Peklo Magdalenských prádelen – Zločin, na který nesmíme zapomenout

Poslední z těchto hrůzných institucí, známých jako Magdalenské prádelny, zavřela své brány teprve v roce 1996. Ano, slyšíte dobře. Jen před pár desítkami let.

V 19. století se ve Spojeném království a Irsku začaly objevovat instituce s ušlechtilým cílem – pomoci „padlým ženám“. V Irsku se tyto azyly inspirovaly postavou Máří Magdaleny, biblické ženy, která byla kdysi považována za prostitutku, ale nalezla pokání a stala se následovnicí Ježíše Krista. Zpočátku se zdálo, že tyto prádelny nabízejí útočiště a možnost nápravy pro ženy, které se ocitly na okraji společnosti, často kvůli chudobě a prostituci.

Avšak za fasádou zbožnosti se skrývala krutá realita. Tyto azyly, provozované převážně římskokatolickými řády, se brzy proměnily v nelítostná vězení, kde bylo více než 30 000 žen a dívek nuceno k tvrdé, neplacené práci. Ironií osudu se z míst, která měla sloužit k záchraně a reformaci, staly nástroje vykořisťování a útlaku.

Původní záměr Magdalenských prádelen, které vznikly v 18. století, byl sice charitativní – pomoci ženám v nouzi, zejména prostitutkám. První taková instituce v Irsku byla založena v Dublinu v roce 1765 Lady Arabellou Dennyovou a byla určena pro mladé protestantky. Postupně se však charakter těchto zařízení měnil. Zatímco rané skotské azyly se zaměřovaly na vzdělávání a získávání dovedností, v Irsku, zejména po získání nezávislosti v roce 1922, se z Magdalenských prádelen staly represivní instituce.

Ženy zde pracovaly dlouhé hodiny bez mzdy, především v prádelnách a šicích dílnách, často pro komerční účely. Ironií je, že tyto „azyly“ sloužily jako obrovské komerční prádelny pro hotely, nemocnice, školy, vládní instituce a dokonce i pro irskou armádu a známé společnosti jako Guinness a Bank of Ireland. Stát s církví tiše spolupracovaly na tomto systému vykořisťování.

Pojem „padlá žena“ se postupem času rozšiřoval. Kromě prostitutek se do prádelen dostávaly svobodné matky, oběti zneužívání, dívky považované za „příliš koketní“, osoby s postižením a dokonce i ty, které byly považovány za „problémové“ z jakéhokoli důvodu. Někdy je tam posílaly vlastní rodiny, které se obávaly skandálu, nebo církevní skupiny. Zpěvačka Sinéad O'Connor zde strávila 18 měsíců jako patnáctiletá za záškoláctví a krádeže. Její zkušenost byla tak traumatizující, že se stala jedním z důvodů jejího silného protikatolického postoje.

Životní podmínky v prádelnách byly otřesné. Přeplněné prostory, nedostatek jídla, zima a neustálý strach z trestů byly na denním pořádku. Ženám se měnila jména, stříhaly se jim vlasy a dostávaly fádní uniformy, aby se zlomila jejich identita. Bylo jim zakázáno mluvit, komunikovat s rodinou a jakkoli se projevovat. Za porušení pravidel následovaly tvrdé tresty: odepření jídla, samovazba, fyzické týrání a ponižující rituály. Dívkám se nedostávalo vzdělání, což jim zničilo šance na lepší budoucnost.

Skutečné poměry v Magdalenských prádelnách zůstávaly dlouho skryty. Až v roce 1993, kdy sestry Panny Marie Milosrdné prodávaly svůj pozemek v Dublinu, se na světlo dostala šokující pravda. Na pozemku byl objeven masový hrob s ostatky 133 žen. Později bylo nalezeno dalších 22 těl. Tento děsivý nález otřásl Irskem a donutil společnost konfrontovat temnou minulost.

Poslední Magdalenská prádelna v Irsku zavřela své brány 25. září 1996. Odhaduje se, že během 150 let existence těchto institucí jimi prošlo na 30 000 žen. V roce 2013 se irský prezident jménem státu omluvil ženám z Magdalenských prádelen a byl zřízen kompenzační fond. Nicméně, mnoho přeživších stále bojuje s traumatem a žádá plné odškodnění a spravedlnost.

Příběh Magdalenských prádelen je mementem o zneužití moci, o pokrytectví náboženských institucí a o hrůzách, kterých jsou lidé schopni, když se zaštiťují morálkou a náboženstvím. Je to příběh, na který nesmíme nikdy zapomenout, abychom se vyvarovali opakování podobných zvěrstev. Památka těchto žen musí žít dál jako varování a jako připomínka důležitosti lidské důstojnosti a práv.