Článek
Úvod
Poté, co jsem zjistila, že náš poslední zbytek peněz padl na další lahev alkoholu, jsem se definitivně probudila. Došlo mi, že za spoustu věcí, které se u nás doma děly, vlastně vůbec nemůžu. A tohle uvědomění mi dalo sílu. Peníze, které mi chodily na účet, jsem si začala šetřit jen pro sebe a našeho syna. Přestala jsem ho podporovat – i kdyby jen pasivně – v jeho pití.
Začátky byly kruté. Ale s každým dnem jsem se cítila svobodnější. Už jsem se nemusela přetvařovat ani přizpůsobovat. Začala jsem zase vnímat samu sebe. A to bylo poprvé po dlouhé době, kdy jsem opravdu dýchala.
Začal více lhát
Když jsem ho přestala sponzorovat a zaměřila se jen na sebe a syna, začaly se objevovat výmluvy a lži.
Jednoho dne se vrátil z práce dřív, než jsem čekala. Vypadal jako hromádka neštěstí. Tvrdil, že byl ráno na menším zákroku v nemocnici a teď má neschopenku. Prý musí každý den dojíždět na injekce.
Bylo mi to divné. Nic z toho nesedělo. Přesto jsem ho každý den odvážela do nedalekého města na polikliniku. Vždy mě zastavil slovy, že mám počkat venku, a odešel. Já zatím trávila čas se synem na nedalekém hřišti. Po hodině se k nám vrátil. Býval nepříjemný, podrážděný – a z jeho dechu jsem cítila alkohol.
Jednou jsem požádala kamarádku, jestli by ho mohla nenápadně sledovat. To, co zjistila, mě úplně zdrtilo. Nechodil do žádné ordinace. Jen zamířil do večerky vedle polikliniky, koupil si vodku a část z ní vypil v parku za rohem. Potom se ke mně a synovi připojil, jako by se nic nestalo.
V tu chvíli jsem přestala dělat i to poslední – vozit ho tam.
Bylo to ještě horší
Přicházelo jaro a já jsem už neměla sílu pro něj dělat cokoli. Život pod jednou střechou s ním byl k nevydržení. A tak jsem se snažila být doma co nejméně. Často jsem odjížděla se synem k mamce, k babičce nebo za kamarádkami. Skoro každý den jsme byli dlouho venku. Nedokázala jsem trávit čas s někým, kdo mi lže a pije.
Jemu to ale dávalo jiný smysl. Byl přesvědčený, že mám milence. A že proto se mu vyhýbám. Začal kolem sebe kopat. Lidem kolem sebe vyprávěl, že ho podvádím, a že on je ten chudák, kterého žena ignoruje. Nikomu jsem nic nevysvětlovala. Neměla jsem důvod. Nedělala jsem nic špatného – jen jsem si začala brát zpátky svůj život.
Jednou v dubnu jsme vyrazili se synem do nedalekého města. Měli jsme domluvené setkání s kamarádkou a jejími dětmi. Bylo krásné teplé počasí, a tak jsme šli na hřiště. Když mi začal zvonit telefon, podívala jsem se na displej a trochu mě zarazilo, že volá jeho sestra.
Zvedla jsem to. Brečela. Mezi vzlyky mi oznámila, že se pokusil o sebevraždu. A že je teď v nemocnici.
Nebrečela jsem
Okamžitě jsem sedla do auta a jela k jeho rodině. Všichni už tam byli – sestra, rodiče, další příbuzní. Všichni plakali. Jen já ne.
Seděla jsem tiše v křesle, na očích sluneční brýle, zírala jsem do koberce. Pamatuju si ten vzor dodnes – béžovo-hnědý, trochu zašlý, možná už trochu vytahaný. Všude kolem mě se řešilo, co se stalo, proč to udělal, kdo za to může. A většina očí mířila na mě.
Říkali, že prý „neunesl, že mám milence“. Že jsem ho zlomila. Nikdo nechtěl slyšet o alkoholu. Nikdo se nezeptal, co se u nás dělo doopravdy. Pro ně byl jejich syn, bratr, švagr oběť. A já ta, kvůli které to všechno skončilo takhle.
Bylo to pro mě strašně těžké poslouchat. Ale uvnitř jsem věděla, že jsem nic špatného neudělala. Moje svědomí bylo čisté. A tak jsem jen seděla. Nehádala se. Ani jsem se nepohnula.
Vařil se ve mně vztek
Ještě ten den jsem jela do nemocnice pro jeho osobní věci. Musela jsem také na kriminální policii. Tam mi do očí řekli, že on jim sdělil, proč to udělal. A znovu – všechno hodil na mě.
Vyzvedla jsem syna a odjela domů. Ve chvíli, kdy jsem za sebou zavřela dveře a sedla si na postel, přišel zvláštní pocit. Klid. Uvědomila jsem si, že jsem ráda, že tam není. Že je ticho. Že jsem doma sama.
A že doufám, že ho jen tak z nemocnice nepustí.
Byla jsem naštvaná. Nejen kvůli lžím. Ale hlavně proto, že místo toho, aby řešil svůj problém, pokusil se utéct. Utéct z toho, co sám způsobil – a nechat nás tady. I svého vlastního syna, který naštěstí ještě netušil, co se kolem něj děje.
Závěr
Tohle je jen jedna z mnoha situací, které mě v životě provázely. Trvalo mi několik let, než jsem o ní dokázala mluvit – a ještě déle, než jsem ji dokázala sdílet veřejně.
Dlouho jsem žila ve stínu viny, strachu a pochybností. Dlouho jsem si myslela, že musím všechno vydržet. Že to možná dělám špatně já. Dnes už vím, že jsem měla odejít dřív. A i když mě to mrzí, nelituji té cesty, kterou jsem si prošla – protože mě naučila, že mám hodnotu. A že mám právo na bezpečný a klidný život.
Dnes žiju obyčejný, a přesto pro mě výjimečný život. Mám novou rodinu, stabilitu, důvěru – a konečně i sebe samu.
