Dukla 1944: Brána domů zalitá krví. Plán říkal čtyři dny. Trvalo to dva měsíce a tisíce mrtvých

Brigádní generál Jaroslav Vedral-Sázavský seděl v osobním voze Dodge a díval se před sebe. Byla sobota 6. října 1944, krátce po ránu. Po měsíci krvavých bojů konečně překročili československou hranici. Československá vlajka za nimi zavlála na hraničním sloupu.

Toužil být jedním z prvních, kdo vstoupí na půdu vlasti. Byl legionář od Zborova, bojoval ve Francii, v Anglii. Dobrovolně přijel na východní frontu, aby se probojoval domů. A teď, po tisících mrtvých, po Kótě 534, po Hyrowej Hoře, tu hranice byla.

Vůz před ním mu zatarasil cestu. Řidič přidal plyn a překážku objel. Sjel na krajnici. Kola přejela nástražný kolík.

Výbuch.

Tělo generála vymrštil výbuch vysoko do vzduchu. Několik vojáků se hnalo na pomoc, ale dostali se do palby německého dělostřelectva. Teprve po skončení ostřelování se mohli k autu přiblížit. Zranění byla neslučitelná se životem.

První padlý na osvobozené československé půdě. Brigádní generál. Bylo mu devětačtyřicet let. Cesta domů ho stála život sto metrů za hranicí.

Plán vypadal slibně. Dvě východoslovenské divize měly obsadit průsmyky přes Karpaty, kterými rychle proniknou sovětská vojska za součinnosti 1. československého armádního sboru. Za čtyři dny měli být v Prešově, za týden u povstalců.

Slovenské národní povstání vypuklo 29. srpna 1944. Situace se změnila během hodin. Němci odzbrojili obě slovenské divize, obsadili Karpaty a vybudovali důmyslnou obranu.

Sovětské velení plán nezměnilo. Operace začala 8. září 1944 mohutnou raketovou, dělostřeleckou a minometnou přípravou. Němci však dopředu vyklidili první obrannou linii. Granáty dopadaly do prázdna.

Severovýchod Slovenska bránila německá operační skupina Heinrici – 1. tanková armáda a 1. královská maďarská armáda. Obě měly dobře vybudovanou obranu do hloubky až padesát kilometrů. Němci účelně využili systém ohniskové obrany dominantních výšin.

Malé množství komunikací omezovalo možnosti rychlého manévru. Charakter terénu a nepříznivé povětrnostní podmínky zároveň snižovaly účinnost letecké a dělostřelecké podpory.

Karpaty v této oblasti tvoří hřebeny táhnoucí se ve směru východ-západ. Fronta musela být přelomená přes údolí a obsazená koncentrovanými silami. Jako klíčový faktor se ukázaly jednotlivé výšiny.

Do operace byl zapojen 1. československý armádní sbor pod velením generála Jana Kratochvíla. Sbor měl přes 16 tisíc mužů a byl součástí sovětské 38. armády generála Moskalenka.

První dva dny byly neuvěřitelně složité. Českoslovenští vojáci byli prakticky na všech postupových směrech zastavováni těžkou přehradnou dělostřeleckou palbou. Do toho je nepřítel zasahoval častými tankovými údery.

Československé velení se mylně domnívalo, že postupuje územím obsazeným Rudou armádou. 1. a 3. brigáda postoupily v nebojové sestavě přímo do palebného prostoru německého dělostřelectva.

Výsledkem byla ztráta 600 mužů a útěk některých méně zkušených vojáků. Disciplinovaný odpor kladli zejména veteráni první světové války a část dělostřelectva pálící napřímo. Po německém útoku zůstala 1. brigáda oslabena a 3. brigáda přestala prakticky existovat.

Velitel 1. československého armádního sboru generál Jan Kratochvíl byl maršálem Koněvem 10. září odvolán. Na jeho místo byl postaven generál Ludvík Svoboda.

Kratochvíl přijel z Londýna. Byl to důstojník vzdělaný v západních vojenských školách, loajální k exilové vládě. Koněv mu nedůvěřoval. Svoboda bojoval od počátku, měl velké zkušenosti. A hlavně – byl poslušný Moskvě.

„Kratochvíl byl z Londýna poslán proti Svobodovi. Tak to každý viděl a také chápal. Neměl proti Svobodovi u Koněva a Moskalenka žádné vyhlídky,“ řekl později generál Karel Klapálek.

Československá exilová vláda měla podle smlouvy výlučné právo vyměňovat velitele. Maršál Koněv to ignoroval. Vláda zásah akceptovala – uprostřed bitvy nebylo místo na diplomatický konflikt.

Od 10. září 1944 vedl 1. československý armádní sbor velmi těžké boje o kótu 534 – dominantu německé obrany severovýchodně od města Dukla. Byl to holý kopec, z něhož se dala kontrolovat strategicky důležitá silnice procházející Karpaty.

„Náš prapor byl nasazen do boje 10. září, den po začátku ofenzivy. První den a noc jsme utrpěli takové ztráty, že prapor, který měl tři pěší roty, byl schopen dát po boji jen tak tak roty dvě,“ vzpomínal voják Ján Bačkovský.

Třináctého září podnikli Němci pěti protiútoky pokus získat vrchol zpět. Následujících sedm dní přecházel vrchol z rukou do rukou. Vojáci se postupně dostali na hranici svých sil. Jejich možnost odpočinout si či se občerstvit byly pod neustálou palbou nepřítele minimální.

Sám Ludvík Svoboda se později vyjádřil, že ten, kdo prežil tyto boje, na ně dozajista nikdy nezapomene. V tomto období měly útočící sovětské jednotky velmi mnoho nezvěstných – mnozí ranění se dostali do německého zajetí.

Devatenáctého září Kótu 534 definitivně obsadili. Do boje byli nasazeni všichni bojeschopní vojaci – šoféři, kuchaři, hudebníci i čerstvě ošetření vojáci. Dvacátého září bylo osvobozeno město Dukla.

Jako klíčový faktor neúspěchu se ukázala kóta 694 Hyrowa Hora, nacházející se jihozápadně od městečka Dukla. Tvořila dominantu dalšího hřebene Karpat a nepřítel ji využíval na precizní ostřelování přední linie.

Kótu 534 měli tak dobře na mušce, že jim až tak nevadil ústup vlastních sil – věděli, že dokážou precizně ostřelovat všechny její zákopy odkudkoliv.

Československý armádní sbor zde od 21. září vybojoval těžké ozbrojené střetnutí o holý masiv Hyrowej hory, která se nacházela na opačné straně doliny a byla poslední překážkou v přístupu k československé hranici.

Útočící pěchota nejprve obsadila přilehlý svah kopce a následně zorganizovala kruhovou obranu, při které odrážela početné německé útoky až do noci.

Devatenáctého září dorazili na frontu brigádní generálové Karel Klapálek a Jaroslav Vedral-Sázavský. Přijeli z Londýna. Dobrovolně se přihlásili na východní frontu.

Klapálek převzal velení nad 3. brigádou. K jeho velké nelibosti dostal brigádu plnou nováčků, kteří si bojové zkušenosti získávali až během dukelských bojů. Dělal si zálusk na starší a boji ostřílenou jednotku. Ani jeho známost s Ludvíkem Svobodou mu nebyla nic platná.

Jaroslav Vedral-Sázavský převzal velení 1. samostatné brigády. Ani on nebyl plně spokojený – chtěl původně velet 2. paradesantní brigádě.

„Na podzim 44. roku stojí brigádní generál Klapálek se svou třetí brigádou kousek od hranic Československa. Drží levé křídlo sboru. Denně za ranního šera stoupá na pozorovatelnu. Cesty na ni rozhodně nepatří mezi nejpříjemnější vycházky. Střepiny německých min ho pronásledují na každém metru pohraničního pásma,“ napsali Pavel a Zdeněk Hrabic v knize Zapomenutý generál Klapálek.

Jednou střepina provrtala Karlu Klapálkovi plášť. Jindy mu zachránily život jeho zápisky – kulka se zarazila o červený notýsek, kam si zapisoval náměty a postřehy.

Šestého října 1944 překročil 1. československý armádní sbor v součinnosti s 67. střeleckým sborem a 31. tankovým sborem Dukelský průsmyk. Českoslovenští vojáci konečně vstoupili na území své vlasti.

Den před útokem byl odpočinkový. Jaroslav Vedral-Sázavský toužil být jedním z prvních Čechoslováků, kteří vstoupí na půdu vlasti. Večer 5. října započala 1. brigáda postup k československé hranici.

Šestého října ráno československá vlajka zavlála na hranici. Nezměrnou radost ze vstupu na československé území však vzápětí zkalila velká tragédie.

Asi sto metrů za hraniční čárou najel velitel 1. československé samostatné brigády brigádní generál Jaroslav Vedral-Sázavský svým vozem Dodge na německou minu. Vůz před ním mu zatarasil cestu. Řidič přidal plyn a překážku objel. Přitom sjel kolem na krajnici, kde přejel nástražný kolík.

Ten přivedl k výbuchu hluboko zakopanou minu. Vozidlo se následkem výbuchu zcela přetočilo okolo příčné osy. Tělo generála výbuch vymrštil vysoko do vzduchu. Několik vojáků se snažilo přijít posádce automobilu na pomoc, ale dostali se do palby německého dělostřelectva.

Teprve po skončení ostřelování se mohli vojáci k autu přiblížit. Vedrala-Sázavského se ještě snažili oživit, ale zranění byla naprosto fatální a neslučitelná se životem.

„Naposledy jsem ho viděl u Tylavy v jeho zemljance. To bylo ještě před hranicemi a sbor měl jediný odpočinkový den, než se zase začalo bojovat. Tam jsme se ještě viděli, a pak jsem ho už jenom nesl ke hrobu. Miny byly hrozné,“ vzpomínal generál Klapálek.

Rakev s jeho ostatky nesli k hrobu na Dukelském bojišti čtyři generálové – Ludvík Svoboda, Karel Klapálek, Bohumil Boček a Antonín Hasal.

Jaroslav Vedral-Sázavský, brigádní generál, legionář od Zborova, válečný hrdina, zahynul jako jediný československý generál v přímém boji. Bylo mu devětačtyřicet let.

Německé jednotky se zachytily na dalším obranném pásmu šest kilometrů jižně od průsmyku a opíraly svou obranu o vrchy Javíra a Obšár. Další útoky na tuto linii obrany se jim dařilo odrážet.

Velení 38. armády proto rozhodlo přenést úder jihovýchodně od průsmyku ve směru cesty Kapišová–Svidník. Odtud se jednotky 67. střeleckého sboru s podporou tanků pokusily prorazit k hlavní komunikaci směřující z Dukelského průsmyku.

Právě zde se v údolí potoka Kapišovka mezi obcemi Nižná Pisaná a Kapišová od 21. do 27. října 1944 odehrály nejtvrdší boje celé operace.

Německá obrana se opírala o kopcovitý terén, který byl v té době v důsledku deště těžko schůdný. Obě strany v krvavých bojích vedených za nepříznivého podzimního počasí utrpěly těžké ztráty.

Dvacátého druhého října se v severní části Nižné Pisané rozpoutaly pouliční boje. Němci přišli prakticky o celý 357. střelecký prapor, jehož síla se zredukovala na 15 bojaschopných mužů.

Sovětské a československé jednotky postupovaly následující týden údolím s těžkými ztrátami, které jim způsobilo německé protitankové dělostřelectvo rozmístěné po obou stranách údolí.

Dvacátého sedmého října sovětské jednotky 17. gardového střeleckého sboru v součinnosti s tanky ovládly Kapišovou. Následné německé protiútoky znamenaly ztrátu v zásadě veškeré obrněné techniky na obou stranách a zastavení bojů.

Údolí Kapišovky brzy získalo označení Údolie smrti. V údolí potoka Kapišovka mezi Nižnou Pisanou a Kapišovou zahynulo přes 11 tisíc vojáků na obou stranách.

Mezi Nižnou Pisanou a Kapišovou zůstaly ležet zničené tanky T-34 sovětské 12. tankové brigády právě na místech, kde je zasáhla německá protitanková zbraň. Dnes slouží jako pomníky.

Sovětské velení nakonec ukončilo útočné operace po potlačení povstání koncem října 1944. Za definitivní závěr operace je považován 15. listopad 1944.

Slovenské národní povstání bylo poraženo dříve, než do něj sovětští, českoslovenští a rumunští vojáci mohli od Dukly zasáhnout.

Další postup terénem slovenských hor trval Rudé armádě a Československému armádnímu sboru až do dubna 1945.

Celá operace byla od začátku vedena politicky, nikoliv vojensky. Měla demonstrovat náklonnost Sovětského svazu k Československu. Na druhé straně na sebe navázala dvacet nacistických divizí, které tak německé velení nemohlo nasadit proti slovenskému povstání.

Sovětské ztráty činily zhruba 85 tisíc mužů – mrtvých, raněných a nezvěstných. 1. československý armádní sbor přišel do konce listopadu 1944 o 1046 padlých, 4328 raněných a 956 nezvěstných. To znamenalo 38 procent původního počtu. Sbor přišel o 90 procent zkušených velitelů.

Německé ztráty čítaly 52 tisíc padlých, raněných a nezvěstných a asi 30 tisíc zajatců.

Neúměrně vysoké ztráty na životech byly zapříčiněny obtížností bojů v zaminovaném horském terénu, nedostatečnou komunikační sítí, nepříznivými povětrnostními vlivy, ale také nedostatky v průzkumu, v řízení a vedení bojové činnosti i velmi dobře připravenou a členěnou obranou nepřítele.

Zdrojem mnoha nedostatků se stala též spěšná příprava plánu a organizačního zabezpečení operace. Sovětské velení, jemuž byly československé jednotky podřízeny, vyvažovalo často nedostatečný přehled o situaci tvrdostí a náročností k plnění rozkazů.

Komunistická propaganda o Dukle vytvořila mýtus. Šestý říjen se stal Dnem československé lidové armády. Ludvík Svoboda byl oslavován, Karel Klapálek zůstal zapomenutý.

Po roce 1989 se kyvadlo zájmu zhouplo na druhou stranu. Východní fronta jako by přestala existovat. Rudou hvězdu vytlačila bílá. Desítky tisíc padlých příslušníků Rudé armády, Poláků, Rumunů pomalu upadly v zapomenutí.

Do zapomenutí upadá i Dukla.

Ale tam v údolí Kapišovky stojí tanky T-34, zrezivělé, prostřílené. Na polích u Dukly jsou pohřbeni vojáci – sovětští, českoslovenští, němečtí. Mladí muži, kteří chtěli domů. Většina z nich tam nikdy nedorazila.

Jaroslav Vedral-Sázavský je pohřben na Dukelském bojišti společně se svými spolubojovníky. Jediný československý generál, který padl přímo na frontě.

Zdroje: