Článek
Dne 3. července 1946 se v poznámce americké kontrarozvědky CIC objevilo slovo ODESSA, podle Wikipedie poprvé. Nešlo o spiknutí. Podle historika Guye Waltersa, který dokumenty prošel, podzemní skupinka v internačním táboře Auerbach u Bensheimu používala toto slovo jako kódové označení, aby od Červeného kříže v Augsburgu získala zvláštní příděly jídla.
Je to ta ODESSA, kterou svět zná jako „Organizaci bývalých příslušníků SS“. Jak z triku na přídavek jídla vznikla legenda?
Slovo, které začalo kolovat
Zkratka znamená Organisation der ehemaligen SS-Angehörigen. Americká kontrarozvědka se s ní během roku 1946 a 1947 setkávala znovu a znovu, a pokaždé šlo o jiný příběh.
V listopadu 1946 podle Waltersa řekli Američanům Češi, že v britské zóně působí organizace jménem ODESSA, která měla první schůzi v září v Hamburku. V lednu 1947 hlásil agent CIC z Dachau útěkovou organizaci stejného jména, kterou prý řídil vězněný Otto Skorzeny. CIC to nedokázalo ověřit a Walters usuzuje, že Skorzenyho jméno posloužilo k prestiži. Informátor z Hannoveru popsal kontaktní osobu a poznávací znamení v podobě trojúhelníku ze tří teček, ale Američané ho ohodnotili známkou F3 a Walters tvrzení pokládá za pravděpodobnou dezinformaci. V roce 1947 CIC našla v Rosenheimu malou skupinu ODESSA se zhruba tuctem mužů, kterou vedl Hans Schuchert.
Z toho nevznikla světová síť, ale spousta malých, nesourodých skupin a pověstí. Walters píše, že pomoc uprchlíkům poskytovali často jednotlivci ad hoc, některé skupiny měly jména a jiné ne. Jmenuje například skupiny Konsul, Scharnhorst, Sechsgestirn, Leibwache a Lustige Brüder.
Strasbourg 1944
K legendě patřil i údajný zakládací okamžik. Zpráva spojeneckého zpravodajství EW-Pa 128 popisovala tajnou schůzku německých představitelů nacistů a průmyslu ve Štrasburku 10. srpna 1944. Měli tam plánovat, jak zachránit kapacity a kapitál a připravit podzemní činnost po porážce. Informace pocházela od francouzského informátora, kterého americké zpravodajství pokládalo za důvěryhodného, a v listopadu 1944 ji předalo ministerstvu zahraničí.
Heinz Schneppen zkoumá prameny o této schůzce v knize Odessa und das Vierte Reich (2007) jako jádro legendy o „znovuzrození říše“. Jewish Virtual Library mezi účastníky jmenuje Emila Kirdorfa, Fritze Thyssena, Gustava Kruppa a další. Kirdorf ale zemřel už v roce 1938 a Thyssen byl v roce 1944 ve vězení. Tento seznam tedy nemohl být pravdivý. Historici podle Wikipedie nepochybují, že se o záchraně firem, kapitálu a patentů a o ukrývání nacistických funkcionářů uvažovalo, ale světové spiknutí označují za urban legendu.
Muž, který chodil po stopách
Simon Wiesenthal, který od roku 1947 sledoval útěkové trasy, si podle Jewish Virtual Library všiml, že uprchlíci snadno získávají falešné doklady a mají peníze, a usoudil, že za tím musí stát bohatá tajná organizace. O ODESSE se podle téhož zdroje dozvěděl náhodou od bývalého člena německé kontrarozvědky, kterého potkal při norimberských procesech. Co se jí týče, popisuje JVL rozporně: v jednom místě mluví o založení v roce 1944, jinde o roce 1946. Sama uvádí, že její výklad stojí hlavně na Wiesenthalově knize Justice Not Vengeance a nepřináší nezávislé potvrzení.
Walters jde dál. V dubnu 1952 napsal Wiesenthal novináři Ottmaru Katzovi dopis, kde popsal ODESSU jako trasu k biskupu Hudalovi do Říma a pak do Madridu a Jižní Ameriky. Podle Waltersa mu většinu obsahu pravděpodobně podstrčil Wilhelm Höttl, bývalý příslušník SD, kterého CIC pokládala za nepoctivého. Dopis skončil v Höttlově spisu v americkém Národním archivu. Walters Wiesenthala označuje za důvěřivého.
Höttl je zajímavá postava. Narodil se ve Vídni v roce 1915, od roku 1939 pracoval pro hlavní říšský bezpečnostní úřad a roku 1944 vedl zpravodajství SD pro střední a jihovýchodní Evropu. V roce 1945 sepsal čestné prohlášení o rozhovoru s Eichmannem o počtu zavražděných Židů a svědčil v Norimberku. V březnu 1948 se přihlásil CIC a řídil dvě špionážní operace namířené proti rakouským komunistům a sovětské činnosti. CIC o něm psala jako o výborném zdroji nápadů. Zemřel v roce 1999.
Schneppen k tomu píše, že Wiesenthal mýtus nevyvolal, ale „značně“ ho utvářel, a že ho jako zdroj využívala také východoněmecká Stasi.
Z novinového článku bestseller
Zlomem byl rok 1967. V červenci vyšel v britském listu Sunday Times článek novináře Antonyho Terryho, který označil záchranu Martina Bormanna za největší úspěch ODESSY. Terryho zdrojem byl podle Waltersa Wiesenthal, a ten zase mohl čerpat od Höttla. Ten článek si přečetl Frederick Forsyth. Roku 1972 vydal román The Odessa File a v roce 1974 podle něj vznikl film s Jonem Voightem a Maximilianem Schellem.
Podobné řeči ale kolovaly už dřív. Hannah Arendtová napsala v knize o Eichmannovi z roku 1963, že v roce 1950 „navázal spojení s ODESSOU, tajnou organizací veteránů SS“, a pak ho přes Rakousko a Itálii poslali do Buenos Aires. Joseph Wechsberg napsal v roce 1967, že ODESSA založila „export-importní“ firmu se zástupci v Káhiře a Damašku. Paul Manning tvrdil, že přes ODESSU a spolek Deutsche Hilfsverein se do Jižní Ameriky dostalo přes 10 tisíc bývalých německých vojáků, a pokládal ji za okrajovou součást širší „Bormannovy organizace“. Nikdo to přesvědčivě nedoložil.
Muž z románu
Forsyth do románu postavil skutečného člověka, Eduarda Roschmanna, velitele rižského ghetta. Roschmann utekl podle Wikipedie v roce 1948 přes Janov do Argentiny s pasem Červeného kříže a s pomocí biskupa Hudala. Zdroje se rozcházejí, zda dorazil 10. února, nebo 2. října 1948. V Buenos Aires provozoval dřevařskou firmu. Zatykače na něj vydaly Západní Německo v roce 1959 pro bigamii, rakouský soud ve Štýrském Hradci v roce 1960 pro vraždu a Hamburk v roce 1963.
Wiesenthal podle Wikipedie radil při natáčení filmu a ve své knize z roku 1990 připustil, že navrhl do filmu smyšlená prohlášení o Roschmannovi, aby vynutil jeho zatčení. Po projekci ho podle téhož zdroje udal jeden divák. Západoněmecké velvyslanectví požádalo o vydání v říjnu 1976 a znovu v květnu 1977. Dne 5. července 1977 argentinský prezidentský úřad oznámil, že žádost posoudí, přestože smlouva o vydávání neexistovala. Roschmann už 6. července dorazil do Asunciónu v Paraguayi a zemřel tam 10. srpna 1977 na infarkt. Wikipedie uvádí také datum 8. srpna, takže zdroje se liší. Wiesenthal po jeho smrti pochyboval, že jde o jeho tělo, později řekl, že si je „z pětasedmdesáti procent“ jistý.
Historička Gertrude Schneiderová označila Forsythovo zobrazení Roschmanna za nepřesné. Skutečným „řezníkem z Rigy“ byl podle ní Rudolf Lange. Historici se přitom neshodují ani o Roschmannově vině: podle jednoho nebyl „hromadným vrahem“.
Co našli historici
Gitta Sereny napsala v knize Into That Darkness z roku 1974, vzniklé z rozhovorů s Franzem Stanglem, že ODESSA nikdy neexistovala, ačkoli nacistické pomocné organizace ano. Stangl o žádné skupině toho jména nevěděl a ludwigsburští prokurátoři podle ní „nebyli schopni“ ODESSU ověřit. Uki Goñi v The Real Odessa (2002) nenašel žádný archivní doklad o organizaci jménem Odessa, ale popsal ale zlověstnou síť, ve které Perónova vláda kryla nacistické zločince s pomocí Vatikánu a švýcarských úřadů. Gerald Steinacher po šesti letech výzkumu dospěl k závěru, že ODESSA „nikdy skutečně neexistovala jako centrálně řízená síť“, a vyjmenoval tři skupiny, které útěky usnadňovaly. Mezinárodní Červený kříž vydal podle Irish Times asi 25 tisíc nových dokladů lidem s často pochybnou minulostí a jeho dva poválečné prezidenti se podle Steinachera vědomě rozhodli přivírat oči před zneužíváním. Pomoc církve označil za systematickou a úmyslnou. A americká CIA byla ochotná dát středně vysokým nacistům výjezdní vízum a nové doklady výměnou za informace o sovětském nepříteli. Daniel Stahl v roce 2011 napsal, že se historici shodují, že organizace jménem ODESSA ve skutečnosti neexistovala. Schneppen považuje ODESSU za „nafouknutí skutečných okolností“ a podle Wikipedie se domnívá, že na vzniku mýtu měl podíl i americký zájem diskreditovat Perónův režim. Dokument německé televize ZDF dospěl k tomu, že šlo o několik organizací, ne o jednu síť, jak ji popisoval Wiesenthal.
Podobně mluvili sami pamětníci a uprchlíci. Reinhold Kops ji v pamětech z roku 1987 nazval „takzvanou organizací ODESSA“. Alfred Jarschel ji pokládal za příběh, který Wiesenthal podstrkoval novinářům. Erich Priebke řekl Waltersovi, že „ODESSA je výmysl jednoho Angličana“, a jako důkaz uváděl, že mu nikdo nepomohl.
Proč legenda žije
Spiknutí se vypráví snadněji než pravda. Podle Steinachera útěky usnadňovaly tři instituce: Červený kříž, církev a americká zpravodajská služba. Nikdo z jejich lidí nemusel patřit do jedné organizace, a právě v tom rozptylu legenda o řízené síti skrývá, co se doopravdy stalo.
Walters tvrdí, že existence mnoha malých skupin dávala dojem jedné velké. Carlos Widmann v Süddeutsche Zeitung o Schneppenově knize napsal, že její střízlivá zjištění vyvolají u čtenářů menší ohlas než mýtus. Walters svůj text o románu končí slovy, že ODESSA „je skvělý příběh“.
Zdroje:
The truth behind The Odessa File Guy Walters, Substack Dostupné z: https://guywalters.substack.com/p/the-truth-behind-the-odessa-file
ODESSA Wikipedie (anglicky) Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/ODESSA
The SS (Schutzstaffel): ODESSA Jewish Virtual Library Dostupné z: https://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Holocaust/odessa.html
Nazi secret meeting in Strasbourg 1944 Wikipedie (anglicky) Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Nazi_secret_meeting_in_Strasbourg_1944
Heinz Schneppen: Odessa und das Vierte Reich (Metropol 2007), anotace a recenze FAZ a Süddeutsche Zeitung Perlentaucher Dostupné z: https://www.perlentaucher.de/buch/9783938690529
Wish you were here: the Church, the Red Cross and the Nazis' great escape (o knize Geralda Steinachera) The Irish Times Dostupné z: https://www.irishtimes.com/news/wish-you-were-here-the-church-the-red-cross-and-the-nazis-great-escape-1.596170
The Odessa File Wikipedie (anglicky) Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/The_Odessa_File
Eduard Roschmann Wikipedie (anglicky) Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Eduard_Roschmann
Wilhelm Höttl Wikiwand (anglicky) Dostupné z: https://www.wikiwand.com/en/articles/Wilhelm_H%C3%B6ttl
