Upálení zaživa v dřevěné chalupě. Vydrovská a Jergovská dolina: Osud 60 olašských Romů v roce 1944

Čierny Balog na středním Slovensku patřil v srpnu 1944 mezi aktivní povstalecké obce. Rozsáhlá obec se původně skládala z třinácti osad, které se rozkládaly v povodí Černého Hronu ve Veporských vrších. Romové z této obce pomáhali partyzánům – nosili jim jídlo do lesa, přenášeli zprávy, ukrývali je v osadách. Vztahy mezi místním slovenským obyvatelstvem a Romy byly už před válkou dobré. Romové chodili sedlákům pomáhat na pole, mladé ženy sloužily v domácnostech, muži byli kováři. Neromové byli často kmotry romským dětem. Gádžové si nás vážili, vzpomínali později balogští Romové.

Když Slovenské národní povstání začátkem listopadu 1944 padlo, přišly represe. Sedmého listopadu 1944 obsadil Čierny Balog oddíl 18. SS-divize tankových granátníků Horst Wessel. Němečtí vojáci začali terorizovat obyvatelstvo. Vtrhávali do okolních lesů a hledali partyzány, zběhy, Židy. A Romy.

Chyceni v lese u Tlstého javoru

Začátkem listopadu 1944 přišli do Čierného Balogu němečtí vojáci a přivedli s sebou asi šedesát olašských Romů. Nebyli to místní Romové – byli to kočovníci, kteří utekli z Neresnice u Zvolenu a v okolních lesích se ukrývali před pronásledováním. Podle výpovědí pamětníků to byli boháči, měli zlato. Neví se, odkud byli. „Prý od Prievidze, Handlové, prý byli na útěku“, vzpomínala jedna z žen, které jim později nosily jídlo. Nebyli z Balogu. „Já jsem je vůbec neznala, ale rozuměla jsem jim“, dodala další pamětnice.

V roce 1941 slovenská vláda vydala vyhlášku č. 163 „o úpravě některých poměrů Cikánů“, která na území Slovenska zakázala kočování. Porušení tohoto zákona mohlo být důvodem k jejich zajmutí. Němečtí vojáci je vystopovali v lese u Tlstého javoru, kde měli dočasný tábor. Některé výpovědi zmiňují i Hrončianskou dolinu u kapličky jako místo, kde je chytili. Každopádně je odvedli do Čierného Balogu a věznili je v místní škole spolu s dalšími zajatci – partyzány a Židy.

Dva týdny ve škole

Romy věznili ve škole minimálně dva týdny. Podmínky byly otřesné – lidé spali na zemi, měli málo jídla, hlídali je ozbrojení němečtí vojáci. Děti plakaly hladem. Němečtí vojáci zajatým Romům tvrdili, že je odvedou na práci.

Místní obyvatelé Čierného Balogu se pokoušeli pomoci. Katolický kněz Jozef Poláček (1904–1974) vymohl u německého velitele povolení nosit zajatcům jídlo. Obyvatelé začali chodit do školy s konvičkami plnými stravy. Bylo to nebezpečné – Němci kontrolovali, kdo přichází a odchází.

Dvanáctiletá Antónia Pustajová (narozená 1932), která tehdy žila v Čierném Balogu, později ve své výpovědi vzpomínala, jak ji oslovila sousedka: „Proč nenosíte vašim Romům jíst? Vždyť i vaši jsou tam! Navařte a noste i jim, vždyť i ty děti hladem umírají.“ Máma navařila do takových konviček. Měla jsem čtyřlitrovou konvici pro Romy a třílitrovou pro partyzány. Nezvládala jsem je nosit. Každý den jsem chodila."

Podobně asi dva týdny nosila jídlo zajatcům i tehdy třináctiletá Jana Bartošová. „Ani nevím, co to ve mně bylo, že jsem se odvážila tam jít. Bylo mi líto těch dětí. To si ani nedovedete představit, co ty děti dělaly. Skákaly na mě, tak byly hladové.“

Místní Romové z Čierného Balogu také nosili jídlo. Dokonce se někteří pokoušeli zajatce osvobodit. Spolu s farářem Jozefem Poláčkem přenášeli oblečení – místní kroje – do kterých se někteří vězni převlékli. Zmátli stráže a ze školy někdy odešlo víc lidí, než tam přišlo. Podařilo se zachránit dvě stě padesát zajatců.

Ale osud obou dívek byl v nebezpečí – němečtí vojáci je chytili při roznášení jídla a zavřeli je spolu s ostatními vězněnými Romy. Podle Antónie Pustajové za ně šel intervenovat školník, podle Jany Bartošové to byla její máma. Obě se obrátily na faráře Jozefa Poláčka, který pak intervenoval u německého velitele. Obě dívky byly nakonec propuštěny.

Spolu s Antónií Pustajovou měl možnost se zachránit i asi sedmnáctiletý olašský chlapec. Odmítl však opustit svou rodinu a odejít na svobodu. Zůstal se svými.

Další případy byly podobné. Devítiletou Margitu Bartošovou z místní části Medveďov němečtí vojáci spolu s mámou zašikovali do školy, kde vězněli olašské Romy. Za své osvobození děkovaly svým kmotrům, kterými byli Neromové Šalátovci z místní části Krám. Měli dobré vzájemné vztahy, Bartošovci jim chodili pomáhat okopávat brambory. Kmotři zašli za německými vojáky a vyprosili si jejich propuštění.

Úterý 14. listopad 1944

V úterý 14. listopadu 1944 přišel rozkaz. Zajaté Romy vyvedli ze školy. Rozdělili je na dvě skupiny: muže na jednu stranu, ženy a děti na druhou. Obyvatelé Čierného Balogu se shromáždili a dívali se, co se bude dít. Nevěděli, co mají dělat. Byli bezmocní.

Velení měli němečtí vojáci. Hlavním velitelem represí byl příslušník SS, bratislavský Němec Kornel Liška, kterého se v Čierném Balogu všichni velmi báli. Přímo popravy vykonával SS-man s roztrženým obličejem, přezdívaný Müller – bestie, která vraždila bez váhání.

Němečtí vojáci odvedli romské muže do části Vydrovská dolina, jižní části Čierného Balogu nad osadou Vydrovo. Tam je na místě postříleli. Těla nechali ležet v lese.

Téhož dne odvedli ženy a děti pěšky přes část Jergov do horní části Jergovské doliny, severní části obce. Romové i Neromové si pamatují, jak je Němci vedli přes vesnici. Tam v horní části doliny stála dřevěná chalupa. Němečtí vojáci ženám a dětem přikázali vejít dovnitř. Pak dveře zavřeli a zajistili. Chalupu začali polévat benzínem zvenku. A zapálili.

Podle některých výpovědí němečtí vojáci nejprve do chalupy stříleli okny ze samopalů. Pak ji zapálili. Někdo zevnitř křičel. Dřevěná chalupa hořela rychle. Nikdo se z ní nedostal ven. Všichni uhořeli zaživa.

Ale to nebyla celá pravda. Margita Bartošová (narozená 1935) z části Medveďov v roce 2009 ve své výpovědi uvedla, že ne všechny ženy byly upáleny v chalupě. Těla mladých dívek nacházeli zastřelené a rozhozené po lese. Poté, co byly znásilněny.

A byla ještě třetí poprava. Lesní dělníci v části Jergov upozornili výzkumníky na skutečnost, že k masové popravě Romů došlo nejen ve zmíněné Jergovské dolině, ale i v sousední dolině Štrbavô, kde v dřevěných chatách upálili další romské muže. Na tuto událost se na dlouhá desetiletí zapomnělo.

Další den Němci přikázali místním romským mužům mrtvé pochovávat. A to přímo na místě, kde byli zavražděni. Podle místních občanů, kteří museli oběti pochovávat, zahynulo při této střelbě a upalování asi šedesát až šedesát pět mužů, žen a dětí.

Tragédie v Pustém

Přibližně ve stejnou dobu se v Čierném Balogu – v místní části Pusté (Pustô) – odehrála další dramatická událost. Do tamější romské osady vícekrát přišli gardisté – příslušníci Pohotovostních oddílů Hlinkovy gardy. Romy obvinili z krádeží, což byla jen záminka, aby je mohli bít a ponižovat.

Podle jedné verze do osady nejprve přišli tři vojáci – jeden Němec a dva vlasovci, kteří tvrdili, že utekli od vojska a chtějí se dostat k partyzánům. Romové, které nabídli pálenkou, této provokaci uvěřili a přiznali, že i mezi nimi jsou partyzáni.

Jednou večer přišli němečtí vojáci. Lidi probudili ze spánku a nahnali je do jednoho dřevěného domu, který byl v dolní části osady. Zajistili dveře, aby nemohli utéci. Přineseným benzínem začali polévat a zapalovat domy na horním konci osady.

Zapálili i dům, do kterého předtím Romy zavřeli. Ti v něm však v tu chvíli už nebyli. Při popisu této události Romové uvádějí několik variant. Pavlína Dašková (narozená 1929) v nahrávce z roku 1992 uvedla: „Byl tam jeden hodný Němec, ten Romy pustil ven. Řekl: ‚Utíkejte kam se dá.‘“

Podle dalších informátorů byl německý voják ve skutečnosti Ukrajinec, Polák, Slovák. V jiné zaznamenané výpovědi patnáctiletá romská žena uvedla: „Tehdy přišel jeden, že ne vystřílet, ale všechno spálit. On je určitě oklamal, byl Slovák. On nás vyvedl okolo Fajtů, Komů, přes humna, šopy, potok. Schovali jsme se ve stodole u Fajtů.“

Jediná Antónia Pustajová (narozená 1932) uvedla, že mezi lidmi zavřenými v domě byl i její švagr, osmnáctiletý partyzán Imrich Pustaj, který vyrazil dveře a umožnil tak lidem utéci.

Událost se odehrála v noci. Osvobození Romové se ve tmě rozběhli do okolních domů Baločanů. Neromští obyvatelé jim poskytli úkryt v humnech, šopách, sklepech, kde byli natlačeni jako myši. Přes den byli poschovávání v úkrytech, ven vycházeli jen v noci. V jednom humně se tehdy narodila i malá holčička, kterou nazvali Pupurka.

Postupně, po jednom až dvou týdnech se z Pustého nenápadně přemisťovali do jiných částí Čierného Balogu ke svým příbuzným – do vzdálenějšího Medveďova či Krámu. Někteří se u gádžů schovávali až do příchodu fronty. Když se blížila fronta, partyzáni evakuovali Romy z části Medveďov do hory, kde byli během bojů ukryti v jámě. Tam se tehdy narodila holčička – Žofia Bartošová, o kterou se postarali sedláci z vesnice, takže frontové události přežila.

Celá osada Pusté shořela. Vypálili osmnáct domků. Romové, kteří přežili, se pak ukrývali u svých neromských sousedů až do osvobození.

Hlavním velitelem represí byl příslušník SS, bratislavský Němec Kornel Liška. Tento muž se po válce vrátil z emigrace do Československa. V roce 1968, když ho vyslýchala Státní bezpečnost, se ho kněz Jozef Poláček zastal a Lišku propustili na svobodu. Nikdy nebyl souzen za to, co vykonal v Čierném Balogu.

Paměť a zapomínání

Po válce se o událostech v Čierném Balogu mlčelo. Státní ideologie se zaměřovala na utrpení komunistů a partyzánů, ostatní skupiny obyvatelstva zůstávaly ve stínu. Pronásledovaní Židé byli označováni jako „rasově pronásledované osoby“, ale pod tímto termínem se nerozuměli Romové. Ti se zmiňovali jen v souvislosti s několika konkrétními událostmi, přičemž se popisované události nedávaly do souvislosti s důvody jejich rasové diskriminace.

Možná právě tradičně tolerantní soužití romského a neromského obyvatelstva v Čierném Balogu bylo důvodem, proč se místní zastupitelstvo rozhodlo už v roce 1969 odhalit u osady Vydrovo zavražděným Romům památník. Pravděpodobně jde o první památník na Slovensku, na kterém je uvedeno, že je věnován právě romským obětem.

Text na památníku zní: „Na tomto místě dne 14.11.1944 němečtí fašisté bestialně zavraždili občany cikánského původu. Čest jejich památce!“

Z iniciativy Základní organizace Slovenského svazu protifašistických bojovníků odhalili patnáctého července 1999 nad osadou Jergov druhý památník zavražděným Romům. Text na mramorové desce uvádí: „Občané Čierného Balogu věnují památce upálených romských občanů 14. listopadu 1944.“

Ale paměť slábne. Když etnolog Arne B. Mann v roce 2009 realizoval terénní výzkum v Čierném Balogu, zjistil, že pracovník na místním obecním úřadě, který má v náplni péči o památky na druhou světovou válku a Slovenské národní povstání, o vypálení romské osady v Pustém nic nevěděl. Musel zatelefonovat svému otci, který si na událost pamatoval.

Význam svědectví

Jednou ze základních příčin negativních vztahů mezi majoritou a romskou minoritou v současnosti je nedostatek vzájemného poznání. Protože právě tam, kde chybí objektivní poznání, dostávají prostor negativní etnické stereotypy.

Historický výzkum doplněný o „lidský rozměr“, který zprostředkovávají zaznamenané vzpomínky žijících pamětníků, je důležitý nejen pro samotné Romy v procesu jejich pozitivní sebeidentifikace, ale jeho využití je také důležité pro celou společnost v procesu výchovy ke vzájemné toleranci.

V Čierném Balogu v listopadu 1944 zahynulo nejméně šedesát až šedesát pět olašských Romů. Muže postříleli. Ženy a děti upálili zaživa. Mladé dívky předtím znásilnili. Některé zavraždili i v sousední dolině Štrbavô, na což se na desetiletí zapomnělo.

Ale nezapomněli neromští obyvatelé Čierného Balogu, kteří zachránili své romské sousedy z osady Pusté. Nezapomněl katolický kněz Jozef Poláček, který vymohl možnost nosit zajatcům jídlo. Nezapomněly dvanáctiletá Antónia Pustajová a třináctiletá Jana Bartošová, které každý den nosily hladovým dětem konvičky plné stravy a riskovaly vlastní život.

Dnes stojí dva památníky v Jergovské a Vydrovské dolině. Malé betonové památníčky s černými kamennými deskami. Jeden byl v roce 2016 takřka úplně zakryt informační tabulí naučné stezky a téměř neviditelný z cesty.

Ale památníky tu jsou. A příběh zůstává.

Zdroje: