Článek
Včera tu zazněla úvaha o těle. O zádech, kolenech a ramenou, co se rozpadnou dřív než tvoje vybavení.
Ale co duše?
Ta, co jede s tebou na každý výjezd. Ta, co drží, když všechno ostatní padá.
Ta, kterou nikdo nevidí… dokud se ti nerozsype pohled.
Duše záchranáře se neláme naráz. Ona se loupe. Vrstva po vrstvě, výjezd po výjezdu. Umírá pomalu – v pohledu matky, která ti strká bezvládné dítě. Ve starých rukách, co tě drží a šeptají „děkuju“, i když víš, že to bylo naposled.
V očích těch, kterým nemáš co říct. Protože všechno už padlo na zem s jejich životem.
Žádná siréna nespraví to, co se rozbije uvnitř. Nepomůže káva, vtípek, ani další jízda. Záchranářská duše totiž neodpočívá. Je ve střehu. I když spíš, i když miluješ, i když jen krmíš psa.
A nejhorší na tom všem?
Že ti nikdo neřekne, že tohle přijde. Že tě naučí intubaci, ale ne to, jak se žije s vinou, kterou sis nevymyslel. Že tě trénují na trauma, ale ne na to, jak žít s tím, že jsi jediný, kdo si to pamatuje.
Někdy si říkáš – co je se mnou špatně? Proč už se neumím smát naplno? Proč mě vytočí věta „to je prostě práce“?
Není s tebou nic špatně. Jen jsi viděl moc. Nesl víc, než je spravedlivé. A pořád ještě stojíš.
Tohle není v manuálu. Ani v osnovách. Ale mělo by být:
🩺 Duše záchranáře má hodnotu. A právo se zlomit.
