Článek
Každý máme toho jednoho psa.
Toho, který byl u všeho…
Když přišla láska. Když přišla smrt. Když přišel návrat z nemocnice, smutek, zrada, nový začátek.
A ten pes… nic neříkal. Jen tam byl.
Ležel. Dýchal. Hlídal.
Fena, která ještě zná matku
Psal mi kamarád. Má strach. Jeho fena stárne.
A cítí, že už se něco mění.
Ale co bolí víc než strach z její smrti je to vědomí, že je poslední, kdo si ještě pamatuje JÍ.
Jeho matku.
Fena, která sedávala u postele. Která znala starý zvuky domova.
Která chodila stejnou trasu, stejnou cestou v jejich stopach, tak jako ona.
Až fena odejde, nezůstane nikdo, kdo to ještě zná.
Má fena znala jeho
Znala ho. Tichého mírného laskavého muže, který mě miloval až do posledního dne svého srdce.
Chodili jsme ven. Snili jsme spolu pod hvězdami, sledovali západ slunce.
Když jsem se po jeho smrti zhroutila, pes byl vedle. Tvář k čumáku.
V očích měla něco, co neumím pojmenovat. Možná vzpomínku. Možná bolest.
Možná prostě lásku, která nezmizí, ani když člověk ano.
Psi jako most
Tohle nejsou jen psi.
Tohle jsou živé mosty k těm, které už nemůžeme obejmout.
Proto jejich stáří tolik bolí. Proto jejich smrt v nás vyrve víc, než bychom čekali.
Protože s nimi odchází i svět, který už jinak neexistuje.
Až přijde ta chvíle…
Možná budeš chtít být u toho. Možná ne. Možná to bude jako se starým kocourem, co počkal, až přijedeš, a odešel ve chvíli, kdy jsi odešla pro misku.
Možná fena ještě jednou vstane. Naposledy se projde. Zadívá se známým směrem.
A pak si lehne do trávy, která voní stejně jako tehdy.
A pak… už nic.
Ale dokud dýchají…
…dokud vrtí ocasem, dokud vstanou, i když to bolí – jsme ještě napojení.
Na ně.
Na mámu.
Na muže, který odešel.
Na dny, které se už nevrátí – ale které oni ještě pamatují.
