Vlastními těly hledali miny. Židovsko-romské pracovní jednotky maďarské armády

Když v roce 1938 přijalo Maďarsko první protižidovský zákon, začalo něco, co mělo vyústit v jeden z nejméně známých a přitom nejděsivějších aspektů holocaustu ve střední Evropě. Židé tvořili přes osm procent maďarského obyvatelstva. Byli lékaři, advokáti, obchodníci, řemeslníci. Žili v Maďarsku po staletí.

První protižidovský zákon z 29. května 1938 omezil počet Židů v každém obchodním podniku, v tisku, mezi lékaři, inženýry a právníky na dvacet procent. Druhý protižidovský zákon z 5. května 1939 poprvé definoval Židy rasově – jedinci se dvěma, třemi nebo čtyřmi židovsky narozenými prarodiči byli prohlášeni za Židy. Třetí protižidovský zákon z 8. srpna 1941 zakázal smíšená manželství.

A pak přišel zákon o pracovní službě.

Slovo „munkaszolgálat“ je prosté. Pracovní služba. Ale v maďarštině to během druhé světové války znamenalo něco úplně jiného než práce. Znamenalo to trpět. Znamenalo to umírat.

Již v roce 1935 existovaly v Maďarsku takzvané pracovní tábory pro vysokoškolské studenty, které fungovaly na dobrovolné bázi. Byly to letní tábory, kde mladí muži stavěli silnice, pracovali na polích, budovali budoucnost národa. Maďarští nacionalisté v tom viděli nástroj výchovy, způsob, jak z mladých mužů udělat pravé Maďary.

Ale když přišly protižidovské zákony, všechno se změnilo. V roce 1939 byl munkaszolgálat formalizován zákonem č. II/1939, který zavedl pomocnou pracovní službu jako neozbrojenou alternativu k bojovým pozicím pro Židy, komunisty a etnické menšiny. Židům byl výslovně zakázán přístup ke zbraním. Nesměli nosit vojenské uniformy, museli nosit rozlišovací žluté pásky přes civilní oblečení.

Nebyli vojáci. Byli podlidé poslaní na práci.

Do roku 1941 byla pracovní služba vykonávána v rámci Maďarska a jeho anektovaných území. Podmínky byly relativně dobré. Muži stavěli silnice, pracovali na polích, budovali opevnění. Ale po vstupu Maďarska do druhé světové války na jaře 1941 se vše změnilo.

Maďarské ministerstvo obrany transformovalo systém pracovní služby v represivnější a otevřeně antisemitskou instituci. Židovští příslušníci pracovní služby byli odděleni od svých nežidovských protějšků. Podmínky se zhoršovaly každým měsícem.

Celkem bylo mezi lety 1939 a 1945 povoláno přibližně sto tisíc židovských mužů ve věku od 18 do 42 let do jednotek munkaszolgálat. Plus další tisíce Romů, politických odpůrců, komunistů, Rumunů, Srbů a příslušníků náboženských sekt považovaných za nespolehlivé.

Bylo to sto tisíc mužů bez zbraní, bez uniforem, bez práv.

V létě 1942 poslalo Maďarsko na východní frontu svou Druhou armádu – 209 tisíc mužů. Hitler požadoval od svých satelitů větší vojenskou účast v boji proti Sovětskému svazu. Maďarský regent Miklós Horthy se nemohl vyhnout.

Ale kromě těch 209 tisíc vojáků poslalo Maďarsko ještě někoho jiného. Asi 40 tisíc mužů v jednotkách munkaszolgálat. Židé a Romové, kteří nebyli vojáky, ale pracovními otroky v uniformě maďarské armády. Jejich úkolem nebylo bojovat. Jejich úkolem bylo umírat místo maďarských vojáků.

Stavěli silnice. Opravovali bombardované železnice. Budovali letiště. Kopali zákopy. A dělali ještě jednu věc – tu nejhorší ze všech.

Čistili minová pole.

„Řada dotyčných osob později vzpomínala, že leckdy je Maďaři poslali do předpolí, aby vlastními těly vyčistili případná minová pole v předpolí Rudé armády,“ píše historik Zdenko Maršálek ve studii o československých vojácích z munkaszolgálat.

Představte si to. Stojíte před minovým polem. Nemáte žádný detektor. Nemáte žádné nástroje. Jen holou hůl, kterou máte strkat do země a doufat, že nevybuchnete.

Někdy ani tu hůl neměli. Někdy je prostě poslali běžet po minovém poli a čekali, kdo vybuchne první.

„Kdyby se jeden z nás vyhodil do povětří, ostatní by věděli, že tudy cesta nevede,“ vzpomínal jeden z přeživších. „Když přežili, pokračovali dál. Byli jsme živé miny, které sloužily k tomu, aby maďarští a němečtí vojáci mohli postupovat bezpečně.“

Pohřbívali padlé vojáky pod dělostřeleckou palbou z obou stran – bez ochranných prostředků, bez podpory. Odminávali pole holýma rukama. Nosili munici na frontu. Stavěli mosty pod palbou. Kopali zákopy v podmínkách, které se nedaly přežít.

Velitelé těchto pracovních praporů zacházeli s židovskými jednotkami s extrémní krutostí, týráním a brutalitou. Muži, kteří pracovali v kamenolomech, byli často sraženi ze skalisek a náspů. Byli biti denně. Hladověli. Mrzli. Umírali na nemoci, vyčerpání, podvýživu.

Některé jednotky byly zcela vyhlazeny. V jiných přežilo pouhých pět procent mužů.

V lednu 1943 přišla katastrofa. Sovětská armáda, která se vzpamatovala z porážek roku 1941 a 1942 a získala zpět iniciativu po vítězství u Stalingradu, zahájila 12. ledna masivní ofenzívu u Voroněže.

Prorazila rumunská vojska u ohybu řeky Don. Prakticky zničila maďarskou Druhou armádu během několika dnů zuřivých bojů.

Čtyřicet tisíc padlých. Třicet pět tisíc zraněných. Šedesát tisíc zajatých.

Tisíce příslušníků munkaszolgálat zahynuly na sněhových polích Ukrajiny. Maďarský generál Gusztáv Jány dostal od Hitlera nesmyslný rozkaz – maďarská armáda měla během ústupu klást odpor a zpomalit tak Rudou armádu. Německá vojska mezitím stihla uprchnout.

Pro příslušníky pracovních jednotek to znamenalo jedno: smrt.

Mrzli v čtyřicetistupňových mrazech. Hladověli. Byli zastřeleni svými vlastními veliteli. Byli zabiti Němci, kteří je vyhnali z teplých a suchých ubikací. Němci měli přednost. Židé mohli umírat venku ve sněhu.

Mnozí zemřeli na tyfus, úplavici, vyčerpání. Někteří se dostali do sovětského zajetí, kde je Rudá armáda považovala za maďarské vojáky – nerozlišovala mezi strážci a židovskými příslušníky munkaszolgálat. V sovětských očích byli všichni stejně vinní invazí a okupací.

Třicátého dubna 1943, nedaleko ukrajinské vesnice Doroshich, maďarští vojáci zamkli a zapálili nemocniční barák, kde leželi příslušníci munkaszolgálat trpící tyfem. Ti, kteří dokázali vyskočit z hořícího pekla, byli postříleni. Zemřelo asi 800 mužů.

Do ledna 1943 činily ztráty v jednotkách munkaszolgálat asi 41 340 mužů (27,5 až 34,4 procent). Ale čtyřicet procent této ztráty se stalo během jediného měsíce – ledna 1943, při ofenzívě u Voroněže.

Z přibližně 45 tisíc židovských příslušníků munkaszolgálat vyslaných s maďarskými silami na východní frontu se jich asi 80 procent nikdy nevrátilo domů.

Zatímco většina pozornosti historiků se soustředila na židovské příslušníky munkaszolgálat, Romové byli téměř úplně zapomenuti.

Až do 13. srpna 1944 nebyli Romové systematicky začleňováni do pracovních praporů. Většina maďarských Romů byla zaměstnána jako zemědělští dělníci a mnozí z nich byli naverbováni do regulérní maďarské armády.

Ale 13. srpna 1944 vydalo maďarské ministerstvo vnitra dekret číslo 15.740/1944, který nařizoval vytvoření „cikánských pracovních praporů“. Byly to nebojové a neozbrojené prapory maďarské armády, do nichž byli Romové – stejně jako Židé – povolání jako údajně „rasově méněcenní“ členové maďarského národa.

Dekret předpokládal nábor až šedesáti praporů o celkovém počtu 10 až 12 tisíc mužů ve věku od osmnácti do dvaceti pěti let. Především Romové považovaní za neusedlé nebo nezaměstnané byli násilně naverbováni policejními jednotkami po celé zemi během razií v maďarských župách Zemplén, Csongrád, Zala, Fejér, Baranya, Pest, Heves, Borsod a Komárom a v oblastech takzvané „Horní země“, což je nyní jižní Slovensko.

Naverbovaní byli často ubytováni ve speciálních „cikánských táborech“. Nováčci, kteří utekli z pracovních táborů, byli považováni za dezertéry, pronásledováni a v případě zatčení často ihned postaveni před soud.

Když bylo 15. října 1944 Horthyho vlády nahrazena fašistickou vládou Ference Szálasiho a jeho Strany šípového kříže, situace v „cikánských táborech“ a pracovních praporech se dramaticky zhoršila.

Druhého února 1945 nařídil Szálasi masové deportace maďarských „Cikánů“. Místní masakry jsou zdokumentovány na různých místech, jako jsou Lajoskomárom, Doboz, Várpalota a Lengyel.

Tisíce Romů ze západního Maďarska – muži a ženy, někdy dokonce s dětmi – byly deportováni do tábora Csillagerdő, situovaného ve vojenském opevněném komplexu na březích Dunaje v Komárně. Odtud bylo mnoho z nich deportováno do Dachau a poté do dalších koncentračních táborů začátkem roku 1945.

Tábor v Komárně (maďarsky Komárom) se stal jedním z center maďarského holocaustu Romů.

Mezi listopadem 1944 a dubnem 1945 prošlo Komárnem kromě Židů, komunistů a dalších pronásledovaných tisíce romských vězňů – ve skutečnosti především Romové.

„Byli tam Romové, kterým nebylo povoleno žít v celé oblasti. Bylo jich tolik, že se hemžili jako mravenci,“ vzpomínala Erzsébet Kolompár, která jako dítě prošla táborem.

Friderika Krasznai vzpomínala: „Tam nás opět potkali maďarští vojáci, Nyilas [Strana šípového kříže]. Měli kyj v jedné ruce. Dlouhý… z třešňového dřeva. Bili lidi. Bylo jedno, jestli to byl chlapec, žena nebo muž. Nebylo to důležité… Odvedli nás tam do Komáromu do bunkrů. Večer přišli vojáci. Už to byli němečtí vojáci. Pak… odstranili muže. My, děti, jsme zůstali sami s mámou. Bylo mi 12 let. Nejmladšímu bylo 6 měsíců.“

„Četníci přišli za úsvitu. Shromáždili nás. Řekli nám, že se už nikdy nevrátíme domů… Vzali mladé muže, vzali všechny. Už jsme je nikdy neviděli. Ani mého otce jsme už nikdy neviděli…“

Komárom sloužil jako ghetto pro Židy z Komáromu a okolních vesnic a jako nástupní stanice pro vlaky do Osvětimi. Ale mezi listopadem 1944 a dubnem 1945 tam byli především Romové.

Historická literatura o holocaustu v Maďarsku zmiňuje Komárom jako místo, kde byly páchány ukrutnosti před deportacemi. Ale o Romech se téměř nic nepíše. Byly zapomenuti i v paměti holocaustu.

Mezi příslušníky munkaszolgálat byli slavní lidé i naprosto neznámí. Byli tam básníci jako Miklós Radnóti a spisovatel Antal Szerb – oba zemřeli během pracovní služby.

Ale byla tam také spousta obyčejných lidí. Jako Miklos Farkas, narozený v roce 1909 v Turči v severozápadní Transylvánii. Byl jedním z mála přeživších své jednotky. Pracoval většinu války v kamenolomu. Na konci války byl v Siegendorfu v Rakousku.

Když se válka chýlila ke konci a bylo slyšet děla postupující Rudé armády, Nyilas (Strana šípového kříže) rozhodla, že odvede většinu mužů z tábora. Farkas a několik dalších mužů se rozptýlili pod baráky, když slyšeli, jak jejich přátele odvádějí pryč. Krátce poté uslyšeli salvy výstřelů nedaleko.

Několik hodin později, v noci, vylezli ze skrýše a vydali se na východ směrem k maďarsko-rakouské hranici, kde se setkali se sovětskými silami. Většina mladých židovských mužů měla tyfus a musela být hospitalizována několik týdnů, než se uzdravili.

Většina těchto mužů nikdy nedostala od Maďarska kompenzaci – a nikdo nedostal kompenzaci od Rakušanů. Maďaři tvrdili, že neexistují žádné záznamy dokumentující nucenou pracovní službu. Téměř nikdo z odpovědných příslušníků Nyilas nebyl odsouzen nebo dostal vážný trest odnětí svobody. Těch několik, kteří byli chyceni a souzeni, dostali lehké symbolické tresty.

Z přibližně sta tisíc mužů povolaných do jednotek munkaszolgálat mezi lety 1939 a 1945 jich asi 40 až 50 tisíc zahynulo ještě před německou okupací Maďarska v březnu 1944.

Zemřeli na tvrdé podmínky, nedostatečné zásoby, vystavení počasí, nemoci a násilí. Z asi 45 tisíc židovských příslušníků munkaszolgálat vyslaných s maďarskými silami na východní frontu – především na okupovaná sovětská území mezi lety 1942 a 1944 – se jich asi 80 procent nikdy nevrátilo.

Padli v boji. Zemřeli v sovětském zajetí. Zemřeli hladem nebo zimou. Byli zavražděni svými vlastními veliteli, maďarskými vojáky, kteří je měli střežit.

A pak přišla německá okupace Maďarska v březnu 1944 a začala konečná fáze holocaustu – deportace do Osvětimi. Ale to je jiný příběh. Příběh munkaszolgálat skončil v blátu a sněhu východní fronty, v koncentračních táborech v Rakousku, v masových hrobech na Ukrajině.

Po válce se o munkaszolgálat mlčelo. V komunistickém Maďarsku to nebyl téma. V Izraeli se mluvilo o hrdinech, o varšavském ghettu, o odboji. Ale o mužích, kteří čistili minová pole beze zbraně, kteří umírali v blátě, kteří byli biti svými vlastními veliteli – o těch se nemluvilo.

Teprve v posledních desetiletích začali historici systematicky zkoumat munkaszolgálat. Yad Vashem vydal rozsáhlou studii „Conscripted Slaves: Hungarian Jewish Forced Laborers on the Eastern Front During the Second World War“. Svědectví přeživších byla zaznamenána ve Visual History Archive USC Shoah Foundation.

Ale romský aspekt munkaszolgálat zůstává stále téměř neznámý. Většina literatury se zaměřuje na židovské příslušníky. O Romech se téměř nic nepíše. Byli zapomenuti i v paměti holocaustu.

Kolik jich bylo? Historikové odhadují, že do „cikánských pracovních praporů“ vytvořených v srpnu 1944 bylo naverbováno 10 až 12 tisíc romských mužů. Ale mnozí Romové sloužili v munkaszolgálat už před tím, společně s Židy, jen nebyli evidováni jako Romové.

Kolik jich přežilo? Nevíme. Maďaři tvrdili, že neexistují žádné záznamy.

Munkaszolgálat – pracovní služba. Jedno slovo, které znamenalo smrt pro desítky tisíc mužů. Židé, Romové, političtí odpůrci. Muži bez zbraní, bez uniforem, bez práv. Muži, kteří měli vlastními těly čistit minová pole, aby maďarští a němečtí vojáci mohli postupovat bezpečně.

Čtyřicet tisíc jich zemřelo. A svět na ně zapomněl.

Zdroje: