Poslední vzpoura v Chełmnu. Jak nacisté téměř dokonale zamaskovali první vyhlazovací tábor

Chełmno, malá vesnice 50 kilometrů severně od Lodže, se 8. prosince 1941 stalo místem, kde nacisté poprvé začali systematicky vraždit Židy plynem. Zatímco svět ještě netušil rozsah připravovaného holokaustu, SS-Sonderkommando Lange už testovalo plynové vozy - černé dodávky, které vezly oběti na smrt.

Vyhlazovací tábor se skládal ze dvou částí. Ve vesnici stál zchátralý zámek, kde se vězni svlékali a byli nakládáni do „dezinfekčních vozů“. O čtyři kilometry dál v Rzuchowském lese, zvaném Waldlager, vyváželi jejich těla a spalovali je.

Za tři a půl roku fungování prošlo Chełmnem nejméně 172 000 obětí. Téměř všichni byli Židé z západního Polska, lodžského ghetta a deportovaní z Německa, Rakouska a Československa. Zahynulo zde také 5000 Romů a 88 dětí z Lidic.

V září 1944, když se Rudá armáda blížila k polským hranicím, začala v Chełmnu operace s kódovým názvem Aktion 1005. SS přivezla asi 80 židovských vězňů, pravděpodobně z jiných táborů, s jediným úkolem: vymazat každou stopu po masových vraždách.

Vězni museli vykopat tisíce těl z hromadných hrobů a spálit je na improvizovaných hranicích. Pracovali v řetězech, aby nemohli utéct. Rozkládající se ostatky svých souvěrců a krajanů vynášeli z masových hrobů a spalovali na dřevěných roštech postavených z železničních kolejí.

„Spalovali jsme těla den i noc,“ vzpomínal později jeden z mála přeživších. „Kouř a zápach byly nesnesitelné. Věděli jsme, že až skončíme, zabijí i nás.“

V listopadu 1944, když byla většina „čisticí“ práce dokončena, SS zastřelila asi polovinu z 80 vězňů. Zbývajících 47 až 48 mužů umístila do sýpky v táboře. Jejich posledním úkolem bylo dokončit ničení důkazů - spálit poslední dokumenty, rozebrat poslední konstrukce, zasypat jámy.

Mezi nimi byl patnáctiletý Simon Srebnik z Lodže, kterému nacisté ušetřili život kvůli jeho krásnému hlasu - bavil je zpěvem lidových písní. A třicetiletý Mordechai Zurawski, zkušený řezník, kterého SS potřebovalo pro těžkou fyzickou práci.

Oba věděli, že jejich dny jsou sečteny. Každou noc očekávali, že na ně přijde řada.

V noci z 17. na 18. ledna 1945 se Rudá armáda nacházela jen několik kilometrů od Chełmna. SS-Oberführer Hans Bothmann, velitel tábora, dostal rozkaz „ukončit operaci“.

Kolem půlnoci vtrhli do sýpky ozbrojení esesmani. Vězni věděli, co bude následovat. Podle plánu měli být vyváděni po pěti a stříleni u okraje lesa.

První skupina pěti mužů byla odvedena do tmy. Ozvaly se výstřely. Pak přišli pro další.

Když SS přišla pro třetí skupinu, stalo se něco nečekaného. Vězni se rozhodli nebojovat o život - věděli, že ho stejně ztratí - ale o pravdu. Chtěli, aby svět věděl, co se v Chelmnu dělo.

Jeden z vězňů hodil na esesmana lopatu. Další se pustil do boje holými rukama. V temné sýpce vypukla zoufalá rvačka. Dva němečtí strážci byli zabiti, jeden těžce zraněn.

SS v panice zapálila sýpku. Plameny rychle pohltily dřevěnou stavbu i většinu vězňů uvnitř. Ze 47 mužů jich 45 zahynulo - buď od kulek, nebo v plamenech.

Ale dva se dokázali prodrat ven.

Simon Srebnik a Mordechai Zurawski využili zmatku a vyřítili se z hořícího granáře. V ledové zimní noci běželi temným lesem, zatímco za nimi vzplanuly poslední zbytky Chełmna.

SS mezitím dokončila ničení tábora. Sýpka vyhořela do základů, poslední stavby byly odpáleny, dokumenty spáleny. Když 17. ledna 1945 odpoledne dorazily jednotky Rudé armády, našly jen prázdné místo a několik hromádek popela.

Zdálo se, že nacistům se podařilo téměř nemožné - zcela vymazat stopy po prvním vyhlazovacím táboře.

Simon Srebnik a Mordechai Zurawski se dokázali skrýt až do konce války. Jejich svědectví se stalo klíčovým pro odkrytí zločinů v Chełmnu. Bez nich by svět možná nikdy nezjistil pravý rozsah toho, co se v polském lese odehrávalo.

29. června 1945, pouhých pět měsíců po útěku, svědčil patnáctiletý Srebnik před polským soudem v Kole. Přestože nebyl pod přísahou, soudci jej informovali o trestní odpovědnosti za nepravdivé výpovědi. Jeho svědectví bylo přesné a detailní.

V červnu 1945 svědčili oba přeživší na procesu s personálem Chełmna v Lodži. V roce 1961 vypovídali na slavném procesu s Adolfem Eichmannem v Jeruzalémě. Mezi lety 1962-1965 svědčili také na procesech personálu Chełmna v západoněmeckém Bonnu.

Nacistům se téměř podařilo dokonalá kamufláž největšího zločinu. Na rozdíl od jiných vyhlazovacích táborů, kde spojenečtí osvoboditelé našli tisíce těl, hromady popela a přeživší svědky, Chełmno bylo zcela prázdné.

Ale udělali tři kritické chyby:

Podceněni odpor zoufalců: Nikdo nečekal, že vězni, kteří měsíce poslušně spalovali ostatky svých souvěrců, se najednou vzepřou.

Podcenili zimu: Ledová noc poskytla dokonalé krytí pro útěk. Kouř z hořící sýpky maskoval směr útěku.

Přecenili dokonalost: Byli si tak jistí, že nezanechali žádné stopy, že nevěnovali dostatečnou pozornost posledním svědkům.

Ze sedmi lidí, kteří za celou dobu existence Chełmna utekli, přežili válku pouze čtyři. Simon Srebnik se stal jedním z nejdůležitějších svědků holokaustu. V roce 1985 se vrátil do Chełmna jako hlavní hrdina monumentálního dokumentu „Shoah“ režiséra Clauda Lanzmanna.

Zatímco stál na místě bývalé sýpky, kde měl skončit jeho život, řekl: „To bylo strašné. Nikdo si to nedokáže představit.“

Mordechai Zurawski se stal tiskařem a dožil se vysokého věku, až do své smrti neúnavně svědčil o tom, co viděl.

Místo, kde stála sýpka, dnes označuje pomník. Hebrejský nápis říká prostě: „Zde zahynulo 45 ze 48 vězňů. Tři uprchli.“ Nezdá se to jako velké vítězství. Ale někdy stačí jeden hlas, aby se pravda neztratila navždy.

Vzpoura v sýpce trvala jen několik minut. Ale její dozvuky zní dodnes - pokaždé, když někdo vypoví o Chełmnu, pokaždé, když historik napíše o prvním vyhlazovacím táboře, pokaždé, když se svět připomíná, co znamená „nikdy více.“

Zdroje:

Odborná literatura:

Svědectví přeживších:

Webové zdroje:

Filmové zdroje: