Článek
Když můžete čekat, je to často dobrá zpráva
„Přijeli jsme záchrankou a stejně jsme čekali čtyři hodiny.“
Věta, kterou zdravotníci slyší dnes a denně. Často s hořkostí, někdy se vztekem, jindy s pocitem křivdy.
Je proto fér říct jednu věc jasně – a klidně:
Příjezd záchrannou službou automaticky neznamená přednostní vyšetření.
A není to chyba systému. Je to jeho základní princip.
Sanitka není zkratka. Je to bezpečí.
Úkolem zdravotnické záchranné služby není „dostat pacienta dopředu“.
Jejím úkolem je:
- rozpoznat akutní ohrožení života,
- stabilizovat zdravotní stav,
- zaléčit to, co je potřeba řešit hned,
- a rozhodnout, zda je nutná nemocniční péče – a jak urgentní.
To je práce, která se často odehraje ještě doma, v sanitce nebo na chodbě nemocnice.
A právě díky ní může pacient čekat bezpečně.
Kdo má na urgentu přednost?
Na urgentním příjmu se netřídí podle toho, kdo přijel sanitkou, kdo čeká nejdéle, nebo kdo má pocit, že „by měl jít dřív“.
Třídí se podle závažnosti zdravotního stavu.
Tomu se říká triáž.
Jednoduše řečeno: kdo je v bezprostředním ohrožení života, jde hned. Kdo je stabilní, může čekat. A to platí pro všechny – bez ohledu na způsob dopravy.
Když pacient přivezený záchrankou čeká, není to selhání.
Právě naopak.
Pokud pacient přivezený záchrannou službou může čekat, nemá zhoršující se stav nebo není přeložen rovnou na ARO či JIP, je to často výsledek dobré práce záchranářů.
Znamená to, že stav byl včas rozpoznán, základní funkce byly zajištěny, pacient byl zaléčen, bolest či obtíže byly zmírněny, a riziko sníženo natolik, že nehrozí okamžité ohrožení.
To není málo. To je přesně to, co má urgentní medicína dělat.
A proč někdy záchranka navrhne zůstat doma?
Ano – i to se děje. A z dobrého důvodu.
Záchranáři často pacientům vysvětlují, že:
- jejich stav není akutní,
- nemocnice by jim aktuálně nenabídla víc než základní vyšetření a stejné léky,
- a že správnou cestou je praktický lékař nebo specialista v klidovém režimu.
To není odbývání. To je medicínsky správné rozhodnutí.
A ti, kterým záchranka „čekání nenabídne“?
Ti nečekají. Pacienti, u kterých záchranáři neřeší, zda pojedou, kam pojedou a ani čekárnu, končí:
- přímo na ARO nebo JIP,
- na operačním sále,
- v intenzivní péči.
Tam se nečeká. Tam se bojuje o život.
Když se čeká čtyři hodiny
Čekání je frustrující. To nikdo nezlehčuje.
Ale pokud čekáte, znamená to, že váš stav je stabilní, nehrozí bezprostřední selhání a někdo jiný byl v tu chvíli na tom hůř.
Urgentní příjem není fronta. Je to neustálé přehodnocování priorit.
Proč nás čekání tolik rozčiluje?
Čekání v nemoci zvyšuje úzkost, pocit bezmoci a ztrátu kontroly. Člověk má dojem, že „není viděn“ – i když je ve skutečnosti v bezpečí. Záchranáři i urgentní personál se tak často stávají terčem frustrace, která nepatří jim, ale přetíženému systému.
I to je důvod, proč je klíčové říkat nahlas: čekání není ignorace. Je to důsledek správně nastavených priorit.
Závěrem
Záchranka není taxi. Urgent není specializovaná ambulance. A čekání není trest. Často je to důkaz, že akutní medicína fungovala správně.
A že záchranáři udělali svou práci tak, aby pacient mohl čekat – a ne bojovat o život.
Zdroje
- Ministerstvo zdravotnictví ČR (2023).
Urgentní příjem a jeho role v systému akutní péče.
Publikováno na MZČR. - Zdravotnická záchranná služba ČR (2022–2024).
Úloha ZZS, indikace výjezdu a transportu pacienta.
Publikováno na webu jednotlivých krajských ZZS. - Česká lékařská společnost J. E. Purkyně – Společnost urgentní medicíny a medicíny katastrof (SUMMK) (2021).
Principy triáže a poskytování urgentní péče. - World Health Organization (WHO) (2021).
Emergency care systems: framework for action.
WHO Press. - American College of Emergency Physicians (ACEP) (2020).
Emergency Department Triage and Patient Prioritization.
Publikováno ACEP. - Royal College of Emergency Medicine (RCEM), UK (2019).
Triage in Emergency Departments – Best Practice Guideline. - European Society for Emergency Medicine (EUSEM) (2020).
Standards of care for emergency departments in Europe.
