Blažej Dydy: Rom z Březůvek, co přežil Hodonín i Osvětim. Svědci mu po válce říkali postrach bloku

Blažej Dydy je jediný člověk, kterého česká justice odsoudila za zločiny spojené s romským holokaustem. Dnes ho znají hlavně odborníci, a přitom jeho příběh patří k nejlépe zdokumentovaným osudům protektorátních táborů pro Romy. Zachoval se díky jednomu soudnímu spisu z roku 1947, který je uložený v Moravském zemském archivu v Brně. Historik Michal Schuster, tehdy kurátor Muzea romské kultury, v něm napočítal zhruba šedesát výpovědí bývalých vězňů z Hodonína u Kunštátu a z Osvětimi. Jsou to jedny z nejdříve zachycených vzpomínek Romů na nacistickou perzekuci u nás.

Nevznikly ale jako pamětnické vyprávění v domácím prostředí. Jsou to protokoly pořízené na policejních stanicích a u soudů a míří proti spoluvězni, který v táboře dohlížel na ostatní.

Blažej Dydy se narodil 8. dubna 1917 v Karlovicích na Uherskohradišťsku. Jeho rodiče spolu žili bez sňatku, a proto ho úřady vedly jako nemanželské dítě a on užíval příjmení po matce, Františce Danielové. Policejní protokoly ho evidují také jako Dydy-Heráka, jak zněla jeho „cikánská legitimace“. Domovskou příslušnost měl ve Velkém Ořechově, kde rodina bydlela v romské osadě u lesa Chlupáče.

Žádné školní vzdělání nezískal a nenaučil se číst ani psát. Schuster to vysvětluje nedostatečným prospěchem nebo nepravidelnou či zanedbávanou docházkou. Od mládí pracoval jako nádeník a několikrát ho potrestali za potulku spojenou s drobnými majetkovými delikty.

Dydy žil nejdřív bez sňatku s Romkou Jiřinou Holomkovou, narozenou v roce 1913 ve Spytihněvi. Když se jim narodil syn Václav (20. května 1941), vzali se v Provodově. S rodinou střídal místa pobytu, než se usadili ve Strážném, v romské osadě nedaleko Březůvek. Tam se jim narodilo další dítě, které záhy po porodu zemřelo, ještě před internací celé rodiny.

V létě 1942 vydal velitel neuniformované protektorátní policie výnos o potírání „cikánského zlořádu“. Na jeho základě vznikl tábor v Hodoníně u Kunštátu pro Romy z Moravy a tábor v Letech u Písku pro Romy z Čech. Soupis „cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském způsobu“ provedly protektorátní úřady podle pokynů německé kriminální policie 2. srpna 1942. Asi šest a půl tisíce lidí v něm bylo označeno za „cikány“ nebo „cikánské míšence“ a zhruba třetina z nich se okamžitě ocitla v táboře.

Dydy dorazil s těhotnou ženou a ročním synem 5. srpna 1942, čtvrtý den po otevření tábora. Evidovali ho pod číslem 3336. Pod stejným číslem vedli i jeho ženu a oba syny: Václava a Jana, který se v táboře narodil 27. března 1943.

Tábor byl pro takový počet lidí neuvěřitelně malý. Už v prvních dnech se v něm tísnilo téměř 1200 lidí, ačkoliv v létě mohl pojmout asi tři sta. Do konce srpna tu bylo 1236 vězňů. Na podzim a v zimě tábor rozšířili o několik dřevěných baráků, ale podmínky zůstaly katastrofální. K tomu přibyl přísný táborový řád, namáhavá práce a špatná hygiena. V zimě 1942 tu vypukla tyfová epidemie. Dne 25. listopadu 1942 v těchto podmínkách zemřel Dydyho syn Václav, kterému nebylo ani dva roky.

Dydy v táboře brzy získal funkci „svobodníka“ ve vězeňské samosprávě. Velitel tábora jmenoval vybrané vězně do čela pracovních skupin. Odpovídali za výkon a kázeň ostatních a neoficiálně používali hodnost svobodníků. Svobodníci dohlíželi na práci, kterou muži, ženy i mladiství vykonávali na stavbě nové silnice z Plzně do Moravské Ostravy nebo u kopání hlíny a kamení. Za špatně odvedenou práci vězně bili.

Jeden z dozorců, vrchní strážmistr Emil Filípek, vypověděl po válce, že z příkazu okupantů se vedoucími skupin stávali především lidé „energičtí“ a „surové povahy“. Právě Dydy na sebe upozornil: měl podle něj „nejhorší pověst v táboře“ a bil, „aniž se ohlížel na poškozeného“.

Počátkem roku 1943 se Dydyho postavení otřáslo. Při přepravě pošty se ztratil balík s jídlem určený štábnímu strážmistrovi. Protože se pachatel nepřiznal, potrestali všechny podezřelé vězně snížením jídelního přídělu. Vězni mezi sebou viníka vypátrali a označili Dydyho. Dne 18. ledna 1943 ho zavřeli za trest do táborového vězení a musel se vzdát funkce svobodníka.

Po ústupu tyfové epidemie odešla část dozoru na dovolenou a vězni při práci mimo tábor nebyli dostatečně hlídáni. Dydy toho využil. Poprvé se pokusil o útěk 4. dubna 1943, ale brzy ho dopadli. Znovu to zkusil 10. dubna při kopání vodovodu za táborem, spolu se skupinou čtyř mladých vězňů. K němu se přidal Antonín Murka, narozený v roce 1923. Murka o tom po letech vyprávěl historikovi Ctiboru Nečasovi: „My s Blažejem sme utékli na Březúvky, on byl ztamodtúď. Chodili sme po pasekách, právě dyž dozrávaly střešně.“

Antonínu Murkovi se útěk podařil. Na Valašsku se připojil k partyzánům a v květnu 1945 mu za účast na osvobození Vizovic udělili čestný odznak a medaili. Dydyho chytili v Březůvkách a vrátili do tábora. Jejich osudy se rozešly: jeden šel k partyzánům, druhý do Osvětimi.

Do soudního spisu se dostala řada výpovědí o Dydyho působení v Hodoníně.

Jaroslav Ištván, narozený v roce 1928, patřil v Hodoníně do jeho pracovní čety. Podle něj byl Dydy „hrubé a násilnické povahy“ a dal mu několik pohlavků za to, že „jedenkráte šel špatně v řadě“, protože měl bolavou nohu. František Kryštof, jeden z těch, kdo ho později udali, vypověděl, že Dydy nenosil zbraň, ani pendrek. Když se ale při práci stala chyba, třeba když na náledí vykolejily vozíky, vypůjčil si od četníků pendrek a pracovníky bil.

Aranka Danielová, narozená v roce 1924, popsala jednu zimní událost: „Jednoho dne, bylo to v zimě, vozila jsem vozíky s kameny po kolejnicích. Jelikož bylo náledí, nemohla naše skupinka vozík z kopce dostatečně brzditi.“ Z ruky jí vyklouzla brzdicí palice. Dydy s dalším vězněm, Jaroslavem Danielem, ji přehnuli přes pařez. Jeden jí sedl na záda, druhý stál na nohou a „býkovcem vyplatil mě 50 ran na zadnici“. Po několika ranách omdlela, polili ji studenou vodou, a když se probrala, musela pracovat dál. Podle jejího vyprávění přiběhl na její křik jeden četník a Dydyho pokáral za překročení pravomocí.

Aranka Danielová k tomu dodala, že Dydy s Jaroslavem Danielem a dalšími svobodníky vedli před četníky utajený vlastní „soud“. Daniel v něm předsedal, Dydy dělal žalobce a provinilé vězně pak trestali na místě.

Aloisie Pupucová, narozená v roce 1924, vypověděla, že dostala od Dydyho padesát ran býkovcem za to, že neudržela těžký vozík s hlínou a kamením. Drželi ji dva četníci. Měla velké modřiny a čtrnáct dní ležela na ošetřovně. Dodala, že po děvčatech žádal pod hrozbou bití chleba, který dával své ženě.

Sám Dydy při výslechu bití nepopřel. Tvrdil ale, že to bylo vždy z donucení: velitelství tábora mu nařídilo menší poklesky trestat tělesně a kdyby neposlechl, dostal by dvojnásobný trest. Pendrek mu prý dávali četníci a on musel vyplatit tolik ran, kolik mu nařídili.

Policisté vyslechli i pět členů správního a dozorčího personálu hodonínského tábora včetně velitele. Výsledek je z dnešního pohledu těžko stravitelný.

Lékař MUDr. Josef Habanec popřel, že by kdy na zemřelých vězních zjistil stopy týrání. Vzpomněl si jen na těhotnou vězeňkyni, kterou za údajnou krádež chleba zkopali tak, že jí odumřela velká část hýžďového svalstva. Ošetřili ji v táborové nemocnici a později v táboře porodila zdravé dítě. Štábní strážmistr Miroslav Výroba Dydyho nepoznal a o poměrech mimo tábor prý nic nevěděl. Praporčík František Balaja si na něj vzpomněl, ale žádné pochybení neviděl. Jan Sokl, který velitele zastupoval, jen dodal, že „cikáni se mezi sebou navzájem často bili, což bývalo skorem na denním pořádku“.

Nejpozoruhodnější je vyjádření bývalého velitele tábora, štábního kapitána Štěpána Blahynky. Napsal ho 9. prosince 1946 a obhajoval v něm své podřízené. Internaci Romů hodnotil tak, že „veřejnost přijala toto opatření s ulehčením, že se zbavila metly venkova, jak cikáni byli právem nazýváni“. Za tyfovou epidemii v táboře obvinil vězně: „poměry v táboře nakonec vinou cikánů a jejich nečistotou dopadly tak, že zde vypukl břišní tyf“. Dozor podle něj tvořili „vesměs Češi a dobří vlastenci“.

O Dydym samotném napsal Blahynka nejdřív, že si na něj příliš nepamatuje a na fotografii ho s jistotou nepoznal. Při výslechu v únoru 1947 ho označil za „svobodníka“, tedy Roma, který se choval lépe než ostatní a měl držet pořádek. Dodal, že byl „stejně hrubý jako ostatní cikáni“. Retribuční dekrety se na vedení Hodonína ve skutečnosti neuplatnily.

První hromadný transport z Hodonína odjel koncem srpna 1943. Dydy jel s manželkou a synem Janem. V Hlavní knize „cikánského tábora“ zapsali jeho samého jako „Blasia Didyho“ s číslem Z-8420, jeho ženu a syna jako Georgine a Johanna Didi.

Dostali se do části Birkenau označené B-IIe, kde nacisté zřídili „cikánský rodinný tábor“. Sloužil k internaci Romů z velké části Evropy. Táborová norma předepisovala dospělému půl litru kávy nebo čaje k snídani, litr polévky s několika bramborami k obědu a večer čtvrt chleba. Dětem příslušelo mléko a kaše. Podle svědků se ale skutečný příděl s normou nikdy neshodoval, protože jídlo rozkrádali dozorci i vězeňští funkcionáři.

Vězeňská samospráva byla výkonným orgánem táborového teroru podřízeným SS. Její příslušníci dostávali vyšší příděly jídla, nemuseli fyzicky pracovat a bydleli po jednom nebo po dvou v malých místnostech za vchodem do bloku. Dobře se oblékali a na rukávech nosili pásky podle hodnosti. Vyšší funkce zastávali němečtí a polští vězni, nižší přenechali romským vězňům, převážně z Německa a výjimečně i z Protektorátu. Dydy dostal dvě takové funkce. Nejdřív byl „štubový“ (Stubendienst), tedy starší světnice, na bloku č. 9 a později dozíral jako pomocník kápa (Unterkapo) na pracovní kolonu, která stavěla kanalizaci.

Soud později uvedl, že na bloku číslo 9 žilo sedm set lidí. Svědci popisují hlavně jídlo a bití.

Emílie Růžičková, narozená v roce 1919, vypověděla, že Dydy chodil v hnědé uniformě s plochou čepicí a na ruce měl zavěšený gumový obušek, „kterým nemilosrdně cikány i cikánky bil, že někdy zůstali na zemi ležeti“. Podle ní jednal Němec při prohlídkách baráků „dosti slušně“, ale když je prováděl Dydy, „na cikány řval, že to nemají v pořádku“ a každého, kdo odmluvil, „nemilosrdně tloukl tím, co mu přišlo do ruky“.

Antonín Daniel řekl, že Dydy při vydávání chleba „vykrojoval vnitřek“ a nechával si ho pro sebe a rodinu, a proto byla na bloku č. 9 „úmrtnost dětí a dospělých o mnoho větší“. Podobně Ludmila Danielová: dětské příděly podle ní nevydával celé. Když si matky stěžovaly, „surově strýral“ je. Popsala také, jak vězeňkyni Andělinu Danielovou „přeložil přes kamna a toporem od krompáče zmlátil hlava nehlava“, a ta za čtvrt hodiny zemřela. Aranka Danielová vyprávěla o polévce: nikdy nenabral plnou míru a část vylil na zem. Když se ozvali, „vzal topůrko od krompáče“ a bil je. O Dydyho pověsti mezi vězni řekla: „Celkově měl pověst cikán Dydy mezi cikány jako vrah, což nebylo vzhledem k jeho počínání nikterak přehnáno. Cikány byl proto odsuzován že veškeré jeho počínání konal jako cikánský soukmenovec na vlastní pěst a dobrovolně, aby si získal přízeň Němců.“

Karel Vrba neviděl, že by Dydy někoho zabil, ale viděl, jak dvě ženy přehnul přes velký kámen a bil je, a přitom si pískal. Františka Danielová, narozená v roce 1912 a vězněná v hodonínském i osvětimském táboře, vypověděla, že Dydy „týral a bil jak osoby dospělé tak i malé děti z tohoto bloku číslo 9“ a sama od něj dostala „25 ran toporem od krumpáče za to, že děti vykonaly svoji malou potřebu na koberec“. Tři týdny pak neměla kde sedět.

Nejtěžší výpověď pochází od další Františky Danielové, narozené v roce 1920, o smrti jejího sedmiletého syna. Chlapec při chůzi nedopatřením zavadil o Dydyho. „Tento ho chytil za ruku a přede mnou s ním udeřil o betonovou dlažbu. Chlapec můj počal ihned otékati a během 14 dnů, aniž by byl lékařsky ošetřen, na témže bloku v mé posteli zemřel.“

Dydy se hájil jinak. U výslechu tvrdil, že trestal jen z příkazu, zpravidla pěti nebo nejvýše deseti ranami klackem a nikdy prý nedostal rozkaz někoho zabít nebo těžce zranit. Do protokolu o něm řekl: „Dostal jsem nesčetněkráte bití jen za to, že malé děti na mém bloku od hladu křičely.“

Na počátku srpna 1944 nacisté likvidovali „cikánský rodinný tábor“ v Birkenau. Dydyho ženu i s druhým dítětem zavraždili v plynové komoře. Krátce před likvidací odvezli Dydyho do Buchenwaldu a odtud do různých komand koncentračního tábora Dora-Mittelbau u Nordhausenu.

Alois Herák, holič z bloku č. 9, vypověděl, že byl spolu s Dydym a dalšími muži převezen z Osvětimi do Buchenwaldu, Nordhausenu a Dory. Z tábora Bauderode je na začátku roku 1945 poslali transportem do plynových komor. Z transportu uprchli spolu. Heráka při pronásledování zadržela v lese hitlerovská mládež, kdežto Dydymu se podařilo utéct.

Dydy válku přežil, ale bez rodiny. Při výslechu v roce 1946 uvedl, že mu v plynových komorách zavraždili děti, sestry i manželku, a že v Osvětimi zemřeli i jeho rodiče. V žádosti o milost o dva roky později napsal, že ztratil „manželku se třemi dětmi“.

Po osvobození se vrátil na Moravu. O tom, co následovalo, píšeme v druhém díle.

Zdroje:

Proces s Blažejem Dydym na základě materiálů Mimořádného lidového soudu v Brně roku 1947 Michal Schuster, Romano džaniben 1/2013, s. 73–100 (vychází ze spisu MZA Brno, C 141, sig. Lsp 341/47) Dostupné z: https://www.dzaniben.cz/dzaniben/cs/article/view/307/249

Dva muži, do jejichž osudu se smrsknul romský holocaust Respekt, 2015 Dostupné z: https://www.respekt.cz/tydenik/2015/21/dva-muzi-v-tabore

Rudolf Murka (1959) Paměť národa Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/murka-rudolf-20200622

Před osmdesáti lety začala genocida Romů. Jen připomínání nestačí… Magazín Paměti národa Dostupné z: https://magazin.pametnaroda.cz/doba/holocaust/pred-osmdesati-lety-zacala-genocida-romu-jen-pripominani-nestaci

Velitelé tzv. cikánského tábora v Letech u Písku Paměť a dějiny, Ústav pro studium totalitních režimů, 1/2019 Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2019/04/PD_1_19_s26-35.pdf