Most přes řeku San. Poručík wehrmachtu, který postavil tanky proti SS

Przemyśl, 26. červenec 1942, časné ranní hodiny. Město na jihovýchodě okupovaného Polska se probouzí do dalšího dne teroru. V ghettu za řekou San žije dvacet dva tisíc Židů nacpaných v uličkách, kde se ve vzduchu drží strach. Před třemi dny jim gestapo oznámilo, co všichni tušili, ale nikdo nechtěl uvěřit: přijde „přesídlení“.

V kanceláři velitelství wehrmachtu sedí padesátiletý právník v uniformě poručíka a dívá se z okna směrem k mostu. Albert Battel je muž, který celý život dodržoval pravidla. Sloužil v první světové válce, vystudoval práva v Mnichově a Vratislavi, založil si advokátní kancelář. V roce 1933, když Hitler přišel k moci, vstoupil do nacistické strany jako tisíce dalších Němců, kteří věřili, že nový režim přinese pořádek a prosperitu.

Teď stojí před rozhodnutím, které může znamenat jeho smrt.

Battelův vztah k Židům byl gestapu už dlouho podezřelý. Před válkou ho stranický tribunál obvinil z toho, že půjčil peníze židovskému kolegovi. Pro nacisty to byl zločin - pomáhat nepříteli rasy.

V Przemyślu se věci ještě zkomplikovaly. Když Battel potkal na ulici Dr. Ignaze Duldiga, předsedu židovské rady, zastavil se. Duldig byl jeho přítel z univerzity, muž vzdělaný, inteligentní, který se teď nachází v pozici, kterou mu nikdo nezáviděl - má vybírat, kdo ze svých souvěrců půjde na smrt a kdo možná přežije.

Battel mu podal ruku. Prostý lidský projev úcty ke starému příteli.

SS ho za to okamžitě napomenulo. Poručík wehrmachtu nepodává ruku židovskému představiteli. Nikdy. Pod žádnou záminkou.

Battel dostal formální výtku do spisu. Jenže pro něj byla důležitější jiná otázka: Jak dlouho se ještě dokáže dívat do zrcadla?

Przemyślské ghetto toho léta žilo v neustálém napětí. Němci už předtím odvezli tisíc mladých lidí do Lvova údajně na práci - vrátil se jediný. Od té doby každý v ghettu věděl, co znamená slovo „přesídlení“.

26. července židovská rada sebrala pracovní průkazy všech obyvatel ghetta a předala je gestapu. Dva dny čekání byly nekonečné. 26. července odpoledne se před kanceláří židovské rady shromažďovaly stovky lidí. Čekali na výsledek - na razítko gestapa, které znamenalo život.

Dr. Duldig vyšel z budovy s pěti tisíci razítky. Z dvaceti dvou tisíc lidí. Výkřiky. Pláč, který pronikal k nebesům. Mdloby. Útoky na členy židovské rady, kteří přece museli být zodpovědní za to, že nebylo dost razítek pro všechny.

Duldig stál uprostřed toho zoufalství s krvácejícím srdcem. Věděl, že nazítří začne největší masakr, jaký Przemyśl kdy zažil. A věděl, že mezi těmi, kteří budou odvezeni k smrti, bude i většina jeho vlastní rodiny.

Wehrmacht měl v Przemyślu vojenské depo - opravovali tam vozidla, spravovali techniku, používali židovské zajatce jako pracovní sílu. Velitelem byl major Max Liedtke, novinář propuštěný v roce 1935 za kritiku nacistů. Jeho adjutantem byl Albert Battel.

Ráno 26. července 1942 oba muži věděli, co se připravuje. SS dostalo přesné instrukce z Krakova: ghetto bude „přesídleno“. To znamenalo deportaci do vyhlazovacího tábora Bełżec, kde Židy zabíjeli oxidem uhelnatým v plynových komorách maskovaných jako sprchy.

Battel se podíval na svého velitele. „Máme v depu přes sto židovských pracovníků,“ řekl. „Potřebujeme je. Bez nich se naše opravárenské kapacity zhroutí.“

Liedtke přikývl. Oba věděli, že to není o opravách vozidel. Šlo o lidské životy.

„Pošlete žádost gestapu,“ řekl Liedtke. „Požádejte, aby naše pracovníky z deportace vyjmuli.“

Gestapo odmítlo.

Oba muži se na sebe podívali. Tohle byl ten okamžik. Buď se podřídí, nebo udělají něco, za co je SS může postavit ke zdi a zastřelit.

„Zablokujeme most,“ řekl Battel.

Most přes řeku San byl jediným přístupem do ghetta. Kdo kontroloval most, kontroloval ghetto.

Battelovy rozkazy byly jasné: jednotky wehrmachtu mají obsadit most a nikoho nepustit. Dokonce ani SS.

Když se kolem poledne 26. července blížily k mostu první konvoje SS, narazily na něco, co nečekaly. Most blokovala vozidla wehrmachtu a němečtí vojáci. Seržant stojící na mostě vyhlásil jednoduché pravidlo: „Nikdo dál. Pokud budete pokračovat, vojáci mají rozkázáno spustit palbu.“

Němci proti Němcům. Wehrmacht proti SS. Uprostřed okupovaného Polska. Za bílého dne. Místní obyvatelé sledovali scénu s otevřenými ústy. Něco takového ještě nezažili.

SS velitelé vzteky zrudli. Jak si nějaký právník v poručnické uniformě dovoluje? Ale viděli ocelové výrazy vojáků na mostě a věděli, že nejde o žert. Wehrmacht byl ochoten střílet.

SS ustoupilo. Alespoň dočasně.

Battel věděl, že má pár hodin. SS se vrátí s posilami a s rozkazy z vyšších míst. Musí jednat okamžitě.

Odpoledne 26. července vjely do ghetta nákladní vozy wehrmachtu pod Battelovým velením. Vojáci začali naléhavě shromažďovat židovské rodiny - muže, ženy, děti. „Rychle! Do vozů! Odvážíme vás do kasáren!“

Židé z ghetta nevěřili vlastním očím. Wehrmacht je zachraňuje? Němci v uniformách je odvážejí do bezpečí?

Šestnáctiletý Michael Goldmann-Gilad se s rodinou zmačkal na korbu vozu. Později vzpomínal: „My, Židé, jsme věděli, že v něm máme ochránce. Málokdo jako on riskoval svou pozici a život jen kvůli slušnosti a lidskosti.“

Battel dokázal evakuovat přibližně sto lidí včetně rodin - některé zdroje hovoří o až pěti stech zachráněných. Všechny odvezl do kasáren wehrmachtu a formálně je umístil pod ochranu armády. To znamenalo, že SS k nim nemůže.

V ghettu zůstalo jednadvacet tisíc devět set lidí. Včetně Dr. Ignaze Duldiga.

Druhý den ráno SS definitivně vstoupilo do ghetta. Wehrmacht už nemohl bránit - přišly posily, přišly rozkazy z nejvyšších míst. Most byl volný.

Shromáždili šest a půl tisíce lidí k deportaci. Duldig a jeho zástupce byli zastřeleni na místě. Starší, nemocní, postižení - asi dva a půl tisíce lidí - byli odvezeni do lesa Grochowce na okraji města. Tam byli postříleni a pohřbeni v masových hrobech. Zbytek deportovali do Bełżece.

Vlaky odjížděly ještě 31. července a 3. srpna. Pokaždé tři tisíce lidí. Deportovaní museli zaplatit za vlastní transport. Na konci „akce“ byli zbylí Židé donuceni předat gestapu všechny zbývající peníze.

Z dvaceti dvou tisíc lidí přežilo přibližně tři sta.

Těch sto rodin v wehrmachtových kasárnách byli téměř jediní, kdo měli šanci na přežití.

SS bylo v rozpacích. Poručík wehrmachtu celému městu na očích znemožnil deportaci, hrozil vlastním lidem zbraní a odvezl Židy do bezpečí. Taková urážka nemohla zůstat bez povšimnutí.

Začalo tajné vyšetřování. Gestapo vytáhlo Battelův stranický spis. Našli tam už starší případy - půjčku židovskému kolegovi, podání ruky Dr. Duldigovi. Teď k tomu přibyla otevřená vzpoura proti SS.

Spis putoval nahoru. Výš a výš. Až se dostal na stůl Heinricha Himmlera, říšského vůdce SS a hlavního architekta holocaustu. Himmler poslal kopii dokumentů Martinu Bormannovi, šéfovi stranické kanceláře a Hitlerově pravé ruce.

Battel se o tom nikdy nedozvěděl. Vyšetřování probíhalo v nejpřísnější tajnosti. SS nechtělo, aby se dostala na veřejnost informace, že důstojník wehrmachtu dokázal vzdorovat elitním jednotkám.

V roce 1944 byl Battel propuštěn z armády kvůli srdečnímu onemocnění. Vrátil se do rodné Vratislavi, kde doufal, že dožije válku v klidu. Jenže na konci války byl naverbován do Volkssturmu - lidové milice složené z chlapců, starců a všech, kdo ještě dokázali držet zbraň. Němci zoufale bránili každý kus země proti postupující Rudé armádě.

Battel padl do sovětského zajetí. Přežil. Po válce se usadil v Západním Německu u Frankfurtu nad Mohanem.

Přišel denazifikační soud. Battelovo členství v nacistické straně od roku 1933 bylo nezpochybnitelné. Soud rozhodl: zakázáno vykonávat advokátní praxi. Navždy.

Muž, který riskoval život, aby zachránil stovky Židů, nesměl vykonávat povolání, jemuž zasvětil celou svou profesní kariéru. Protože byl v nacistické straně. Soud nevěděl o mostu, o nákladních vozech, o hrozbě zastřelení od SS. Vyšetřování bylo tajné - spisy zůstaly uzamčené v archivech.

Battel našel práci v továrně na sklo. Z právníka, který háji spravedlnost před soudem, se stal dělník, který se každý den vracel domů s bolestmi v srdci - ne jen tím nemocným, ale i tím zlomeným.

17. března 1952 Albert Battel zemřel v Hattersheim am Main. Bylo mu šedesát jedna let. Nikdy se nedozvěděl, že o něm Himmler psal Bormannovi. Nikdy se nedozvěděl, že jeho jméno bylo v tajných spisech jako „přítel Židů“. A hlavně - nikdy se nedozvěděl, že jednou bude uznán jako hrdina.

Battelův příběh mohl navždy zůstat zapomenutý v prachu pokrytých archivech. Jenže v roce 1963, jedenáct let po jeho smrti, se v západním Německu konal proces s válečnými zločinci. Státní zástupci prověřovali dokumenty z různých nacistických archivů.

Náhodou narazili na dopisy mezi Himmlerem a Bormannem. V jednom z nich se objevovalo jméno: Oberleutnant Albert Battel. Muž označený jako „přítel Židů“. Soudce poznamenal, že tenhle nacista si zvolil „postavit se za věc lidské důstojnosti“.

Zprávu zaregistroval Dr. Zeev Goshen, izraelský právník, který se věnoval výzkumu holocaustu. Začal pátrat. Našel svědectví přeživších z Przemyślu. Kontaktoval Michaela Goldmanna-Gilada, který byl jako teenager mezi zachráněnými rodinami. Gilad potvrdil: „My, Židé, jsme věděli, že v Battelovi máme ochránce.“

Goshen podal návrh instituci Jad vašem v Jeruzalémě - památníku obětí holocaustu. V roce 1981, téměř třicet let po Battelově smrti, byl Albert Battel posmrtně uznán za Spravedlivého mezi národy. V Izraeli byl na jeho počest vysazen strom.

Někdy se mluvívá o tom, že wehrmacht nebyl jako SS. Že řadoví němečtí vojáci jen plnili rozkazy a holocaust byl dílo speciálních jednotek. To je lež. Wehrmacht se na genocidě podílel masivně a systematicky.

Právě proto je Battelův čin tak výjimečný. Nebyla to vzpoura vojáka, který nedostal rozkaz k vraždění. Byl to vědomý odpor právníka v uniformě, který viděl, co se děje, a rozhodl se tomu postavit. Vědomě riskoval život. Vědomě ohrozil kariéru. Vědomě porušil rozkazy.

Major Max Liedtke, jeho velitel a spolupachatel vzpoury, zemřel v roce 1955 v sovětském zajetí. V roce 1993 byl také uznán jako Spravedlivý mezi národy.

Battel ani Liedtke nebyli svatí. Oba byli členy nacistické strany. Oba sloužili wehrmachtu. Ale oba v rozhodujícím okamžiku udělali to, co bylo lidsky správné.

Most přes řeku San už dávno nestojí. Ale příběh mostu, který měl být hranicí mezi životem a smrtí - a který jeden muž zablokoval, aby smrt nemohla projít - zůstává.

Jeden most. Jedno odpoledne. Sto rodin.

Někdy to stačí, aby člověk nepřestal být člověkem.