Článek
Často se mluví o tom, jak práce záchranáře ničí. Jak bere síly. Jak zanechává stopy. Jak bolí. To všechno je pravda. Ale není to celápravda. Protože existuje i druhá strana, o které se mluví méně – a často šeptem.
Že tahle práce některé z nás nedrtí, ale naopak drží při životě.
Práce jako ukotvení
Když se v osobním životě rozpadá svět, potřebujeme tři věci, a to je řád, smysl a cíl a ukotvení v přítomnosti.
Záchranka tohle všechno dává. Směna má začátek a konec. Výjezd má jasný cíl.
Pacient nás prostě potřebuje TEĎ, ne včera, ne zítra. V této práci není prostor se rozpadat, není čas cyklit se ve vlastní hlavě. Je tu jasně daný úkol a ten vyžaduje okamžité řešení a plnou pozornost. To je ukotvení v realitě.
Pomáhat druhým není popření vlastních ran
Jedna z častých výtek je také: „Pomáháš druhým, protože nezvládáš sám sebe, utíkáš do samaritánského komplexu. A pak se můžeš cítit v pořádku.“
Ale realita je složitější. Protože člověk s vlastními zraněními často lépe rozumí bolesti druhých. Právě proto, že ji poznal, že ví, jaké to je být na dně.
V téhle práci je tohle porozumění výhodou, ne slabostí.
Emoce nejsou slabost. Jsou nástroj.
Další mýtus: „Když to prožíváš, nemáš na to.“
Opak je pravdou. Záchranář, který cítí, ale nenechá se paralyzovat, dokáže emoce použít, ne je popřít. Ten má obrovskou výhodu, ten dokáže zvládnout emoce tak, aby neparalyzovaly výkon.
Všimne si detailu. Zachytí změnu tónu hlasu. Unese ticho - pozná, kdy pacient nepotřebuje výkon, ale klid, uklidnění strachu a úzkosti. Tohle robot neumí, pro toto mu chybí správné algoritmy.
Veřejnost si často představuje profesionalitu jako chladný až strojový přístup. Ale v krizové situaci většina lidí nakonec vůbec nechce dokonalý algoritmus.
Člověk, kterému není dobře potřebuje klidný hlas, lidský pohled, pocit, že na druhé straně stojí někdo, kdo rozumí. Raději záchranáře s vnitřními běsy než robota bez duše.
Protože ten první ví, co to znamená přežít.
Tahle práce není terapie. Ale může být záchranou.
Záchranka není lék na traumata. A neměla by jím být.
Ale může být místem, kde člověk vidí smysl. Také cílem, pro který nakonec vždy vstane z postele. Stane se tak i oporou v těžkém osobním období. Stane se prací, kterou chápeme jako osobní zdroj energie.
To je realita lidského fungování.
Závěrem
Ano, tahle práce bere. Ale některým z nás také dává.
Drží nás ve světě, když by se jinak rozpadl. Dává směr, když je kolem chaos. A připomíná, že i uprostřed bolesti má lidská přítomnost cenu.
Nejsme oběti.
Nejsme hrdinové.
Jsme lidi, kteří si tuhle práci vybrali. A dokud nám dává smysl – zůstaneme.
Protože tahle práce některé z nás nedrtí, ale naopak drží při životě.
Zdroje:
World Health Organization (2022). Mental health of emergency responders. WHO.
Regehr, C., et al. (2013). Occupational stress and trauma in paramedics. European Journal of Psychotraumatology.
Skovholt, T., Trotter-Mathison, M. (2016). The Resilient Practitioner. Routledge.
McCann, I. L., Pearlman, L. A. (1990). Vicarious traumatization. Journal of Traumatic Stress.
