Stačilo málo a rodička mohla doplatit na honbu za sanitkou

Lepí se. Nechce ztratit kontakt. O pár minut později chybí metry k tragédii. Tohle není výjimka. Tohle je realita, kterou záchranáři zažívají častěji, než by kdokoli chtěl.

Jedna hodina ráno.
Zima, mlha, namrzlá silnice třetí třídy v kopcích. Sanitka míří s rodičkou do porodnice. Kontrakce sílí, porod se rozbíhá už během transportu. V záchrance sledujeme pacientku, čas, vzdálenost. Za volantem kolega hlídá silnici, provoz, náledí. Jede opatrně, ale svižně – tak, jak to situace dovoluje.

Za námi jede osobní auto. Otec dítěte. Drží se blízko. Příliš blízko.

Rozumím tomu. Strach. Napětí. Potřeba být nablízku. Jenže silnice neřeší emoce. A fyzika už vůbec ne…

Když se situace změní během vteřin

Z vedlejší silnice vyráží osobní auto. Musíme prudce brzdit. Stav rodičky se mění. Kolega okamžitě zapíná všechno, co má – výstražná světla, brzdová světla, upozornění.
Přesto je to málo.

Osobní auto za námi nestíhá reagovat. Na náledí dostává smyk. Bokem. Končí ve škarpě.

Kdyby měl o pár metrů méně prostoru. Kdyby se smyk stočil jinak. Skončil by v zadních dveřích sanitky. A pak by už nešlo o plechy. Šlo by o rodičku. O dítě. O posádku.

Ne, tohle opravdu nebylo „těsně, ale v pohodě“

Tahle situace neskončila dobře proto, že byla zvládnutá. Skončila dobře proto, že jsme měli v tu chvíli všichni štěstí. A na štěstí se v medicíně ani v provozu nedá spoléhat.

Proč je jízda „hned za sanitkou“ takový průšvih

Vozy záchranné služby málokdy jezdí úplně předvídatelně. Jede podle pacienta. To znamená třeba i kdykoli prudké brzdění, náhlé zastavení kvůli akutnímu zákroku, změny tempa a stylu jízdy během vteřin.

Řidič osobního auta jedoucí pár decimetrů za záchrankou nemá výhled, logicky tedy i zpožděnou reakci a velmi časti jede pod tlakem emocí. Auto nalepené na sanitce tím pádem ohrožuje pacienta uvnitř, posádku, sebe… právě tedy často toho blízkého, kterého chce „chránit“.

Další věc, která lidi překvapuje

Nikdo z nás neví dopředu, jak se stav pacienta během jízdy vyvine. Můžeme zastavit kvůli nutným intervencím, změnit trasu a také být odkloněni do jiné nemocnice.

A vy, jedoucí „za námi“, najednou ztratíte sanitku, zmatkujete nebo stojíte tam, kde překážíte.

A nemocnice? Tam stejně čekáte…

Je fér říct ještě jednu věc nahlas: V nemocnici s pacientem stejně hned nebudete.

Akutní příjem. Vyšetření. Čekání na výsledky. Řešení aktuálního stavu.
Příbuzní čekají. Na chodbě. V čekárně. Bez informací…ty přijdou až později.

Takže výsledek honby za sanitkou? Zbytečný stres, riziko na silnici a čekání, kterému se dalo předejít.

Tvrdý závěr

Tenhle příběh neskončil tragicky.
Mnohé jiné ano.

Sanitka není váš ledoborec klestící cestu provozem. A vy nejste její stín. Když jedete „hned za námi“, nepomáháte. Ohrožujete sebe, nás i toho, na kom vám záleží.

Jestli chcete udělat to nejlepší: sundejte nohu z plynu a nechte nás pracovat.

-----------------------------------------------

Zdroje a kde je najdete