Článek
Dlouho jsem si myslela, že mi něco chybí. Nikdy jsem totiž neměla silné názory. Aspoň ne takové, jaké se dnes nosí.
Když se lidé bavili o politice, společnosti, vztazích nebo o tom, kam směřuje svět, často jsem měla pocit, že mi něco uniká. Jako by všichni ostatní věděli něco, co já ne. Dokázali zaujmout jasné stanovisko. Věděli, kdo má pravdu a kdo se mýlí. Věděli, kdo je viník. Věděli, co je dobré a co zlé.
V mé hlavě ale vždy v pozadí existovala možnost, že nevidím celý obraz. Že možná na druhé straně je něco, co nevím. Že možná ten člověk, kterého jsme si právě stihli zařadit do nějaké kategorie, nese příběh, který neznám. Možná kdybych viděla celý jeho příběh, dával by jeho pohled větší smysl.
Dlouho jsem to považovala za nerozhodnost.
Dnes se na tuto skulinu v myšlení dívám jako na superschopnost. Znamená toleranci a přijetí. A to jsou oblasti mozkové aktivity, které není na škodu procvičovat.
Žijeme ale v době, která odměňuje okamžité odpovědi. Názor musí být rychlý. Ostrý. Zajímavý. Sdílitelný. Musí se vejít do titulku, příspěvku nebo krátkého videa. Náš kolektivní attention span se podle nejnovějších výzkumů zkrátil na průměrně 47 sekund — oproti dvěma a půl minutám, které jsme měli před dvaceti lety.
Přemýšlet pomalu je prostě nudné. Pochybovat je nudné. A pokud si nejsi jistý, působíš slabě.
A tak se stalo, že si půjčujeme hotové názory. Někdy od lidí, které obdivujeme. Někdy od skupin, do kterých chceme patřit. Někdy z náhodného videa, které nám na pár sekund přeletělo přes obrazovku.
Něco v nás rezonuje. A dřív než to, co v nás rezonuje, stihneme prozkoumat, začneme to bránit.
Říkáme tomu polarizace.
Ale čím víc nad tím přemýšlím, tím méně mám pocit, že se díváme na konflikt mezi různými názory. Spíš se mi zdá, že pod tím vším probíhá něco mnohem nenápadnějšího.
Žijeme v prostředí, kde se myšlenky objevují neustále — v podcastech, článcích, konverzacích. To jsou ale ty lepší případy. Realitou je, že nejvíc podnětů zachytíme během bezduchého scrollování. A nezapomeňme na to, že si všichni sami neseme vlastní generátor myšlenek — naše mysli produkují denně více než 6000 myšlenek.
Jenže co se s tímto chaotickým mixem stane v dnešním zrychleném světě? Nemají čas zůstat jen myšlenkami. Dřív než je stihneme prozkoumat, než se na ně podíváme s odstupem nebo je necháme chvíli doznít, začnou se usazovat hlouběji. Postupně přestávají vypadat jako něco, co jsme zachytili, a začínají působit jako něco, co jsme vždy věděli.
A tam se mění jejich povaha — ztotožňujeme se s nimi. Začínají se propojovat s tím, jak vnímáme sami sebe, jak se zařazujeme do světa a jak rozumíme lidem kolem nás. Stávají se součástí nás.
A tak je polarizace možná něco mnohem obyčejnějšího. Možná jsme se prostě jen příliš naučili ztotožňovat s příběhy, které nám procházejí hlavou.
Proč saháme po jistotě
Představ si člověka před stovkami let. Žil v malé komunitě. Jeho místo ve světě bylo dáno rodinou, náboženstvím, tradicí, místem narození. Měl relativně jasně definovanou identitu. To sice neznamená, že byl svobodnější — ale měl mnohem méně otázek.
Dnes jsme odstranili obrovské množství vnějších struktur. A získali jsme svobodu. Jenže svoboda nepřináší odpověď — přináší pouze otázku, na kterou si člověk dnes musí odpovědět sám: kdo jsem?
A tady vzniká něco, co by se dalo nazvat moderním napětím. Ne proto, že bychom měli příliš mnoho informací. Ale proto, že máme příliš mnoho možností, kým být.
Proto vzniká tendence sáhnout po něčem, co nám tuto otázku zodpoví zvenku. Yuval Noah Harari v knize 21 Lessons for the 21st Century píše, že jakmile je naše identita postavena na příběhu — ať už politickém, náboženském nebo ideologickém — stává se nemyslitelným ho zpochybnit. Jednoduše proto, že nám dává pocit, že víme, kdo jsme. A jeho zhroucení by znamenalo zhroucení nás samých.
Carl Jung si všiml, že člověk nefunguje jako jednotná a stabilní struktura. To, co nazýváme „já“, je jen vědomá část psychiky — ego. A ego má přirozenou tendenci chovat se, jako by bylo celé „já“. V takovém momentě se perspektiva, která je ve skutečnosti jen jedním úhlem pohledu, začne jevit jako celá realita.
Vedle vědomé části ale existuje i nevědomí — obsah, který si neuvědomujeme, ale který stále ovlivňuje naše reakce a emoce. Když některé části sebe nepřijímáme nebo je nechceme vidět, nezmizí. Pouze se začnou objevovat nepřímo, skrze reakce, napětí nebo skrze projekci — tedy skrze to, že je začneme vidět v druhých lidech. To, co v sobě nedokážeme přijmout, se pak snadno jeví jako problém „venku“. A v tom momentě se vnitřní psychický proces začne proměňovat ve vnější konflikt. Ne proto, že by svět byl objektivně více konfliktní.
Dnes se k tomu ale přidává ještě něco jiného — prostředí, které tyto části neustále aktivuje a zesiluje. Sociální sítě daly egu prostor ke zviditelnění a jako by mu zároveň daly do ruky mikrofon. Algoritmy sociálních sítí přitom nepracují přímo s informacemi ani s tím, co si myslíme, ale s reakcí — s tím, co v nás nejrychleji a nejsilněji rezonuje. A právě tím přirozeně zesilují momenty, které Jung popisoval — kdy se ego ztotožní s jednou částí psychiky a ztratí kontakt se zbytkem. Jen v mnohem rychlejším cyklu, než na jaký byla naše psychika evolučně připravena.
Když myšlenka splyne s tím, kdo jsme
Někteří psychologové si všimli jednoduché, ale zásadní věci — že mezi tím, když se objeví myšlenka, a tím, když ji začneme považovat za pravdu o sobě, je malý, ale klíčový rozdíl. V jednom případě jde o událost v mysli. V druhém o identitu.
Směr v psychologii, který se nazývá ACT — Acceptance and Commitment Therapy — to pojmenovává jako kognitivní fúzi. Myšlenka a myslitel splynou v jedno, není tam žádný prostor mezi tím, kdo myslí, a tím, co si myslí. Myšlenka přestane být něčím, co se děje, a začne být něčím, čím jsme. Přestaneme se dívat na myšlenky a začneme se dívat na svět skrze ně — a myšlenku, skrze kterou vidíme, zkoumat nedokážeme. Ta se prostě jeví jako realita.
Znáš ten pocit, když jsi pohlcen scrollováním a zapomeneš na čas, na to kde se nacházíš, na to že držíš v ruce telefon? A teď si představ, že se na sekundu zastavíš a všimneš si rám obrazovky, ruce které ji drží. Obsah se nezměnil, ale ty ses přesunul z nitra obrazovky zpátky za ni. Defuze je přesně tento pohyb — myšlenkový odstup a uvědomění si, že obrazovka je pouze obrazovka, může vrátit prostor mezi podnětem a reakcí.
Mindfulness
Mindfulness se dnes často prezentuje jako technika ke snížení stresu — to je ale velké zjednodušení. Mindfulness nám pomáhá vidět fungování vlastní mysli.
Pokud ACT pojmenovává mechanismus, mindfulness nám umožňuje tento mechanismus pozorovat přímo. Ne zvenku, ne teoreticky, ale v reálném čase — ve vlastní zkušenosti.
Když si sedneme k meditaci, začneme si všímat něčeho překvapivého: myšlenky vznikají samy od sebe. Většina z nás má v hlavě neustálý vnitřní dialog. Nekončící proud komentářů, hodnocení, plánů, vzpomínek a rozhovorů se sebou samým. A pravděpodobně i teď, během čtení těchto řádků, na pozadí běží hlas, který si o nich vytváří vlastní názor.
Naše mysl tráví většinu času ve stavu bdělého snění. Jsme pohlceni myšlenkami, představami, vzpomínkami, plány a vnitřními příběhy, přičemž si tento proces často vůbec neuvědomujeme. Nikdo nás totiž neučil věnovat pozornost tomu, co se děje v naší vlastní mysli.
Když se naučíme věnovat pozornost tomu, jak myšlenky přicházejí a odcházejí, začínáme získávat určitý odstup. Postupně zjišťujeme, že nemusíme věřit každé myšlence jen proto, že se objevila.
A právě pravidelným tréninkem této schopnosti se identifikace s vlastními myšlenkami stává méně automatickou. Mezi myšlenkou a naší reakcí vzniká prostor. Prostor, ve kterém se můžeme rozhodnout vědoměji.
Jon Kabat-Zinn, který mindfulness přinesl do klinické praxe, někde poznamenal: když se podíváš na druhého člověka, zkus si všimnout — vidíš jeho, nebo vidíš své myšlenky o něm? Většinou ani nevíme, že tento rozdíl existuje. A právě tam, v té slepé skvrně, se rodí polarizace.
Nejhlubší otázka není politická
Možná polarizace není problém, který je třeba vyřešit. Možná je to jen symptom — něco, co se objevuje, když zanedbáme ten nejcennější nástroj, který máme. Ne naše auto, dům, vlasy, image - ale vlastní mysl.
Žijeme v době, která nás učí všechno optimalizovat — produktivitu, zdraví, vztahy, kariéru. Ale mysl, skrze kterou to vše filtrujeme, necháme běžet na autopilotu. Myšlenky přicházejí, usazují se, stávají se přesvědčeními, přesvědčení se stávají identitou — a my si to většinou ani nevšimneme.
Ne proto, že jsme líní. Proto, že nás to nikdo nenaučil. Proto, že doba, ve které žijeme, to nepovažuje za důležité. A proto, že v této době je systémově mnohem pohodlnější mít jasno, než snášet nejistotu otevřené otázky.
Možná nejcennější schopností dneška není inteligence ani kritické myšlení. Možná jí je schopnost všimnout si a přijmout nejistotu — zachytit ten okamžik, kdy se z myšlenky stává identita, a nechat ho chvíli jen tak viset ve vzduchu. Bez potřeby ho okamžitě zařadit do sloupce toho, kým jsme.
.
.
.
Zdroje
Tseng, J. & Poppenk, J. (2020). Brain meta-state transitions demarcate thoughts across task contexts exposing the mental noise of trait neuroticism. Nature Communications. https://www.nature.com/articles/s41467-020-17255-9
Mark, G. (2023). Attention Span. Hanover Square Press. https://www.nationalgeographic.com/health/article/attention-spans-shrinking-how-to-regain
Fromm, E. (1941). Escape from Freedom. Farrar & Rinehart.
Stevens, A. (1994). Jung: A Very Short Introduction. Oxford University Press.
Hayes, S. C., Strosahl, K. D. & Wilson, K. G. (1999). Acceptance and Commitment Therapy. Guilford Press.
Harari, Y. N. (2018). 21 Lessons for the 21st Century. Spiegel & Grau
Kabat-Zinn, J. (1994). Wherever You Go, There You Are. Hyperion. https://www.goodreads.com/author/quotes/8750.Jon_Kabat_Zinn
Garrison, K. A. et al. (2015). Meditation leads to reduced default mode network activity beyond an active task. Cognitive, Affective & Behavioral Neuroscience. https://doi.org/10.3758/s13415-015-0358-3
Samphire Neuro — The Neuroscience of Phone Addiction. https://www.samphireneuro.com/en-us/blog/neuroscience-of-phone-addiction
