„Odvezeme vás do nemocnice.“ Masakr v romském táboře v Dubnici nad Váhom 23. 2. 1945

V roce 1936, tři roky před vypuknutím války, postavila Československá republika v Dubnici nad Váhom zbrojovku. Měla chránit republiku před německou hrozbou. Ironie chtěla, že od samého počátku se stala jednou z klíčových zbrojních základen právě pro německou armádu.

Po roce 1939 tam běžela výroba naplno. V roce 1942 pracovalo v Považských strojárnách – později Škoda Dubnica – 4 669 lidí. Protilétadlové kanóny. Protitankové kanóny. Dělostřelectvo. Letecké torpéda. Námořní torpéda. A letecké motory Daimler-Benz DB-603.

Výrobní haly byly pod zemí, chráněné 2,2 metru železobetonu, 2 metry hlíny a 0,8 metru stropu. Když 7. července 1944 přiletělo dvacet bombardérů B-24 Liberator z 454. bombardovací skupiny USAAF a shodilo 195 pětisetliberních bomb, zabili 16 lidí – většinou Němce z podzemního krytu. Ale zbrojovka pokračovala v provozu.

Pracovalo tam asi pět set francouzských vězňů z STO – Service du Travail Obligatoire. Mladí Francouzi, kteří měli pracovat pro Reich. Někteří v létě 1944 utekli a založili partyzánský prapor Foch – 198 bojovníků Slovenského národního povstání.

Od roku 1942 existoval v Dubnici pracovní útvar – Pracovný útvar – pro práceschopné muže. Budovali přítokový odpadový kanál Váhu. Vykládali materiál na nádraží. Stavěli hydrocentrálu. Pracovali ve zbrojovce.

Zpočátku Romové tvořili 45 procent zajatců. V roce 1944 to už bylo 78 procent.

V listopadu 1944, po potlačení Slovenského národního povstání, Němci převzali plnou kontrolu. Zrušili pracovní útvar. A na jeho místě v areálu zbrojovky vznikl Zaisťovací tábor pre Cigánov – Zajišťovací tábor pro Cikány.

Jediný svého druhu na Slovensku. Koncentrační tábor, odkud měli být Romové deportováni do Osvětimi. Zřídilo ho ministerstvo národní obrany Slovenské republiky.

Kapacita: tři sta lidí. Skutečná obsazenost v prosinci 1944: více než sedm set.

„Viedli nás tam pod samopalmi,“ vzpomínala později Mária Kormanová. „Pamätám si ako dnes, že to boli také nízke podlhovasté baraky a v nich páľandy, z ktorých nám len hlavy trčali. Toľko nás tam bolo, jeden za druhým, že tam ani miestočka nebolo.“

Muži na jedné straně. Ženy s dětmi na druhé. Otce jí vzali.

Každý den stejné jídlo: kousek vojenského chleba ráno. Polévka na oběd. Kousek chleba večer. Černá káva.

Zima 1944/1945 byla jedna z nejstudenějších za celou válku. V barácích nedostatečné topení. Špatné hygienické podmínky. Minimum zdravotní péče.

Nejhorší byla vzpomínka na táborového kápa. Rom jménem Farbár, kterého Němci dosadili jako dozorce.

„Bolo to kruté. Čo robili s našimi ženami! Vyzliekali ich, bili, polievali studenou vodou. To sa nedá ani opísať, čo sa tam dialo.“

Za necelé dva měsíce od otevření tábora v něm zemřelo 432 lidí, většinou dětí. Zápal plic v mrazivé zimě. Vyčerpání. Hlad.

V lednu 1945 vypukla epidemie skvrnitého týfu. Nakázilo se více zajatců. Pak se nakazil strážný. V táboře propukla panika. Romové začali utíkat z tábora. Obyvatelé města měli strach. Ministerstvo národní obrany zakázalo posílat do tábora další Romy. Nad táborem byla vyhlášená karanténa a kontrolu převzali Němci.

Za úsvitu přijeli němečtí vojáci. Vybírali nemocné – ty s tyfem, ty s podezřením na nákazu. „Odvezeme vás do trenčianské nemocnice. Tam vás vyléčí.“

Nakládali je na nákladní auto. Šestadvacet lidí. Dvacet mužů – jednomu z nich bylo patnáct nebo šestnáct let. Šest žen – jedna v sedmém měsíci těhotenství.

Auto odjelo. Ne směrem na Trenčín, do nemocnice, ale do areálu zbrojovky. Do místa zvaného Údolí.

Po osvobození Dubnice – 28. dubna 1945, sovětsko-rumunskou armádou – provedli exhumaci. V masovém hrobě našli 26 těl.

Exhumační zpráva: „Dvacet mužů, z toho jeden chlapec ve věku 15–16 let. Šest žen. Jedna z nich byla v sedmém měsíci těhotenství.“

A pak: „Z 26 zavražděných bylo zasaženo výstřely jen 18 Romů. U většiny z nich to ani nebyly smrtelné rány. Spolu s ostatními se pod nánosy hlíny zaživa udusili.“

Osm lidí. Včetně té těhotné ženy. Včetně toho patnáctiletého chlapce. Zastřeleni – ale rány je nezabily. Hozeni do hrobu. Zasypáni hlínou zaživa. Vězni byli vystaveni nelidskému utrpení.

Dubnica však nebyla výjimkou. Vyvražďování Romů na Slovensku probíhalo i v jiných místech, primárně ke konci války.

Kremnička: Listopad 1944 – leden 1945. V protitankových zákopech zavraždili jednou ranou do týla 747 lidí. Z nich nejméně 109 Romů. Němci a slovenské Pohotovostné oddíly Hlinkovy gardy.

Ilija: 22. listopadu 1944. Zadrženo 109 osob, většinou Romů: 19 mužů, 21 žen, 69 dětí. Všichni převezeni do Kremničky a zavražděni.

Slatina: 23. prosince 1944. Zavražděno 56 Romů.

Černý Balog: Leden 1945. Jednotka Waffen-SS nahnala 60 Romů – ženy, děti – do dvou chatrčí. Stříleli dovnitř okny. Pak chatrče zapálili. Všichni shořeli.

Valaská Belá: 6. listopadu 1944. Třináct Romů zavražděno v Škrípově. Čtyři ženy. Čtyři děti – jedno devět měsíců staré, Rudko Tanáč. Místní Romové dělali spojky pro partyzány, informovali o pohybu Němců. Za to zaplatili.

Nemecká: 4.–11. ledna 1945. V Rázocké dolině zavraždili ranou do týla nejméně 400 zajatých partyzánů, povstalců a Židů. Těla házeli do hořící pece vápelniky. Přesný počet zavražděných už nikdo neurčil.

Počet romských obětí na Slovensku: asi 1 000. Ale nikdo to přesně neví. Nebyli evidováni. Byli to prostě „Cikáni“.

Krátce po osvobození, v dubnu nebo květnu 1945, postavili dělníci ze zbrojovky na místě masového hrobu kříž. Udělali ho z dělových nábojnic.

Kříž z materiálu, který sloužil k zabíjení. Kříž na hrobě lidí zavražděných v areálu zbrojovky, která vyráběla zbraně pro německou armádu.

Po válce se o táboře mlčelo. V komunistickém Československu to nebylo téma. Mluvilo se o partyzánech, o povstání, o osvobození. O Romech zavražděných v koncentračním táboře ne.

V roce 2007 postavilo občanské sdružení In Minorita pomník se jmény zavražděných. V roce 2017 byla před vstupem do areálu zbrojovky umístěna informační tabule.

Každý rok, 23. února, se tam sejdou lidé, kteří si chtějí připomenout všechny, kteří byli v táboře zavražděni. Čtou jména nahlas a aspoň takto, skromně, připomínají oběti, na které společnost chtěla zapomenout.

Jméno a příjmení:

BARTOŚ Július, BIHARY Jozef, ČAJKA Ondrej, GOROL Ján, GRUNDZOVÁ Alžbeta, HERÁK Gustáv, HREŠKOVÁ Pavlína, KAKARA Ondrej, KOŤO-DUDY Jozef, LACKO Ernest, MALÍK Sebastian, MALIK Štefan, OLÁH Jozef. PIHÍK Albín, PIHÍK Rudolf, RÁC Rudolf, RÁCOVÁ Margita, SURMAY Ján, a 8 neznámých.

Zdroje: