Článek
Rodina pláče – tentokrát štěstím. Záchranáři se usmívají … bohužel většinou smutně. Protože máme v rukou lékařské zprávy, vidíme stín za svým pacientem, vidíme blížící se tmu.
A pak to přijde. Někdy za hodinu. Někdy v noci. Někdy dřív, než dojedeme zpátky na základnu.
Říká se tomu „terminální vzpruha“ nebo také „zázračné zlepšení“.
Často se s tím setkáváme v paliativní péči i v akutní medicíně. Pacient, který dlouho upadal, se najednou rozjasní. Je bdělejší, komunikativní, někdy vtipkuje, někdy plánuje, někdy naposledy sní to, co dlouho nemohl. Rodina z toho má radost – konečně světlo v tunelu. A pak… náhle, bez varování, přijde konec.
Tohle zlepšení není náhodné. Organismus, vědomí i duše mobilizují zbytky sil. Ač tělo kolabuje, vědomí ještě na chvíli tančí. Možná proto, aby se rozloučilo. Možná proto, aby ještě jednou byl zpět ten člověk, jaký byl, než ho nemoc začala krást. Možná proto, aby se ti druzí mohli nadechnout – a pak to přežít.
A někdy… někdy to vyvoláme záměrně.
Umírající stará paní. Doma. Dýchání už jen mělké. Ruce studené.
Dcera celá uplakaná, zoufalá. „Já jí to nestihla říct. Ani že jí máme rádi, ani že to brácha tak nemyslel.“
Hospicová péče domluvená, převoz nechtěla. Jen pomoc. Jen ujištění, že to může být doma. Bez sanitky. Bez nemocnice. Bez cizích stěn.
Dostala infuzi – jen fyziologický roztok, minerály a trošku cukru a klidu.
A tím i něco mnohem většího. ČAS.
Na poslední slova. Na dotyk. Na tichou lásku rodiny. Na rozloučení.
Paní otevřela oči. Trochu se usmála. Dívala se. A slyšela.
„Mami, máme tě rádi. Strašně moc. I brácha. Já jen… že jsem nestihla. Děkuju.“
A pak je znovu zavřela. Klidně. Druhý den odešla. Potichu. Doma.
Ne vždycky přichází smrt pomalu. Ale třeba i přichází krásně… tehdy, když jí to dovolíme.
A když se vás někdo zeptá: „Jak mohla takhle najednou umřít? Vždyť ještě před chvílí byla v pohodě…“
…tak odpověď je možná tahle:
Byla. Byla naposledy živá. A pak odešla jako člověk – ne jako diagnóza.
Někdy nejde zachránit život. Ale dá se zachránit rozloučení.
