Bronzová neděle: Příprava cesty pro Krále, nebo spíš pro kurýry?

První svíce, symbol Naděje, už dohořívá. My jsme si sice u Železné neděle slíbili, že najdeme své železné jádro a vybudujeme ten „anti-zábavní firewall,“ ale s příchodem druhé neděle nás pohltila realita. Druhý advent je zlom. Už nejde o teorii ticha, ale o fyzický závazek. Liturgické téma je vznešené: Mír a Betlém. Církev nás nabádá k přípravě: „Připravte cestu Páně, vyrovnejte stezky jeho.“

Jenže my? My se na tento signál vrháme do adventní logistiky spásy. Místo abychom narovnávali, „co je křivé“ v našich srdcích (jak to chtěl Jan Křtitel), řešíme, jak narovnat frontu u pokladny a zda stihneme upéct cestu z vanilkových rohlíčků k dokonalé, leč iluzorní, atmosféře Vánoc. Mír? Ten musí počkat. Jsme uprostřed Bronzového shonu. Paradox je, že Bronzová neděle, která má být o zklidnění, je pro moderního člověka nejvíce stresující startovní čárou.

Jan Křtitel volal v pustině k jedné, jediné, důležité věci: Pokání a ztišení, které by Pánu Bohu připravilo duchovní cestu. Jistě, tehdy neměli e-shopy. My dnes připravujeme cestu. Mnoho cest. A všechny jsou naprosto materiální.

Které cesty připravujeme dnes?

Především Cestu pro kurýry. Zajišťujeme, aby měl doručovatel dostatek prostoru u dveří a ideálně i malou svačinku, protože dnes je ten den, kdy musíme objednat zbytek dárků, jinak dorazí až na Tři krále. Dále Cestu do kuchyně. Tato cesta vede od lednice ke špajzu a zpět, kde musíme dokázat náš adventní výkon. Místo pokory a míru v duchu soutěžíme se sousedkou v počtu druhů cukroví. Čím je cesta z rohlíčků delší, tím je prý větší Mír v Betlémě! Třetí cestou je Cesta k dokonalému stromečku, kde všechny dekorace musí být zakoupeny, srovnány a připraveny k okamžité montáži po čtvrtém adventu.

Svíce, kterou o Bronzové neděli zapalujeme, se nazývá Svíce Míru (nebo Betlémská). V původní symbolice měla prohloubit naši vnitřní jistotu a klid. Co ale zažíváme my? Náš vnitřní mír je ohrožen už jen pomyšlením na přeplněná nákupní centra, kde se o poslední volné parkovací místo bojuje s bronzovou zarputilostí. Moderní Betlém, který se snažíme postavit, není místem pokory a ztišení, ale spíše skladem dárků a zásobárnou cukroví, které musí být bezchybně zorganizované. Kde je tedy ten Mír, když se bojuje o parkování?

Jestliže nás Jan Křtitel volal do pustiny, aby naše duše připravila cestu, my jsme se usadili uprostřed povinného veselí. Taneční veselice, hlučné hostiny a svatby se v adventu kdysi striktně odkládaly, protože liturgie nechtěla Krále přivítat s kocovinou. Dnes? Dnes je ticho zrušeno nutností korporátní zábavy. Musíme předstírat nadšení z neforemného svetru, zatímco z reproduktorů neutichá smyčka Last Christmas. V podstatě jsme převrátili tabu naruby: Tabu je zastavit se a ticho je nahrazeno neutichající smyčkou vánočních písní. Náš vnitřní Mír je ohrožen už jen pomyšlením na to, kolik zbytečných cest musíme „připravit“, abychom splnili očekávání okolí.

Vše, co bylo zakázáno, se v moderní době stalo naší povinností. Ironie adventu se uzavírá: Bronzová neděle slibuje Mír, ale my reagujeme gastronomicko-komerční extravagancí. Možná právě v tomto absurdním konfliktu je největší poučení: Advent není primárně o počtu dárků či druzích cukroví. Advent je o nalezení vnitřního Míru uprostřed shonu. Až se nám podaří vyrovnat ty vnitřní stezky a zastavit se u plamene bronzové svíce, možná zjistíme, že Mír už čekal a je mnohem snazší ho najít, než stihnout objednat dárky. Ten se totiž rodí v tichém středu kruhu, ne ve frontě u kasy.

Zdroje

Tento článek je úvahou , která vychází z ověřených historických a kulturních rešerší. Informace o tradicích a symbolice byly čerpány z následujících oblastí: