Článek
Záchranáři jsou pro mnoho rodin poslední instancí naděje. Volají nás ve chvíli, kdy už je jasno, ale nikdo to nechce vyslovit nahlas. A tak se na nás často dívají s očekáváním, které je lidské, pochopitelné – a zároveň nesplnitelné.
„Udělejte něco.“
„Honem do nemocnice, tam přece musí pomoci, takto neumře!“
„Ještě to zkoušejte.“
Jenže realita je krutá: ne všechno, co končí, se dá zachránit. A ne všechno, co se nedá zachránit, se má prodlužovat.
Psychologická past „co kdyby“
Rodiny v těchto chvílích bojují se stejným nepřítelem: pocitem viny.
Když blízký zemře doma, přichází otázky: Neudělali jsme málo? Neměli jsme ho poslat do nemocnice? Neměli jsme zavolat dřív?
Když zemře v nemocnici: Neměli jsme ho nechat doma? Umřel sám. Mezi cizími.
A pokud se rozhodne neeskalovat léčbu, neobnovovat, nepřipojovat přístroje, přichází to nejbolestivější: „Co kdyby se stal zázrak?“
Psychologie je v tomhle nemilosrdná. Mozek neumí unést konečnost. A tak si zpětně vytváří alternativní scénáře, ve kterých by všechno dopadlo jinak – kdyby se jen udělalo něco navíc. Jenže to „navíc“ často znamená víc bolesti, víc strachu, víc samoty.
Rodiny od zdravotnictví často čekají zázrak v podobě uzdravení. My ale víme, že existuje i jiný, tichý zázrak – čas. Ne čas na život. Ale čas na rozloučení.
Příběh jedné staré paní
Stará paní leží na lůžku. Je slabá. Možná spí. Možná už jsou to poruchy vědomí. Na dceru nereaguje. Oči má „na druhém břehu“. Dcera pláče. Drží ji za ruku. Bojí se, že už je pozdě.
Říkáme nahlas to, co se často říká těžko: Odvoz do nemocnice by byl jen trápením. Přesun, cizí prostředí, vyšetření, která nic nezmění. Nakonec se rozhodneme pro jednoduchý krok. Infuze s glukózou.
Žádný zázrak. Žádná léčba. Jen malá vzpruha pro tělo, které už odchází.
A pak se to stane.
Paní otevře oči. Začne reagovat. Promluví. Pozná dceru. Pro rodinu je to jako živá voda. Radost. Úleva. Naděje – ale tentokrát už jiná, klidnější.
Mají čas zavolat dalším blízkým. Mají čas říct věty, které by jinak zůstaly viset ve vzduchu. Mají čas dotknout se. Být spolu.
O tři hodiny později paní tiše zemře doma. V náruči svých dcer.
Co jsme vlastně udělali?
Nezachránili jsme život. Nezastavili jsme smrt. Ale vrátili jsme rodině čas, aby se se smrtí dokázala srovnat.
A to je něco, co se v medicíně často přehlíží – a přitom to má obrovský psychologický význam. Rodiny, které dostanou možnost vědomého rozloučení, si s sebou nesou méně viny, méně „co kdyby“, méně nočních návratů k posledním minutám.
Proč je rozloučení klíčové
Výzkumy ukazují, že možnost vědomého rozloučení významně ovlivňuje průběh truchlení. Náhlý, nepřipravený odchod bez kontaktu zvyšuje riziko komplikovaného zármutku – dlouhodobého stavu, kdy se vina, úzkost a vtíravé myšlenky nehojí.
Tři hodiny někdy znamenají víc než tři týdny intenzivní péče bez vědomí.
Rozdíl mezi větou rezonující v mozku „Nestihla jsem mu říct, že ho miluju..“ a vědomím „Byla jsem u něj..“ je psychologicky obrovský.
Tvrdá pravda, kterou je potřeba říkat
Zdravotníci nejsou bohové. Nejsou tvůrci zázraků. Jsou svědky přechodů – mezi životem a smrtí, nadějí a smířením. A někdy to největší, co mohou přinést, není záchrana. Ale důstojnost.
Ne každé „ještě něco udělat“ je pomoc. A ne každé „nechat odejít“ je selhání.
Závěrem
Smrt není rozhodnutí rodiny. Rodina může rozhodnout jen o tom, jakým způsobem člověk odejde.
V klidu. Doma. S láskou.
A někdy je právě tohle ten jediný skutečný zázrak, který je ještě možný.
Zdroje
KÜBLER-ROSS, Elisabeth. 2014. O smrti a umírání. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0911-9.
WORDEN, J. William. 2018. Grief Counseling and Grief Therapy: A Handbook for the Mental Health Practitioner. 5th ed. New York: Springer Publishing. ISBN 978-0826134740.
SHEAR, M. Katherine. 2015. Complicated grief. The New England Journal of Medicine. 372(2), 153–160. DOI: 10.1056/NEJMcp1315618.
TVERSKY, Amos a Daniel KAHNEMAN. 1974. Judgment under Uncertainty: Heuristics and Biases. Science. 185(4157), 1124–1131. DOI: 10.1126/science.185.4157.1124.
THOMPSON, Suzanne C. 1981. Will it hurt less if I can control it? A complex answer to a simple question. Psychological Bulletin. 90(1), 89–101.
FENWICK, Peter a Elizabeth FENWICK. 2008. The Art of Dying. London: Continuum. ISBN 978-0826497777.
KÜBLER-ROSS, Elisabeth. 2014. O smrti a umírání. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0911-9.
