Článek
Touha po psím parťákovi je přirozená. Chceme někoho, kdo nás uvítá vrtěním ocasu, kdo s námi bude sdílet gauč i nedělní procházky. Jenže v momentě, kdy otevřeme inzertní servery a začneme filtrovat podle ceny, nevědomky se stáváme součástí soukolí, které drtí psí životy.
„Je to bez papírů, ale po čistokrevných rodičích,“ slyšíme často. Tato věta je však v terminologii pejskařského světa tou největší lží. Koupí psa bez průkazu původu (PP) totiž nepodporujete chov, ale obchod s utrpením. Zatímco vy si domů vezmete roztomilé klubíčko, jeho matka pravděpodobně dál živoří v temné kleci nebo ve sklepě, kde slouží jen jako stroj na štěňata. Bez lásky, bez kvalitní stravy, bez konce.
Problematika „množitelů“ a lidí, kteří produkují štěňata bez rozmyslu, má dvě tváře. Ta první je krutá – jsou to velkomnožírny zaměřené na čistý zisk. Ta druhá je nenápadnější: sousedé, kteří nechají fenu nakrýt, „protože by měla mít aspoň jednou mladé“. Výsledek? Genetický hazard, degenerace plemen, nemocná zvířata a přeplněné útulky. Argument, že „naše fena má skvělou povahu“, je v genetice iluzorní. Bez znalosti předků riskujete, že štěňata budou nevyrovnaná a majitelé si s nimi v budoucnu nebudou vědět rady.
Vím, o čem mluvím. Jeden z mých psů pochází z velké množitelské kauzy. Je to „yorkmut“, který živořil v temném, vlhkém sklepě spolu se stovkami dalších. Má výrazný podkus, zničené zdraví a nebýt útulku, v té tmě by možná zůstal navždy. Dnes je to už šest let, co je mým nejlepším parťákem. Ne všichni psi z těchto míst však mají stejné štěstí. Podobných kauz jsou mraky a nejsou to jen ty, které uvidíte v televizních novinách.
Častým argumentem bývá věta: „My nechceme jezdit na výstavy, chceme jen mazlíčka.“ To je ovšem zásadní nepochopení toho, k čemu průkaz původu slouží. PP není vstupenka na červený koberec. Je to zdravotní certifikát generací předků. Chovní jedinci musí procházet přísnými testy na dědičné choroby. U štěněte bez PP kupujete pověstného zajíce v pytli. Co ušetříte na pořizovací ceně, můžete později nechat na veterině při řešení vad, kterým se dalo selektivním chovem předejít.
Průkaz původu by však neměl být slepým potvrzením kvality. I u registrovaných chovných stanic je potřeba si vše prověřovat. Titul před jménem není automatickou zárukou láskyplného přístupu. Dobrý chovatel vám ukáže prostředí i matku štěňat a bez váhání doloží zdravotní testy. Odpovědný majitel si vybírá nejen psa, ale i člověka, od kterého si ho bere.
Pokud však nechcete investovat do psa s PP, existuje řešení, které má skutečný smysl: ADOPCE. V útulcích čeká nepřeberné množství psů a každý si tam dokáže vybrat toho svého. Sama mám doma tři „voříšky“ z útulku. Posledním přírůstkem je fena starší sedmi let, kterou jsem adoptovala teprve před měsícem. Mnoho lidí se adopce starších psů bojí, ale je to skvělá volba. Vyžaduje to mít všech pět pohromadě, vybudovat si vztah a trpělivě odbourávat strachy, ale ten pocit, když dáte šanci bytosti, která už v dobro ani nedoufala, je nepopsatelný.
Než si ale psa vůbec pořídíme, měli bychom si položit zásadní otázku: Jsme na to skutečně připraveni? Pořízení psa není jen o jeho kupní ceně. Je to o nákladech na kvalitní stravu, veterinu, o čase věnovaném pohybu a o trpělivosti při řešení problémů. Musíme si uvědomit, že za to, co k sobě připoutáme, jsme zodpovědní po celý jeho život. Pes není věc, kterou lze při potížích odložit do útulku.
Zkuste se nad tím prosím aspoň trochu zamyslet, než odpovíte na kdejaký inzerát na „levná štěňátka“. Útulky vážně praskají ve švech a psi tam mnohdy tráví celé roky. Pokud zvažujete adopci, berte na vědomí, že mnoha organizacím nestačí jen strohé „mám zájem“. Často se zajímají o to, v jakém prostředí bude pes žít a co mu můžete nabídnout. Může se dokonce stát, že pro daného psa nebudete vhodnými kandidáty – a je to tak v pořádku. Jeďte se do útulku či dočasky na psa nejdříve podívat, věnujte mu čas a uvidíte sami, zda si vzájemně sednete. A pamatujte, že na výchovu nejste sami; vždy můžete vyhledat zkušeného cvičitele, který vám s novým přírůstkem pomůže.
Zkrátka tam, kde je poptávka, bude i nabídka. To se nezmění, dokud lidé budou hledět jen na to, kolik ušetří. Skutečná hodnota psa se totiž neměří slevou v inzerátu, ale zodpovědností a láskou, se kterou mu otevřeme své domovy – a to až do jeho posledního vydechnutí.
Zdroj: Úvaha, vlastní zkušenosti, prozření v téhle problematice, která se mimochodem netýká jen psů
