Článek
Zavíráme dveře za nosítky, já nastupuji k pacientovi. Máme případu plnou hlavu. Pacient skoro nevnímá, dokumentace, saturace, EKG, kanyla… směna skoro u konce, už jedeme na autopilota.
A najednou někdo zaklepe na bok sanitky. Nadskočila jsem leknutím… a venku.. Pejskař. Cizí muž středního věku, pes čmuchá kolem, a on vypadá, že pospíchá. Ale nezmizí.
Řekne: „Já jinak nemůžu. Jen jsem vám chtěl poděkovat…
…že jste.
…že se ještě umíte usmívat.
…že jsem slyšel, jak mluvíte s tím člověkem. To se dneska už nevidí.“
My tam sedíme jako opaření. Není to ironie. Není to kontrola. Není to výčitka.
Je to obyčejný vděk. Bez důvodu.
A my jsme z toho úplně rozklepaní. Všechno se na chvíli zastaví. Ne kvůli výjezdu. Ale kvůli lidství.
Ten moment zůstane. Ne ve statistikách, ne v papírech, ne v kartě. Ale v nás.
Vrací se v těžkých chvílích. Když se ptáme, proč to všechno vlastně děláme.
A odpověď přijde v podobě chlapa s vodítkem a slovy, co si budeme pamatovat víc než ledaskterý výjezd.
🩺 Někdy zachrání den jen to krátké kouzelné slůvko DĚKUJI od cizince. A zůstane v tobě jako náplast na duši.
