Článek
Praha, únor 1948. Studenti scházejí z celé univerzity a vydávají se pochodem na Pražský hrad. Chtějí přesvědčit prezidenta Beneše, aby neakceptoval demisi nekomunistických ministrů. Je to zoufalý pokus. Ví to každý. Ale jdou.
Z celého profesorského sboru Univerzity Karlovy se k nim přidá jediná žena. Jmenuje se Růžena Vacková. Je jí sedmačtyřicet. Přišla o místo na univerzitě. Ví, co riskuje.
Jde.
Dcera Čapkova přítele
Růžena Vacková se narodila 23. dubna 1901 ve Velkém Meziříčí. Otec byl lékař, spoluzakladatel Československého červeného kříže a přítel Karla Čapka – patřil do kroužku Čapkových pátečníků. Matka se angažovala v hnutí za rovná práva žen. Děti vychovávali ve vlasteneckém duchu první republiky, v přesvědčení, že slova jako pravda a svoboda nejsou prázdné pojmy, ale závazek.
Po maturitě na klasickém gymnáziu v Brně nastoupila Vacková v roce 1920 na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Studovala klasickou archeologii, dějiny umění, estetiku i divadelní vědu. Žila ve světě antických chrámů, řeckých skulptur a divadelních recenzí. Ve třicátých letech řídila kulturní rubriku časopisu Národní střed, psala divadelní kritiky – prý několik denně.
V roce 1930 začala na fakultě přednášet jako docentka. V roce 1946 byla jmenována profesorkou – jako teprve druhá žena v celé české historii.
Byla na vrcholu.
Vysílačka pod kabátem
15. března 1939 vtáhla německá vojska do Prahy a Vacková se musela rozhodnout, co dál. Rozhodnutí nebylo dlouhé. Zapojila se do odboje – přenášela tajnou vysílačku a ukrývala ji ve vlastním bytě, kde zároveň pořádala tajné přednášky pro studenty, kteří přišli o zavřenou univerzitu a neměli kam jít. Zprostředkovávala kontakty mezi odbojovými skupinami a zajišťovala přenosy zpráv na Západ přes zahraniční velvyslanectví. Byl to každodenní hazard se životem a ona to přesně věděla – a přesto pokračovala dál, měsíc za měsícem, rok za rokem.
V roce 1945 přišlo gestapo. Zavřeli ji na Pankráci a odsoudili k trestu smrti. Zachránilo ji jediné: v květnu 1945 vypuklo povstání a Praha se vzbouřila dříve, než stihli rozsudek vykonat.
Vyšla ven jako přeživší, s páteří neohnutou a s jasnou představou o tom, co bude dělat dál.
Jediná profesorka v průvodu
Po válce se vrátila na univerzitu, přednášela, psala a pracovala – ale zároveň pozorně sledovala, co se kolem ní děje a kam se věci ubírají. Únor 1948 přinesl odpověď. Komunistický převrat nabýval na síle a studenti se rozhodli protestovat: vyšli pochodem na Pražský hrad s nadějí, která byla od začátku marná, ale kterou nechtěli vzdát. Profesorský sbor zůstal za zavřenými dveřmi. Každý věděl, co by účast mohla stát, a nikdo nechtěl platit tu cenu.
Nikdo kromě jedné ženy.
Vacková šla se studenty jako jediná profesorka z celé Karlovy univerzity – veřejně, viditelně, bez omluv a bez výmluv. Záhy za to zaplatila: komunisté ji vyhodili z univerzity a zakázali jí přednášet. Nevzdala se ale ani tehdy. Přesunula semináře do vlastního bytu a pokračovala dál, jen jinak a za zavřenými dveřmi, jako by se nic nestalo.
Proces „Mádr a spol.“
22. února 1952 ráno zazvonil zvonek. Muži ze Státní bezpečnosti stáli ve dveřích.
Obvinění znělo: velezrada a vyzvědačství. Proces se konal v červnu 1952 v Brně, v rámci vykonstruovaného řízení „Mádr a spol.“, pojmenovaného po knězi Otovi Mádrovi, se kterým Vacková spolupracovala v katolickém disentu. Soudní senát rozhodl rychle a bez váhání: dvacet dva let těžkého žaláře, konfiskace veškerého majetku a odnětí občanských práv na deset let. Dvacet dva let za přednášky v bytě, za kontakty s katolickou mládeží a za odeslání zpráv na Západ.
Rodina okamžitě začala připravovat žádost o milost. Vacková odmítla podepsat a v dopise jim vysvětlila proč.
„Asi se na mě budete hněvat pro moje stanovisko k vaší žádosti o milost,“ napsala jim. „Vím, že vás moje jednání bude mrzet a bolet, ale nedá se opravdu nic dělat. Tentokrát by mi asi o něco lépe rozuměli nepřátelé než přátelé.“
Podpis pod žádost o milost by totiž znamenal přiznat se k činu, který nespáchala, a dát tak komunistickému rozsudku zdání oprávněnosti. To Vacková odmítla bez ohledu na to, kolik let ji to bude stát za mřížemi.
Vězeňská univerzita
V průběhu patnácti let prošla Vacková řadou vězeňských zařízení – Pankrácem, Pardubicemi a dalšími. A všude, kam přišla, dělala totéž: přednášela. Estetiku, klasickou archeologii, filozofii, dějiny umění – pro spoluvězeňkyně, které se o to zajímaly, ale také pro ty, které se bály a ztrácely naději a potřebovaly kolem sebe někoho, kdo drží hlavu vzpřímenou. Stala se morální oporou celých vězeňských oddělení, neformální matkou pro mladší ženy, které se ocitly v komunistických káznicích bez přípravy a bez zázemí.
„Všechny politické vězeňkyně na ni vzpomínají ve stejném duchu – šlo o velmi důstojnou paní, která ve vězení přednášela, a pro ty mladší byla velkou oporou a suplovala jim roli matky,“ řekl historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Když podmínky ve vězeních přesáhly i to, co bylo snesitelné, zorganizovala hladovku za jejich zlepšení. A v červnu 1956, když přijel do Československa generální tajemník OSN Dag Hammarskjöld, byla Vacková jednou z dvanácti pardubických vězeňkyň, které mu adresovaly dopis popisující stav československého vězeňství – neúnosné podmínky, systematické porušování základních práv, propast mezi tím, co Československo podepsalo v Chartě OSN, a tím, co se dělo za branami káznic. Apelovala na svědomí světa přímo z vězeňské cely, s vědomím, že ji za to čeká jen další trest.
Propuštění, které přišlo pozdě
Většina politických vězeňkyň odešla na amnestii dříve, ale Vacková zůstávala za mřížemi – její neústupnost a odmítání žádostí o milost komunistickému režimu nevyhovovala, a tak ji podmínečně propustili až 27. dubna 1967, po patnácti letech odnětí svobody.
Když vyšla na svobodu, Praha vypadala jinak než město, které opustila. Svět se změnil k nepoznání a lidé, které znala, buď zemřeli, nebo prošli proměnami, které v sobě nesly stopu kompromisů a tichých kapitulací. Vacková se proměnit nenechala. Hned v roce 1968 se stala členkou přípravného výboru Klubu K 231, sdružení bývalých politických vězňů, a zapojila se do veřejného dění s energií, která by byla pozoruhodná i u člověka o třicet let mladšího. V roce 1969 byla plně rehabilitována – jenže o dva roky později komunisté rehabilitaci zrušili, jako by si nemohli odpustit, že ji nikdy nezlomili a že ona na to ani na chvilku nezapomněla.
Semináře v bytě za normalizace
Po srpnu 1968 přišla normalizace a Husákův režim začal systematicky utahovat šrouby – disidenti dostávali výpovědi, zákazy cestování, pravidelné výslechy. Vacková na to reagovala jediným způsobem, který znala: pořádala semináře doma, v bytě, přesně jako za protektorátu. Přijímala mladé lidi, kteří jinde neměli přístup ke svobodnému myšlení a přednášela jim o duchovním životě, o dějinách umění, o estetice – o věcech, které komunistická kultura buď překroutila, nebo z veřejného prostoru jednoduše vymazala. Historici odhadují, že tímto způsobem zásadně ovlivnila myšlení přinejmenším dvou generací.
Bylo jí tehdy přes sedmdesát let a bylo to zjevně jedno.
V lednu 1977 přišla Charta 77 a mezi prvními signatáři bylo i jméno Růženy Vackové. Bylo jí pětasedmdesát. Přežila gestapo, odsouzení k smrti na Pankráci, patnáct let komunistických káznic i celou normalizaci – a ještě jednou napsala svůj podpis pod text, který říkal, že tohle není správné a že to říct nahlas stojí za to, ať to stojí, co to stojí.
Zemřela 14. prosince 1982. V roce 1992 jí byl posmrtně udělen Řád T. G. Masaryka.
Co z ní zbylo
Na budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy je dnes pamětní deska. Nese citát Růženy Vackové: „Dobro není chabé proto, že je pomalé. Je pomalé proto, že nelze potírat zlo zlem.“
Napsala ho ve vězení.
Její příběh připomíná, že existují lidé, kteří si v každé situaci uchovají vlastní úsudek a nenechají se koupit ani zlomit – ani strachem ze smrti, ani lákadlem svobody výměnou za podpis pod lží. Takoví lidé jsou vzácní. A česká historie 20. století na ně nebyla bohatá.
Vacková k nim patřila.
Zdroje:
Věznili ji nacisti i komunisti, milost odmítla. Růženu Vackovou vymazali z dějin, říká historička
iRozhlas.cz, 18. listopadu 2024
Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/komunismus-vezeni-hrdinstvi-pribeh-ruzena-vackova_2411181054_ako
Polozapomenutá disidentka Růžena Vacková. Ani komunistické žaláře ji nedokázaly zlomit
ČT24, 21. prosince 2018
Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/polozapomenuta-disidentka-ruzena-vackova-ani-komunisticke-zalare-ji-nedokazaly-zlomit-71764
FF UK trvale uctila profesorku-hrdinku Růženu Vackovou
UK Forum, 15. května 2023
Dostupné z: https://www.ukforum.cz/rubriky/aktuality/8868-obrazem-ff-uk-uctila-profesorku-hrdinku-vackovou
Růžena Vacková – životopis
Ústav pro klasickou archeologii FF UK
Dostupné z: https://ukar.ff.cuni.cz/cs/o-ustavu/historie-ustavu/ruzena-vackova/
Růžena Vacková – Labyrintem dějin českých zemí
Národní archiv ČR
Dostupné z: https://www.nacr.cz/labyrint/labyrintem-dejin-ceskych-zemi/hrdinove-ve-stinu-sibenice/ruzena-vackova
Uvědomělé kichotiády. Politické myšlení Růženy Vackové
Soudobé dějiny, 2005
Dostupné z: https://sd.usd.cas.cz/artkey/sod-200502-0002_politically-conscious-quixotes-the-political-thought-of-ruzena-vackova.php
ŠTRÁFELDOVÁ, Milena: Trestankyně: Příběh Růženy Vackové
Praha, Mladá fronta, 2014
