Článek
Byla jsem objednaná na převaz. Ne jeden. Několik.
Denně kolečko tří různých specializací, různé ambulance, další čištění ran, další bolest. O to horší, je-li na to člověk úplně sám.
Měla jsem horečku. Byla jsem slabá. Čekárna se plnila a čas se natahoval. Seděla jsem a snažila se vydržet. V takových chvílích se člověk zmenší. Nechce obtěžovat. Jen tiše a někdy se slzami v očích čeká, až na něj přijde řada.
Poprosila jsem o informaci, jak dlouho ještě. Byla jsem zdvořilá. Víc jsem nechtěla.
Pak si mě všimla sestra. Ta, která mé rány viděla už před sešitím. Podívala se na mě jinak než jen pohledem do pořadníku. A bez velkých gest mě podepřela a řekla: „Pojďte, já vám pomohu.“
Vzala mě dovnitř. Měla jsem bolesti. A někdo mě vzal za ruku. Malý zázrak.
Možná to zní přehnaně. Vždyť to je jen práce. Převaz, dezinfekce, sterilní nástroje. Všechno odborně, správně, profesionálně.
Jenže … když vám je zle, když se vám točí hlava a víte, že to bude bolet, držení za ruku není maličkost. Je to ukotvení.
Nenechali mě jen tak odejít. Sanitář mě pak odvezl na další ošetření. Bez spěchu, bez netrpělivosti. Jen klidně.
Druhý den, když jsem přišla znovu, mi paní na recepci podala čokoládu a omluvila se, že si mě předtím nevšimla. Byla jsem v rozpacích. Nevěděla jsem, jak tu omluvu přijmout. Stačila by přece slova, i za ta bych byla moc vděčná.. ale ona přidala čokoládu.
V ordinaci mi sestry podaly sušenky „ať vydržím další kola“.
A v den úrazu mi na úrazovce někdo přinesl kávu s mlékem…
Drobnosti? Možná to jsou drobnosti.
Ale ve chvíli, kdy jste oslabení, kdy jste odkázaní na druhé, kdy cítíte vlastní křehkost víc než kdy jindy, se drobnosti zvětší.
Najednou mají váhu.
Nezachrání svět. Nezkrátí čekací dobu. Nezmění systém.
Ale změní vás.
Protože vám připomenou, že nejste jen případ. Nejste jen další číslo v pořadí. Nejste jen výkon.
Jste člověk.
A někdo si toho všiml.
Denně jsem přejížděla mezi třemi různými specializovanými ambulancemi. Bolestivé převazy, únava, horečky. Byla to cena za to, že můžu být doma a neležet v nemocnici. Byla to péče. Odborná, poctivá, náročná. Ale to, co si budu pamatovat nejvíc, nejsou nástroje ani postupy.
Budu si pamatovat držení za ruku. Kelímek vody. Čokoládu s omluvou.
Možná to byla maličkost. Pro mě to byl malý zázrak.
A já jsem vděčná, že ještě existují lidé, kteří umí být lidskými i tam, kde je nejvíc bolesti.
Ale… co se to s námi děje, když nám lidskost přijde jako zjevení, vlídnost jako zázrak?
