Sedm mrtvých místo šesti set. Plukovník Otto Wagner: hrdina, který zemřel v zapomenutí

Otto Viktor Wagner se narodil 28. března 1902 na pražském Smíchově jako prvorozený syn profesora státní průmyslové školy PhDr. Oktaviána Wagnera a jeho manželky Emilie, rozené Krütznerové. V roce 1919 mu zemřel otec a poručnictví nad ním převzal strýc, který byl lesníkem. Ten mu vštípil lásku k přírodě a k lovu, která Wagnera provázela celý život.

V letech 1912–1920 studoval na reálném gymnáziu v Berouně. Už jako septimán se v roce 1919 neúspěšně hlásil jako dobrovolník k obraně republiky při vpádu maďarských bolševiků na Slovensko. Třetího července 1920 maturoval. Vojákem chtěl být od dětství.

Po maturitě začal studovat na právnické fakultě UK v Praze, protože strýc - jeho poručník - mu nedovolil jít hned na vojenskou školu. Současně absolvoval roční obchodně-dopravní kurs při obchodní akademii v Karlíně. Ale vlastně jen čekal, až bude moci opustit právo a dělat to, po čem skutečně toužil.

V roce 1922 se mu to konečně podařilo. Byl přijat na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Ale to mu nestačilo. Usiloval o studium na prestižní francouzské vojenské škole École spéciale militaire de Saint-Cyr.

A dostal se tam. V letech 1923–1925 studoval v Saint-Cyru, kde se seznámil s moderními francouzskými vojenskými doktrínami a navázal kontakty, které se mu později v životě velmi hodily. 15. srpna 1924 byl jmenován poručíkem pěchoty, formálně vtělen ke košickému pěšímu pluku 32, ale ihned znovu odeslán do Saint-Cyru, kde absolvoval druhý ročník.

Po návratu do Československa v roce 1925 nastoupil k pěšímu pluku 18 v Plzni. Postupně prošel funkcemi velitele pěší roty, velitele kulometné roty a plynového důstojníka praporu. V roce 1928 byl přeložen k Instrukčnímu praporu v Milovicích, kde působil jako instruktor v poddůstojnické škole. V dubnu 1929 byl povýšen na nadporučíka.

Otto Wagner byl vynikající důstojník. Absolvoval nejlepší vojenské školy, byl erudovaný, důkladně vycvičený, náročný na sebe i na ostatní. Ale měl jeden "problém": nebál se kritizovat vše, co se mu nelíbilo.

V československé armádě první republiky bylo mnoho důstojníků z řad legionářů, kteří sice měli bojové zkušenosti z první světové války, ale často jim chybělo systematické vojenské vzdělání. Wagner jim neuměl odpustit nekompetentnost a neskrýval to. „Byl jsem oblíben u velitelů, kteří rozuměli vojenskému řemeslu,“ řekl později. U ostatních ne.

Tato jeho kritičnost a neschopnost mlčet, když viděl chyby, ho provázela celým životem. A způsobila mu mnoho problémů.

V době mobilizace na podzim 1938 byl Wagner velitelem 12. kulometné roty na Oravě. Byl to těžký čas - sledoval, jak se republika pod tlakem zevnitř i zvenčí rozpadá. Mnichovská dohoda pro něj byla zradou. Třináctého března 1939, den před obsazením zbytku Čech a Moravy Němci, přišel další šok: vyhlášení slovenského samostatného státu.

Wagner věděl, co má dělat. Odchod do zahraničí, pokračování boje. Krátce po německé okupaci odešel s manželkou do Polska a odtud do Francie. Chtěl vstoupit do Cizinecké legie, ale pak se rozhodl jinak - požádal o přeložení k československé armádě, kterou jako přednosta vojenské kanceláře na československém konzulátu v Marseille pomáhal organizovat.

1. prosince 1939 se stal velitelem I. praporu československého pěšího pluku 2 v Agde na jihu Francie. Současně vykonával funkci velitele divizního zdokonalovacího kursu pro důstojníky. Na jaře 1940 absolvoval francouzský kurs pro velitele praporů v Mourmelonu.

V červnu 1940, jako zástupce velitele I./2. pěšího praporu, se zúčastnil bojů s Němci na západní frontě během německé invaze do Francie. Po francouzské kapitulaci byl evakuován do Británie, kam připlul 12. července 1940.

Ve Velké Británii začal Wagnerův problém s kritikou nabírat na intenzitě. Po vzniku 1. československé smíšené brigády byl začleněn do takzvané velitelské zálohy, kde od září do listopadu 1940 zastával funkci zástupce velitele kulometné čety. To bylo hluboko pod jeho kvalifikací a zkušenostmi.

S tímto stavem se odmítl smířit. Spolu s dalšími důstojníky podepsal stížnost na poměry v československé armádě, kterou zaslali prezidentu Edvardu Benešovi. Akce dostala název „28 českých pánů“ a byla československými orgány vyhodnocena jako vzpoura.

3. listopadu 1940 byl Wagner přeložen k náhradnímu tělesu jako nezařazený. 16. listopadu byl neoprávněně propuštěn mimo činnou službu a vyhoštěn mimo prostor dislokace československých jednotek. Od ledna do dubna 1941 byl dokonce internován v Leamingtonu Spa, kde očekával soudní vyřízení svého případu.

Wagner pochopil, že v československé armádě pro něj není místo. Mezitím požádal prezidenta Beneše o povolení vstupu do armády Svobodných Francouzů. 16. dubna 1941 dostal souhlas.

Francouzi ho zařadili k II. praporu 13. polobrigády Cizinecké legie - elitní jednotce, která měla slavnou historii už z první světové války. V hodnosti kapitána se stal velitelem 6. roty. S touto jednotkou se v roce 1941 zúčastnil bezpečnostních operací v Sýrii, kde pomáhal potlačovat násilnosti v poříčí Eufratu.

V lednu 1942 odjela 13. polobrigáda do severní Afriky. Začínalo největší dobrodružství Wagnerova života.

V květnu a červnu 1942 se odehrála jedna z klíčových bitev africké kampaně: bitva o Bir Hakeim. Tato opuštěná turecká pevnost v libyjské poušti se stala symbolem francouzského odporu.

Rommelův Afrikakorps zahájil ofenzivu směrem k Egyptu. Bir Hakeim - držený 1. a 2. praporem Cizinecké legie, 1. Pacifickou brigádou a dalšími jednotkami - ležel na jižním křídle britské obranné linie. Rommel potřeboval Bir Hakeim dobýt, aby mohl pokračovat v postupu.

Wagner jako velitel 6. roty provedl několik úspěšných lokálních protiútoků, které odlehčily tlaku na obklíčený perimetr. Jeho rota bojovala s nasazením, které si vysloužilo uznání celého francouzského velení. Když po šestnácti dnech obrana Bir Hakeimu padla, podařilo se Wagnerovi vyvést svou rotu z obklíčení pod dělostřeleckou palbou a nálety nepřítele.

Zdržení Rommelových vojsk u Bir Hakeimu dalo britské 8. armádě čas přivést posily a zprovoznit týlové zabezpečení. To nakonec vedlo k porážce Rommela u El Alameinu generálem Montgomerym.

Po reformování francouzských sil se Wagner stal zástupcem velitele II. praporu 13. polobrigády. V této funkci se zapojil do druhé bitvy u El Alameinu - té, která definitivně zlomila Rommelův Afrikakorps.

Dvacátého čtvrtého října 1942, během bojů o návrší El Himemait, byl Wagner těžce raněn. Střepina mu způsobila vážné zranění, které si vyžádalo dlouhou rekonvalescenci.

25. března 1943, během léčení, byl povýšen do hodnosti chef de bataillon (major). Za své činy v Africe dostal Válečný kříž s palmami - nejvyšší možné ocenění příslušníka Cizinecké legie Svobodných Francouzů.

Po zotavení byl Wagner přeložen do Velké Británie, kde od července do září 1943 působil jako instruktor v kursech pro mladší důstojníky ve francouzském výcvikovém středisku v Camberley.

Pak byl znovu odvelen do severní Afriky, kde od září 1943 do dubna 1944 působil jako velitel III. praporu 13. polobrigády Cizinecké legie v Sidi-bel-Abbès v Alžírsku - slavném domově legie.

V dubnu 1944 se vrátil zpět do Británie. Od dubna do srpna 1944 absolvoval několik speciálních kursů zaměřených na boj v týlu nepřítele: sabotážní kurs, partyzánský kurs, kurs nepřátelského lehkého zbrojního materiálu. Připravoval se na vysazení do okupované Evropy. Ale k tomu nakonec nedošlo.

Od listopadu 1944 do prosince 1944 byl Wagner zástupcem velitele náhradního tělesa a výcvikového střediska Cizinecké legie v Coulomniers. Prvního ledna 1945 pak konečně dostal bojové velení: stal se velitelem polomotorizovaného partyzánského pluku „Foch“.

Tento pluk - oficiálně II. prapor 123. partyzánského pluku FFI (Forces Françaises de l'Intérieur) - čítal asi dva tisíce mužů. Byl nasazen na atlantické frontě, kde měl za úkol obléhat německé „kapsy“ - opevněné přístavy, které Wehrmacht držel i po osvobození většiny Francie.

V polovině dubna 1945 vedl Wagner útok na atlantický přístav Royan. Francouzské velení odhadovalo ztráty na šest set mrtvých. Wagner ztratil sedm mužů.

Za tuto akci - kde kombinací taktické dovednosti, důkladné přípravy a osobní statečnosti dosáhl téměř nemožného - byl vyznamenán Řádem osvobození (Ordre de la Libération). To bylo jedno z nejvyšších francouzských vyznamenání, které generál de Gaulle založil pro ty nejstatečnější. Wagner se stal jedním ze čtyř Čechoslováků, kteří tento řád získali.

V květnu 1945 skončila válka. Wagner se vrátil do osvobozeného Československa jako plukovník, hrdina, nositel francouzských i československých vyznamenání. Věřil, že ho čeká pokračování vojenské kariéry.

Ale realita byla jiná.

Wagner byl zařazen k československé armádě a poslán na Podkarpatskou Rus, kde měl bojovat proti ukrajinským partyzánům z UPA (Ukrajinská povstalecká armáda), kteří byli označováni jako „banderovci“. Byly to těžké boje v horském terénu proti zkušenému nepříteli, který perfektně znal místní podmínky.

Wagner si vedl dobře. Ale okolnosti se měnily. V únoru 1948 přišel komunistický převrat.

Wagner měl několik „problémů“ z pohledu nového režimu:

Spor se dostal až na ministerstvo národní obrany. Výhrady sovětského poradce stačily k rozhodnutí. 6. dubna 1951 byl Wagner dekretem ministerstva národní obrany jako „nespolehlivý“ propuštěn do penze. Bylo mu pouze 49 let.

Plukovník, nositel Řádu osvobození, hrdina Bir Hakeimu a El Alameinu, muž, který ztratil sedm mužů místo šesti set, začal pracovat jako lesní dělník v Jeseníku.

Pochopil, že jedno zlo vystřídalo druhé. A rozhodl se odejít. Chtěl utéct do Francie, kde měl kontakty a kde ho respektovali. Ale bylo to obtížné. Začal shromažďovat zbraně a hledat lidi, kteří mu pomohou.

Byl však prozrazen.

28. března 1953 - přesně na den svých 51. narozenin - byl Otto Wagner zatčen.

7. března 1954 byl odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody a ztrátě důstojnické hodnosti „za hromadění zbraní a navádění k pokusu o útěk z republiky“.

Záhy byl propuštěn na amnestii. Ale škoda byla napáchána. Plukovník Otto Wagner už nebyl plukovníkem. Byl „politicky nespolehlivým elementem“, bývalým vězněm, degradovaným důstojníkem.

Od roku 1958 pracoval v Královédvorských cementárnách. Jeho poslední zaměstnání bylo místo topiče v továrně Prefa v Hýskově u Berouna.

V roce 1962 odešel do starobního důchodu, ale musel si stále přivydělávat brigádami. Uchýlil se do bývalé hájovny na Lísku poblíž Zdejciny, kde se říkalo Na Pejpině. Tam žil samotářsky až do léta 1970.

V roce 1970 se jeho situace nepatrně zlepšila. Vyšla jeho kniha „S cizineckou legií proti Rommelovi“ v nakladatelství Naše vojsko. Byla to okleštěná verze jeho válečných deníků, zahrnující jen vzpomínky z let 1941–1942 - do vydání zasáhl srpen 1968 a normalizace. Ale i tak se kniha stala bestsellerem. Lidé toužili po příbězích pravých hrdinů.

Wagner chtěl knihu vydat v rozšířené verzi. Ale v normalizační době už o ni nakladatelství nemělo zájem.

V červnu 1967 se stalo něco mimořádného. Wagner dostal povolení vycestovat do Francie na oslavy 25. výročí bitvy o Bir Hakeim.

To, co tam zažil, ho dojalo k slzám. Zatímco jeho vlast ho nechala živořit na okraji společnosti jako bývalého vězně a degradovaného důstojníka, adoptivní vlast na něj nezapomněla. Přivítali ho jako hrdinu. Jako jednoho z nich.

Osobně mu poblahopřál generál de Gaulle. Vyjádřil přání, aby po smrti jeho popel byl uložen ve Francii, mezi jeho spolubojovníky z Cizinecké legie.

20. května 1974 zemřel Otto Wagner v nemocnici v Jihlavě na selhání srdce. Bylo mu 72 let. Žil poslední roky v Drahlovicích, části obce Skuhrov, opět samotářsky a v ne nejlepších podmínkách.

Československá média jeho smrt ignorovala. Francouzská televize o ní informovala.

Dvě vlasti. Dvě reakce.

Wagner ve své závěti vyjádřil přání, aby jeho popel byl uložen ve Francii. Československé úřady se tomu dva roky bránily. Teprve po naléhání francouzských diplomatických kruhů bylo v roce 1976 jeho přání splněno.

15. května 1976 byla urna s popelem plukovníka Otto Wagnera s vojenskými poctami slavnostně uložena do Památníku Cizinecké legie v Puyloubier v jižní Francii.

Francouzská televize o tom informovala v hlavním večerním zpravodajství. Československá ČTKA zprávu do svého zpravodajského přehledu nezařadila.

Plukovník Otto Viktor Wagner, nositel Řádu osvobození, hrdina Bir Hakeimu a El Alameinu, velitel, který ztratil sedm mužů místo šesti set, našel klid tam, kde ho uznávali.

Ve vlasti, kterou si vybral.

Zdroje: