Článek
Na první pohled jsme žili úplně obyčejný, možná až nadstandardní život. Měli jsme dům se zahradou, dvě auta, psa a malého syna. Na trávníku stála skluzavka, pískoviště a v létě jsme napouštěli bazén. Každý rok jsme jeli na dovolenou, Vánoce jsme trávili doma s rodinou, stromečkem, dárky a vůní cukroví. Prostě všechno tak, jak to má být. Alespoň jsem si to tehdy myslela.
Myslela jsem si, že je vina na mé straně
Byla jsem na mateřské a myslela jsem si, že to já mám problém s penězi a neumím hospodařit. Každý nákup potravin jsem si musela důkladně propočítat a vyčítala jsem si každý dražší jogurt, který jsem synovi koupila. Vymýšlela jsem výlety po okolí, ale nikde jsme si nedali ani oběd – neměla jsem z čeho zaplatit běžné výdaje. I tak jsem si říkala, že vedeme celkem normální život, že na mateřské je prostě běžné na nic nemít. Místo abych si užívala chvíle se synem, těšila jsem se zpět do práce.
Den, kdy jsem otevřela oči
To, že jsem začala nacházet prázdné láhve od alkoholu poschovávané po domě. Nepřišlo mi tehdy nijak zvláštní. Říkala jsem si, že si můj muž občas koupí lahvinku a nalije panáka. Vždyť on je přece ten živitel, chodí každý den do práce, abychom měli alespoň tu almužnu, která nám sotva stačila.
Začal si denně kupovat několik piv – protože „práce kolem domu je těžká“ a u té se pije pivo. Místo drahých cigaret začal kupovat tabák – levnější a vydržel mu déle. Jenže jak léta ubíhala, tabák mu sotva vystačil na den. Denně si kupoval nový, k tomu papírky, filtry a samozřejmě několik lahví piv. A práce na domě? Stála. Jen seděl na zápraží, pil jedno pivo za druhým a kouřil.
Myslela jsem, že je jen unavený. Že prožívá nějaké vyhoření, nebo ho něco trápí. A pořád jsem žila s pocitem, že za to můžu já. Že jsem doma, nemám peníze a neumím mu nijak pomoct.
Poslední kapka
Bylo to pár dní po Vánocích. Na účtu sotva pár stovek – právě tolik, aby jsme měli vůbec co jíst. Jeli jsme do obchodu, kde jsem nakoupila jen nejnutnější věci. Abychom těch pár dní do výplaty přežili. U pokladny jsem si spočítala každou korunu a říkám: „Musím si nechat aspoň dvě stovky, kdyby byl syn nemocný, kdyby potřeboval léky.“
Můj muž mě poprosil, jestli bych mu nekoupila tabák. Ač se mi nechtělo, řekla jsem si, že ho jako živitele podpořím. Tak jsem mu nakonec ten tabák koupila. Pak jsem šla s nákupem k autu. Sedím uvnitř, vedle mě náš syn, když mi jeho otec říká, že zapomněl na papírky. Vezme si mojí peněženku, zvedne se a jde zpět do obchodu. Říkám si: „Dobře, papírky za pár korun, ať si je vezme.“
Jenže přes prosklené dveře obchodu ho sleduju, jak nejde k pokladně, kde obvykle papírky bývají. Ale šel dál mezi regály. Srdce se mi rozbušilo. A sleduji, jak něco strká do batohu, a teprve pak si cpe papírky do kapsy. Vrací se s úsměvem, posadí se a batoh položí mezi mě a našeho syna.
Nedalo mi to. Nenápadně jsem se podívala dovnitř. V tu chvíli se mi až udělalo špatně. Byla tam nově koupená láhev vodky. Cítila jsem, jak se mi zvedá žaludek. Všechno mi došlo. Neřekla jsem nic. Byla jsem zticha celou cestu domů.
Vyvrcholení
Doma jsem si batoh vzala na záda a viděla, jak znervózněl. Vzala jsem syna za ruku, v druhé ruce držela nákup a vešla dovnitř. Jakmile za námi zaklaply dveře a syn si odběhl hrát, podívala jsem se mu do očí a zeptala se:
„Co je v té skleněné lahvi v batohu?“
Znejistěl. Pak se zhluboka nadechl a řekl:
„To je mléko. Sama sis ho kupovala.“
Podívala jsem se na něj:
„Ale peníze na mléko ve skleněné láhvi vážně nemáme.“
Nakonec jsem mu tu láhev vrátila. Ale tehdy jsem si v duchu řekla: Takhle už to dál nejde.
Jak to dopadlo
Neuteklo ani pár měsíců a můj život se změnil k nepoznání. Rozhodla jsem se odejít. Podala jsem žádost o rozvod a se synem jsme se na čas přestěhovali k mojí mamce. Nebylo to jednoduché. Byla jsem unavená, nejistá, plná strachu, jak to všechno zvládnu sama. Ale ten klid, který jsem najednou cítila, mi ukázal, že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla.
Dnes máme se synem úplně nový život. Možná nemáme všechno, ale máme sebe. A to je víc, než jsme, kdy měli. Učíme se radovat z maličkostí, dýchat svobodně a žít bez napětí. Už přes rok jsem o svém bývalém muži neslyšela – a poprvé po dlouhé době mi to vůbec nevadí.
