Článek
Ne proto, že by byli slabí. Ale proto, že jsou příliš dlouho silní.
Mozek, který zvládá chaos
Práce záchranáře znamená neustálý tlak, minimum informací a rozhodování v řádu sekund. K tomu každodenní kontakt se smrtí, násilím a bezmocí.
Mozek s rysy ADHD nebo jinou formou neurodiverzity v takovém prostředí často funguje lépe než u běžné populace.
Rychlé přepínání pozornosti, schopnost hyperfokusu a rozhodování bez dlouhého váhání jsou přesně to, co sanitka vyžaduje.
To, co by v kanceláři bylo problémem, je v terénu výhoda.
Adrenalin není záliba. Je to kompenzace
Záchranáři bývají označováni za „adrenalinové typy“. Jenže adrenalin není koníček – je to biologická berlička.
Mozek, který hůř pracuje s dopaminem, přirozeně vyhledává prostředí s vysokou stimulací, jasným cílem a okamžitou zpětnou vazbou.
Záchranka tohle nabízí v čisté podobě.
Problém nastává ve chvíli, kdy adrenalin dlouhodobě nahrazuje odpočinek, regulaci stresu a běžný život.
Trauma není selhání jednotlivce
V českém prostředí se trauma pořád často bere jako osobní slabost. Jenže opakovaná expozice smrti, těžkým zraněním a eticky složitým situacím má prokazatelné neurobiologické dopady.
U záchranářů se častěji objevují poruchy spánku, podrážděnost, emoční otupění, úzkosti nebo tělesné potíže bez jasné příčiny.
Ne vždy jde o klasickou posttraumatickou poruchu. Často jde o plíživé, komplexní trauma, které se hromadí roky.
„Dřív jsme to zvládali tvrději“
Tenhle argument zní v debatách často. Jenže „tvrdší doba“ znamenala taky víc zraněných a mrtvých záchranářů, víc alkoholu, rozpadlé rodiny a předčasné odchody ze služby.
Důraz na bezpečnost a duševní zdraví nevznikl z přecitlivělosti.
Vznikl proto, že starý model nefungoval.
Když adaptace přestane stačit
Záchranářský režim – potlačení emocí, jízda na výkon, ignorování vlastních potřeb – je v terénu nutný. Doma ale začíná ničit vztahy i zdraví.
Pak přichází nadměrná spotřeba kofeinu, nikotinu, alkoholu, izolace nebo cynismus.
Ne jako morální selhání, ale jako důsledek dlouhodobě přetíženého nervového systému.
Pointa, kterou je potřeba slyšet
Záchranáři nejsou psychicky slabí.
Jsou psychicky extrémně adaptovaní – a systém s tím dlouho počítal bez odpovídající podpory.
Otevřená debata o ADHD, neurodiverzitě a traumatu není útokem na profesní hrdost.
Je to pokus, aby tahle práce byla dlouhodobě udržitelná –
a aby nezničila lidi, kteří ji dělají.
Zdroje
- Národní ústav duševního zdraví (NUDZ) – ADHD v dospělosti
https://www.nudz.cz/temata/adhd
(český odborný rámec, neurobiologie, stres, funkční dopady) - Světová zdravotnická organizace (WHO) – MKN-11
https://icd.who.int/browse11
(oficiální klasifikace PTSD a komplexní PTSD) - Česká psychiatrická společnost ČLS JEP – posttraumatické poruchy
https://www.psychiatrie.cz
(odborná stanoviska a doporučení v českém kontextu) - Státní zdravotní ústav (SZÚ) – psychosociální rizika zdravotníků
https://www.szu.cz/tema/ochrana-zdravi-pri-praci
(stres, vyhoření, pracovní zátěž ve zdravotnictví) - Petrie, K. et al. (2018) – PTSD u záchranářů
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/29419673/
(systematická data o psychické zátěži ambulance personnel) - van der Kolk, B. (2014) – neurobiologie traumatu
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3181836/
(jak trauma mění mozek a nervový systém)
