Zamýšlejme se nad běžnými věcmi - vědomí za hranicemi mozku (aneb proč hmota cítí?)

Většinu života trávíme zkoumáním světa „tam venku“. Řešíme kariéru, vztahy, technologie, zprávy z opačné strany planety. Jen zřídka se zastavíme u jediné věci, bez níž by žádný z těchto světů vůbec neexistoval – u samotného prožívání. Zkuste se na moment odpoutat od textu a jen si uvědomit, že jste. Ten prostý fakt, že svět není jen souborem fyzikálních procesů, ale že se někomu jeví jako modrá obloha, vůně ranní kávy nebo tichý pocit melancholie, je pravděpodobně největší záhada, jakou kdy vesmír nabídl.

Na první pohled se zdá, že odpověď je jednoduchá – máme přece mozek, a mozek zpracovává informace. Jenže čím hlouběji se do tohoto tématu ponoříme, tím více nejistoty se objeví. Ne proto, že bychom o mozku věděli málo. Dnes dokážeme sledovat aktivitu jednotlivých oblastí mozku téměř v reálném čase, víme, které neurony se zapojují při rozpoznávání tváře a které při rozhodování. Můžeme znát polohu každého neuronu ve vašem mozku, a stále nedokážeme vysvětlit, proč tyto elektrické výboje vytvářejí subjektivní pocit „červenosti“ západu slunce.

Filosof Thomas Nagel vystihl tento problém v článku s názvem „Jaké je to býti netopýrem?“, který se od té doby cituje v každé seriózní diskusi o vědomí. O netopýrech dnes víme neuvěřitelně mnoho – jak loví, jak se orientují, jak přesně funguje jejich echolokace. Jen jednu věc nevíme. Jaké je to být netopýrem. Nikdy se nedozvíme, jak se jeví svět bytosti, která namísto zraku vnímá prostor přes ozvěny.

Právě z tohoto rozdílu se v sedmdesátých letech zrodilo to, co filosof David Chalmers později pojmenoval jako hard problem – těžký problém vědomí. Otázka nezní, jak mozek zpracovává data. Otázka zní, jak se z nevědomé hmoty stává cítící bytost.

Podívejme se na to nejprve přes optiku biologie. Představte si spermii a vajíčko. Embryologie patří mezi nejlépe prozkoumané oblasti biologie – víme, jak se po jejich spojení dělí buňky, jak vznikají orgány, jak se formuje nervová soustava. Kdybychom však sledovali vývoj embrya den po dni, v kterém přesně momentu bychom mohli ukázat prstem a říct: tu, teď se v tomto systému rozsvítilo světlo prožívání? Žádná taková hranice neexistuje. Nikde v embryologii není zaznačen bod, kdy se složité dělení buněk změní v bytost, pro niž už něco znamená být naživu.

Ta samá otázka se dá položit i jinak. Atomy, ze kterých je složen mozek, nejsou nijak výjimečné – jsou to ty samé chemické prvky, jaké najdete v kousku žuly, v mořské vodě nebo ve vzdálené hvězdě. Co se tedy muselo stát, aby se z téže hmoty stalo něco, co dokáže cítit bolest, slyšet hudbu nebo se zamýšlet nad vlastní existencí?

Možná se právě teď intuitivně vracíte k odpovědi, na níž stojí většina moderní vědy – čím složitější mozek, tím větší šance, že v něm něco prožívá. Lidský mozek je přece nejsložitější systém, jaký známe. Pokud chceme najít vědomí, proč nezačít právě tam? Protože ať už je vědomí cokoli, mozek s ním zjevně tančí v dokonalé souhře. A pokud dnes víme něco s velkou jistotou, pak to, že změna mozku mění i podobu našeho vědomí.

Lidé se synestezií – neurologickým jevem, při kterém se prolínají smysly, a který se často zmiňuje i v souvislosti se savanty – nevidí jinou realitu proto, že by měli jiné oči. Jejich mozek jednoduše spojuje informace trochu jinak. A najednou mají čísla barvu a slova chuť.

Pokud několik nepatrných propojení mezi neurony dokáže zabarvit čísla, kolik z toho, co nazýváme realitou, patří světu a kolik architektuře mozku?

Podobnou otázku otevírá příběh neurovědkyně Jill Bolte Taylor. Když ji v roce 1996 postihla těžká cévní mozková příhoda, měla jednu výjimečnou výhodu – nebyla jen pacientkou, ale i odbornicí, která přesně rozuměla tomu, co se v jejím mozku děje. Jak jí postupně přestávala fungovat levá hemisféra, mizel jazyk, analytické myšlení i neustálý vnitřní hlas, který většina z nás považuje za samozřejmost. Nezmizelo však vědomí. Naopak – popisovala ho jako přítomné, ale bez ostrých hranic mezi sebou a okolním světem.

Je zvláštní, že něco tak intimního, jako vlastní identita, může záviset na pár milimetrech tkáně.

V šedesátých letech podstoupili někteří pacienti s těžkou epilepsií operaci, při níž chirurgové přerušili svazek vláken spojující obě mozkové hemisféry – z čistě medicínského důvodu, aby zastavili šíření záchvatů. Nikdo tehdy nečekal, že tím otevřou jedno z největších oken do zkoumání vědomí. Neurolog Roger Sperry se svým doktorandem Michaelem Gazzanigou zjistili, že po zákroku se obě hemisféry dokážou chovat překvapivě samostatně – jedna ruka zapíná košili, druhá ji vzápětí rozepíná. Ukažte pravému zornému poli takového pacienta lžičku a levému hřeben: nahlas pojmenuje jen lžičku, protože za řeč je zodpovědná levá hemisféra, která viděla právě ji. Levou rukou, kterou ovládá pravá hemisféra, však sáhne po hřebenu. Za tento objev dostal Sperry v roce 1981 Nobelovu cenu.

Existuje i přesný opak. Francouzský novinář Jean-Dominique Bauby po mozkové příhodě nedokázal pohnout téměř jediným svalem, s výjimkou jednoho víčka. Navenek působil jako člověk, jehož vědomí se vytratilo. Ve skutečnosti zůstal jeho vnitřní svět nedotčen – a tímto jediným pohyblivým víčkem nadiktoval celou knihu. Split-brain rozdělí jedno vědomí na dvě. Locked-in syndrom ho dokonale schová. Pokud se dá to, co nazýváme vědomím, takto rozdělit i takto ukrýt, co přesně nám dává jistotu, že víme, odkud se bere a kde všude se nachází?

Čím více podobných případů neurověda odhaluje, tím jasnější je jedna věc: mozek a vědomí jsou propojeny téměř dokonale. Přesně zde však korelace naráží na svou hranici. Víme stále přesněji, kdy a kde se vědomí mění spolu s mozkem. Stále nevíme, proč by tato změna měla být doprovázena tím, že to někdo zevnitř prožívá.

Když se filosofové pokoušeli tuto mezeru vysvětlit, postupně se vykryštalizovalo několik základních možností:

Tato otázka dnes není jen akademická. Existují programy, které píší texty, skládají hudbu, porazí šachové velmistry, a není důvod pochybovat, že jednou budou ve většině úloh výkonnější než člověk. Nic z toho však samo o sobě neříká, zda se za takovým chováním skrývá i zkušenost. Rozdíl mezi inteligencí a vědomím připomíná rozdíl mezi mapou a krajinou – mapa může být dokonale přesná, ale nikdy sama nezažívá vítr ani vůni lesa.

Jak říkal fyzik David Bohm, svět, který vidíme (židle, stromy), je jen „rozvinutý řád“ hlubší, skryté reality, kterou nazval „Implicate Order“ (Implikovaný řád). V tomto modelu není mysl v těle, ale tělo je v mysli.

Myšlenka, že mozek možná není tvůrcem vědomí, ale spíše jeho organizátorem, není nová. S touto představou přišel již před desetiletími Aldous Huxley, když si mozek představoval jako redukční ventil. Vědomí samo o sobě by bylo mnohem rozsáhlejší, než dokážeme zpracovat, a úkolem mozku by bylo toto množství opatrně ořezat na míru, se kterou lze přežít v jednom konkrétním těle.

Pokud je jen jedna z těchto myšlenek blízká pravdě, mění se i to, jak rozumíme sami sobě. Náš pocit neměnného, ohraničeného „Já“ vzniká zejména proto, že mozek nepřetržitě sešívá proud měnících se zážitků do jednoho příběhu.

Existuje i konkrétní mozková síť spojená právě s myšlením na sebe – a psychiatr Judson Brewer z Yale v roce 2011 zveřejnil v časopise PNAS studii, podle níž je tato síť u zkušených meditujících výrazně méně aktivní. O rok později zjistil neurovědec Robin Carhart-Harris něco nápadně podobného u psilocybinu: čím větší pokles aktivity této sítě, tím silnější pocit rozplynutí hranic vlastního Já. Vědomí přitom nezaniká – lidé ho v obou stavech popisují jako jasnější, propojenější se vším kolem.

Jedna otázka však zůstává otevřená. Pokud mozek skutečně vytváří náš vnitřní model světa, proč se naše modely tak dobře shodují? Proč všichni vidí tentýž měsíc, tutéž oblohu, tytéž tvary?

Odpovědí může být, že to, co prožíváme, není svět přímo, ale jeho interpretace. Naše mozky jsou si natolik podobné, že tutéž skutečnost interpretují velmi podobným způsobem – trochu jako hráči téže online hry vidí tentýž virtuální strom, ačkoliv uvnitř počítače žádná kůra ani list fyzicky neexistují, jen společná data.

Je to zvláštní představa. Celý život máme pocit, že se díváme přímo na svět. Skutečná otázka však možná zní jinak: pokud nikdy nevystoupíme mimo vlastní vědomí, jak můžeme s jistotou říct, co je na druhé straně tohoto modelu?

Žijeme své životy s představou, že někde uvnitř sedí pevné Já, které vše pozoruje. Když se však pokusíme tohoto pozorovatele najít, objeví se zvláštní paradox. Najdeme myšlenky, které se objevují a mizí. Najdeme vzpomínky, tělesné pocity, představu o sobě. A kdo přesně je ten, kdo to všechno hledá?

Filosof Bernardo Kastrup používá obraz víru v řece. Vír má jasný tvar, dá se na něj ukázat prstem, vypadá jako samostatná věc. Ve skutečnosti však nikdy nebyl oddělen od vody, která jím protéká. Možná je naše Já podobné – není to pevný objekt ukrytý někde v mozku, ale proces, který na chvíli nabyl vlastního tvaru.

Je pozoruhodné, že podobný popis nacházíme u lidí z velmi odlišných prostředí: u mystiků, kteří o tom psali před tisíci lety, u dnešních meditujících, i u některých neurovědců, kteří tyto stavy sami zkoumají. Jejich vysvětlení se liší. Samotný popis zkušenosti je překvapivě podobný – pocit odděleného Já se rozplyne, vědomí však nezmizí. Naopak, bývá popisováno jako ještě jasnější.

Na začátku jsme si mysleli, že hledáme odpověď na otázku, co je vědomí. Na konci možná zjišťujeme, že jsme objevili něco jiného – že samotná schopnost klást si tuto otázku je jednou ze nejzvláštnějších vlastností vesmíru. Po miliardách let vývoje vznikla bytost složená z týchž atomů jako hvězdy, oceány či skály, bytost, která se dokáže zastavit uprostřed běžného dne a přemýšlet nad tím, kdo se vlastně dívá přes její oči.

Dějiny vědy nás už vícekrát naučily opatrnosti. Téměř pokaždé, když jsme si byli jisti, že svět funguje intuitivně, ukázalo se, že realita je zvláštní, než jsme si uměli představit. Země není středem vesmíru. Čas neplyne stejně pro všechny.

Právě proto je podle mě důležité odolat pokušení příliš rychlých odpovědí. Je zajímavé, že v tomto bodě se věda a některé kontemplativní tradice přestávají rozcházet a začínají se spíše doplňovat. Ne proto, že by říkaly totéž, ale proto, že obě vedou k podobnému postoji. K ochotě přiznat si hranice vlastního poznání.

Pokud je vědomí tím, prostřednictvím čeho poznáváme celý vesmír, zůstává zvláštním paradoxem, že právě ono je tím nejméně pochopeným jevem, jaký známe. Po staletí jsme budovali stále lepší teleskopy, mikroskopy a urychlovače částic, abychom pochopili svět kolem sebe. Možná jedna z největších výprav pro nás teprve začíná – ta, když obrátíme pozornost nikoliv směrem ven, ale k tomu jedinému místu, ze kterého jsme odjakživa vše pozorovali.

.

.

.

Seznam zdrojů