Článek
Řekl mi tiše:
„Vím, že bych měl jít na psychoterapii. Ale nejdu. A vím, že to řeším alkoholem.“
Pak pokrčil rameny:
„Myslím, že by na terapii měl chodit každý záchranář. Ale nabídka ze strany zaměstnavatele není. Tak to prostě je.“
Nebyla to stížnost. Pojmenoval to. Jen přiznal, že si to už uvědomuje, a tak vyslovil to, co si sami nechceme přiznávat. Ještě jsme se nerozpadli, ale blížíme se k tomu.
Záchranáři vidí věci, které běžní lidé nezažijí za celý život. A zažívají je při každé směně. Sáhnou do krve, do smrti, do bolesti. Mluví s rodiči mrtvých dětí, dávají poslední šance zastaveným srdcím, pomáhají na nohy babičkám, které už nikdo neobjímá. Vozí alkoholiky, bezdomovce, vyjednávají se sebevrahy. Vidí následky spěchu a arogance na silnicích, rodí v autech i kuchyních … první i poslední nádech…
A pak se jdou najíst. Snad… spíš na další výjezd.
Není čas.
Není prostor.
Není možnost „se z toho složit“.
A tak se to složí samo. Později.
Třeba o víkendu.
Třeba po noční.
Třeba na výjezdu…
Psychoterapie? Vítej ve sci-fi.
Proč? Protože většina záchranářů nemá:
- čas (protože směny se neptají),
- energii (protože někdy ti na sprchu nezbyde ani minuta),
- peníze (protože terapeut není v benefitech, ale karty do fitka - po doplacení si - ano),
- ani podporu vedení (protože o psychickém zdraví se mluví až, když je opravdu, ale opravdu, zle – když už někoho musí stáhnout ze směn).
A tak se to dusí. Až to udusí.
Tohle není výkřik. Ani výčitka.
Tohle je připomenutí.
Že i záchranáři jsou lidi.
Že trauma není diagnóza slabých.
Že pomoc druhým nejde donekonečna bez toho, aby se někdo zeptal:
A kdo pomáhá tobě?
Posttraumatická stresová porucha (PTSD) není jen výsadou účastníků válek.
Mívají ji i ti, kdo denně vzdorují tiché válce bez konce – záchranáři, kteří nikdy nevědí, co na ně na místě čeká.
Tělo si pamatuje. Duše taky. A i když máme uniformy, nejsme neprůstřelní.
