Když trauma nemá uniformu: záchranáři a tichá epidemie, o které se v Česku nemluví

Syndrom vyhoření je něco, co je již obecně uznáváno, jako existující problém. Objevujes se spousta studií, úvah, testů a publikací.

Ale mimo to existuje další zákeřný nepřítel. Porucha, o které se nemluví. PTSD - post traumatická stresová porucha.

V zahraničí mluví o 24 % PTSD u posádek záchranné služby.

U nás? Ticho. Protože co se nezměří, to neexistuje. Jenže realita je jiná. A bolí víc než modřina od nosítek.

Z první linie: „To je v pohodě, je to záchranář.“

Někdy slýchám větu: „To musíš mít silný žaludek, na takovou práci, ne?“

Silný žaludek?! To by jednoho pobavilo, kdyby nepálily vzpomínky.

Nikdo nevidí ten okamžik po návratu ze směny, kdy stojíme v koupelně, díváme se do zrcadla a nevíme, jestli cítíme pot, krev pacienta, nebo jen vlastní strach.
Nikdo nevidí ten moment, kdy umíráme uvnitř — právě proto, že jsme celou směnu a další a další …zachraňovali cizí životy. Symbolicky i doslova.

A pak přijde obecná představa: „Záchranáři a PTSD? Nesmysl! Jsou přece zvyklí.“
Jo. Zvyklí. Stejně jako vojáci, co se vrací z mise.

Rozdíl je jen v tom, že záchranář jde do války každý den. Bez medaile. Bez výsluh. Bez terapie.

Tvrdá data a měkké lži

Co víme ze světa? Systematické přehledy ukazují, že u záchranářů se PTSD pohybuje typicky mezi 10–20 %, globální pohled odhad je kolem 15–20 % zasažených, tedy několikanásobek proti běžné populaci (2–4 %).

V některých britských a australských studiích se čísla pohybují kolem 20–22 %, u charitativních průzkumů až přes 30 % samohlášení. Itálie hlásí skoro 16 %…

V zemích zasažených válkou a chronickým násilím vychází u záchranářů prevalence 50–90 %. To není ‚pár citlivých kusů‘, to je strukturální daň za práci v první linii.

V již zmíněné Velké Británii trpí pracovníci záchranek prokazatelnou PTSD v 23,4 % případů. Hasiči mají 8,1 %, policie 4,6 %, armáda 5,0 %…

Záchranka je díky nekončícímu tlaku a stresu tedy úplně nahoře — a ne že „trochu“.

A co víme o situaci u nás?

Pravdu? Skoro nic…

U nás se neví, protože se neptá.
A neptá se, protože se „předpokládá“, že záchranáři to prostě zvládají.

To je jako říkat, že když koukáš do pekla každý den, přestane hořet…

Psychologie: Proč právě záchranáři hoří nejvíc?

Záchranář je paradox: člověk, který zachraňuje ostatní, a přitom nikdo nezachraňuje jeho.

Dlouhodobý chronický stres

Není to jednorázové explozivní traumatizující událost. Je to stejný typ bolesti, jen opakovaný.
Dlouhodobě. Denně. Bez pauzy.

Mozek to nesnáší.
Vytváří hypervigilanci, bolest těla, poruchy spánku, flashbacky.
Když se to nahromadí, přijdou PTS, úzkosti, somatizace, výpadky paměti — všechno to, o čem se ve službě nemluví nebo bagatelizuje.

Dvojí mlčení

A pak se divíme, že 30letí chlapi mají žaludeční vředy, do padesátky infarkt a ženy se bojí usnout a půlka služby jede jen na kofein a černý humor.

Etika: Když se očekává výkon, ale ne lidskost

Tahle práce je morálně drsná.
Když někdo zemře, je záchranář první svědek.
Když někdo přežije, je záchranář první viník, pokud to nebylo hladké.
A když se zhroutí, je záchranář první, kdo si to nesmí dovolit.

Záchranář je jediná profese, kde ti říkají:
„Musíš být v pohodě. A pokud nejsi, tak si dej pozor, aby to nikdo nezjistil — protože tady slabost neexistuje!"… dokud nevybuchne.

Tohle není etika. To je systémová schizofrenie.

A společnost? Občas nás chválí za hrdinství, ale neočekává, že by nás to stálo něco z nás. Jenže cena se platí vždy. A mnozí platí tiše.

Závěrečná glosa: Když nechráníš záchranáře, nechráníš ani pacienty

Záchranáři jsou nejvíc ohrožená složka IZS, a přitom nejméně chráněná.

Ne proto, že by byli slabí.
Ale proto, že jsou příliš dlouho silní bez dovolení být slabí.

Až se jednou někdo odhodlá udělat český průzkum, nebudu šokovaná, když číslo bude nad 20 %.
Nebudu ani překvapená, když bude vyšší než v UK.
Protože ta maska „my to dáme“ už roky drží jen silou zvyku.

A jestli má nějaký systém skutečně fungovat, musí začít chránit ty, kteří chrání ostatní.

Záchranář není stroj.
Záchranář je člověk.
A člověk má právo na pomoc — i když ji většinou dává druhým. Nebo spíš právě proto!

Použité zdroje (výběr)