Adventní paradox: Jak se tiché čekání změnilo v adrenalinovou rallye

Po divokých rejech svatomartinských hodů a šedivém, těžkém tichu konce listopadu, se konečně rozsvítí první, plachá svíce na kruhu z nezdolného chvojí. Tato Svíce proroků by měla symbolizovat naději, ale především dává jasný, i když jen malý, signál: čas se zkrátil a začíná odpočítávání. Před námi se otevírá Adventus Domini – doba, která kdysi velila k pokání, k tichu a k tanci zakázaným. Doba, kdy se křesťan s úctou připravoval na příchod Krále, podobně jako se staří Římané chystali na vjezd císaře do města. Jak se však stalo, že se toto hluboké, fialové čekání proměnilo v moderní adrenalinovou rallye za dokonalostí, dárky a blikajícími světly, která nemají nic společného s pokorou? Historické tradice prvního adventu se dnes střetávají s realitou natolik ostře, že tento konflikt zaslouží prozkoumat.

První adventní neděle dostala své lidové jméno, Železná, s jasným a neúprosným posláním: označit tvrdou hranici. Byla to hranice mezi časem hojnosti a časem postní pokory, mezi světem venku a klidem uvnitř, mezi žertováním podzimu a vážností zimy. V tradičním pojetí tato neděle fungovala jako přísný kontrolní bod, který říkal: Teď stop. Světské radosti končí, začíná očekávání.

Tento železný řád je dnes symbolicky pohřben pod nánosem měkkého plyše a třpytek. Přesto je právě ono železné jádro adventu nejdůležitější. Připomíná, že advent, z latinského Adventus Domini – slavnostní příchod císaře – neměl být divokým mejdanem, nýbrž pečlivou a důstojnou přípravou na příchod někoho výjimečného. Čtyři neděle, čtyři kroky od vnější tmy k vnitřnímu světlu. A ten první krok je ten nejtěžší.

S Železnou nedělí se tradičně zapaluje první svíce na věnci, Svíce proroků. Její symbolika je čistá, ale hluboká: představuje Naději, ztělesněnou starozákonními proroky, kteří předpověděli narození Mesiáše.

Představme si tu scénu: Venku je už téměř tma, zima definitivně sevřela krajinu, a v chalupách – nebo v moderní době, v rozsvíceném obývacím pokoji – se poprvé objevuje tento plachý, osamělý plamínek. Je to první, nejkřehčí jiskra, která se vztyčuje proti masivní temnotě zimního cyklu.

První svíce je proto psychologickým milníkem. Nabádá nás k tomu, abychom se zastavili a uvědomili si, že Světlo se rodí v největší tmě. Ne v centru jiskřivých, hlučných trhů, ale v tichém středu kruhu, kde se nezdolná zeleň setkává s fialovou barvou pokání. Její fialový tón (nebo modrý) je záměrný, je barvou důstojnosti, ztišení a kajícnosti, a tvoří tak tichý protest proti veškerému křiklavému chaosu, který se kolem nás v moderní době odehrává.

Jestli je v adventní tradici něco, co modernímu člověku zní jako naprosté sci-fi, je to zákaz zábavy. Doba postní, jejímž startovním bodem byla Železná neděle, s sebou nesla striktní liturgická pravidla. Konaly se sice oblíbené roráty – ranní mše ve tmě, jen za svitu svící – ale taneční zábavy, hlučné veselice a dokonce i svatby se striktně odkládaly.

Proč taková přísnost? Bylo to jednoduché: Když se čeká na slavnostní příchod Krále (Krista), celá společnost musela projevovat úctu tichem, pokáním a soustředěním. Hlasitá radost byla vyhrazena až pro samotné Vánoce.

Dnes je to naopak „povinné veselí“. Ticho je nahrazeno neutichající smyčkou vánočních písní v obchodních centrech, kde se nakupování stává téměř náboženským rituálem. Korporátní večírky, které dříve nebyly myslitelné, se staly společenskou nutností. V podstatě jsme převrátili tabu naruby: Dnes je tabu mlčet. Tabu je zastavit se. Kdo nerozjíždí shon, kdo nehoduje a netančí (na firemním večírku), ten jako by nebyl připraven.

A to je nejostřejší bod konfliktu. Zatímco Železná neděle volá k postní střídmosti, my na její signál zahajujeme měsíc trvající gastronomicko-komerční extravaganci. Hluboká fialová barva pokání na věnci se sice drží tradice, ale okolní svět ji přebíjí neonovou záplavou, která nezná míru ani ticho.

Vše, co jsme v adventu zakázali – tanec, hostiny, hluk – se v moderní době stalo povinností. Ironie prvního adventu se tak uzavírá: Železná neděle nás sice vyzývá ke střídmosti, ale my na její výzvu reagujeme gastronomicko-komerční extravagancí, která se táhne až do Štědrého dne. Tichý fialový tón pokání z adventního věnce tak musí čelit neonové záplavě, která nezná míru ani klid.

Možná právě v tomto ostře definovaném konfliktu je největší poučení: Advent není o tom, jestli se účastníme všech firemních večírků, nebo jestli stihneme upéct dvanáct druhů cukroví. Advent je o hledání té tvrdé, železné hranice uvnitř sebe. Je to o uvědomění, že i uprostřed největšího shonu si můžeme dovolit zastavit se, ztišit a hledat plachý plamínek naděje. Ten se totiž, jak nás učí tradice, rodí v největší tmě – ne na hlučném náměstí, ale v tichém středu kruhu.

Zdroje:

Tento článek je úvahou, která vychází z ověřených historických a kulturních rešerší. Informace o tradicích a symbolice byly čerpány z následujících oblastí: