Článek
U sanitky se zastavil muž.
Odhadem čtyřicátník.
Chvíli jen stál a koukal.
Pak přešlápl z nohy na nohu, jako kdyby váhal, jestli vůbec něco říct.
Nakonec se nadechl a řekl: „Děkuji za to, co děláte. Děkuji, že to děláte. Za všechny, co měli… a nepoděkovali.“
Pak se otočil a odešel.
A my tam zůstali stát. Trochu zaskočení. Trochu dojatí. Protože takové věty člověk neslyší často.
„Jak tu práci můžete dělat?“
Tohle slyším docela pravidelně. Doma, mezi známými, někdy i od lidí, kteří nás potkají u sanitky. A vlastně jim rozumím.
Ten, kdo nikdy neviděl svět záchranářů zevnitř, jen těžko chápe, proč tu práci děláme dál. Přestože je plná stresu, nevděku a někdy i zneužívání záchranné služby.
Lidé totiž většinou vidí jen konec příběhu.
Pacient se uzdraví. Poděkování patří lékařům, sestřičkám a rehabilitačním pracovníkům. A je to správně. Tam probíhá dlouhá léčba, tam se vrací zdraví.
Jenže někdy se zapomíná na ty první.
Na dělníky medicíny. Na záchranáře.
Záchranář není jen člověk, který někoho „naloží a odveze“.
Jsou to vysokoškolsky vzdělaní zdravotníci s obrovskou praxí z terénu. Lidé, kteří musí během minut rozhodnout o věcech, které mohou změnit celý život pacienta.
Vytahují lidi z aut po nehodách, z bytů bez výtahu, z lesů, z polí, z míst, kam se sotva dá dostat.
V noci. V mrazu. V horku. A často bez ohledu na vlastní pohodlí nebo bezpečí.
A někdy právě oni rozhodnou o tom, jak celý příběh dopadne.
Pamatuji si například kolegu, který se nenechal odbýt.
Místní lékař byl přesvědčený, že pacient může zůstat v menší nemocnici. Kolega ale trval na svém a pacienta doslova „procpal“ do traumacentra.
Navzdory spádovosti, postupům a všem těm důvodům, které se často schovávají do jedné krabice s nápisem: „Proč to nejde.“
Jenže profesionál někdy musí být neústupný. Protože pracuje pro pacienta a za pacienta. Jen a jen v jeho jménu a pro jeho dobro.
Dnes ten člověk žije normální život. Bez té tvrdohlavosti by možná skončil úplně jinak.
Přesto se na záchranáře často zapomíná.
Možná proto, že jsme jen krátká kapitola v příběhu pacienta. Ale my jsme ti, kdo je musel na ta špičová pracoviště dostat…
Někdy ale přijde drobnost, která zůstane v paměti roky.
Třeba taška s banány, čokoládou a jahodovou marmeládou na skříňce v práci.
A lístek: „Díky.“
Byla od maminky dívky, která nezvládla první ročník střední školy. Kolapsy, zvracení, hyperventilace. Tenkrát jsme ji uklidnili a poradili úplně obyčejnou věc – banán a čokoládu. Ten den je doma neměli. Nahradila je marmeláda.
A tak jsem dostala banány, čokoládu… a marmeládu.
Vzpomínám si i na starého pána, kterého jsme odváželi do nemocnice. Už jsme ho měli na nosítkách, když nám cestu zastoupila jeho žena.
„Nikdo nikam nejede,“ prohlásila rozhodně.
Protože ještě musí dosmažit řízky. Snažili jsme se jí vysvětlit, že její muž teď asi chvíli jíst nebude.
Podívala se na nás a řekla: „Kdo mluví o dědkovi? Ty řízky jsou pro vás!“
Byly skvělé.
A pak jsou tu drobnosti.
Muž, který mi podal čerstvě utržené jablko, protože nevěděl, jak jinak poděkovat za svého otce.
Desetiletý kluk s výronem kotníku, který mi nabídl půlku své čokolády.
Paní, která mě po čase zastavila v obchodním centru a řekla:
„Od té doby, co dělám to, jak jste mi poradila, je mi mnohem lépe.“
A lidé, kteří nás pustí zaplatit oběd přednostně, protože vidí uniformu.
Nakonec totiž tyhle malé momenty zůstávají.
Jako malé plamínky v temné noci.
A někdy úplně stačí.
Stačí, aby člověk věděl, že to má smysl.
Protože právě kvůli nim tu práci můžeme dělat dál.
Záchranáři si nepamatují všechny pacienty. Ale nikdy nezapomenou na chvíle, kdy jim někdo řekne prosté „děkuji“.
