Článek
Je vtipné, jak moc se snažíme pochopit, proč se něco stalo úspěšným. Proč zrovna tenhle příspěvek dostal tolik lajků. Jak psát vtipněji, hlouběji, tak, aby to bylo víc „relatable“. Rozebíráme krásné věci na kousky, jen abychom je mohli poskládat znovu - a zopakovat.
Jenže čím víc se dozvídáme o tom „jak“ u těch nejinspirativnějších věcí, tím míň to celé dává smysl kopírovat.
I slavní to znají…
Richard Feynman - slavný americký fyzik a nositel Nobelovy ceny, o tom píše ve své knize To snad nemyslíte vážně, pane Feynmane!. Ve chvíli, kdy už měl uznání, peníze i všechny nástroje, jaké si vědec může přát, se rozhodl věnovat fyzice naplno. Přestal učit. Čekal, že teď, když ho nic nebude rozptylovat, konečně přijdou ty velké objevy.
Nepřišly. Fyzika ho totiž přestala bavit - z radosti a vášně se najednou stala práce, výkon, optimalizace.
Mluvil i o dalších skvělých vědcích, kteří se ocitli ve stejné situaci — konečně dostali obrovské granty, finanční jistotu, tichý dům v lese, kde neměli na práci nic jiného než přemýšlet. Teď měli ten všechen čas na světě, nic z praktického života je nezdržovalo. A? Na nic nepřišli.
Možná je to právě ten obyčejný shon všedního dne, který nás na chvíli zbaví toho pevného sevření kolem toho, co chceme. A ve chvíli, kdy zapomeneme, jak moc to chceme a potřebujeme, a necháme to prostě být - tehdy to většinou přijde samo.
Richard Feynman se ke svým objevům vrátil, až když si zase začal hrát. Zajímal se o věci prostě proto, že byly zajímavé. Ne proto, že by ho někam dovedly. Ne proto, aby dokázal svou genialitu. Prostě proto, že si ten moment užíval - i kdyby nikam nevedl.
Coldplay zažili to samé
Jejich nahrávací studio je posílalo tvořit velké hity. Ale teprve když se přestali soustředit na výsledek a začali si s hudbou jen tak hrát, něco se otevřelo. Nebyli ztuhlí, uvěznění v tom snažení - jen hráli, aniž by nad tím moc přemýšleli. Chris Martin dodnes popisuje, jak k němu píseň „Yellow“ prostě přišla sama.
Tak jak přesně dělat to, co člověk miluje, když žije ve světě, který má svá vlastní pravidla?
- Pravidlo 1 : Neopičit se. Nesledovat další návod na „jak získat prvních 1000 odběratelů“. To nás jen drží v tom neustálém utrpení chtění — protože po jednom přání vždycky přijde další.
- Pravidlo 2 : Dělat to, co živí duši. Dělat to ve své komunitě. Udělat aspoň malý kousek světa o něco lepším. A pokud si toho mezitím někdo všimne i online — fajn.
- Pravidlo 3 : Nechat své limity, aby se staly silou. Čím víc přijímáme, kdo jsme, tím víc se osvobozujeme od vlastních vlastností. Tím víc dokážeme být přítomní.
Je vtipné, co jsme si sami se sebou udělali. Z tak krásně čisté vášně se tak často stane jen práce. A tolik krásných nápadů takhle uvízne v pravidlech světa, který se snaží až moc.
Snažíme se všechno optimalizovat, být efektivní a produktivní v úplně všem - a přitom zapomínáme na tu nejjednodušší věc: že nás to původně bavilo, a přesně proto jsme s tím začali.
A možná je dobré přiznat si i to, že pokud zrovna nejste jedním z vědců, co pracují na opravdu velkém objevu, tak skoro všechno, na čem pracujeme, je nakonec pomíjivé. Firmy, aplikace, obchody, projekty - za tři generace o nich možná nebude vědět vůbec nikdo. A přesto tuhle vášeň nahrazujeme stresem z porad a schůzek.
Tak si to pojďme připomenout. Začali jsme to proto, abychom si to užili. Tenhle život je tu k tomu, abychom si ho užili - ne rozptýlením nebo lacinou zábavou, ale tím, že děláme věc, která živí naši duši, a jsme v tom momentu naplno, aniž bychom pořád měřili, k čemu to povede, jak by to mělo být podle nejnovějších trendů a co na to řekne „společnost“.
Pojďme si jednoduše připomenout, jak si hrát. :)
.
.
.
Zdroje:
Richard P. Feynman, To snad nemyslíte vážně! (v anglickém originále Surely You're Joking, Mr. Feynman!)
Coldplay o vzniku písně "Yellow": https://www.youtube.com/watch?v=gbdzhmgSxiQ
