Noc, kdy z brněnských jatek odjelo 1038 Romů do Osvětimi. Maxovi bylo sedm dní. Většina se nevrátila

Šestnáctého prosince 1942 vydal říšský ministr vnitra a vůdce SS Heinrich Himmler rozkaz, který se stal smrtícím rozsudkem nad tisíci životů. Nařizoval nucenou koncentraci všech rasových „cikánů a cikánských míšenců“ z Německem okupovaných území v osvětimském táborovém komplexu. Rozkaz byl jasný, rozkaz byl jednoznačný, rozkaz byl vykonatelný okamžitě. Již od jara 1942 přitom byli Romové jako jednotlivci zařazováni do transportů takzvaných asociálů směřujících do koncentračního tábora Auschwitz I, ale toto byl začátek hromadných deportací, systematické likvidace, genocidy celého etnika.

V protektorátu Čechy a Morava žilo na počátku čtyřicátých let minulého století několik tisíc Romů a Sintů. Předehrou toho, co se mělo stát, byl již Zákon č. 117/1927 Sb. z. a n. „o potulných cikánech“ z první republiky, který umožnil evidenci romského obyvatelstva. Díky této evidenci měly nacistické úřady přehled, věděly, kde kdo žije, věděly, koho mají odvézt. V červnu 1942 vydalo Ministerstvo vnitra protektorátu výnos o preventivní policejní vazbě pro cikány, cikánské míšence a osoby žijící po cikánském způsobu. Na jeho základě došlo k rozdělení romské populace na dvě skupiny – menší byla již v létě 1942 internována v táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu, větší skupina měla být deportována přímo do Osvětimi.

Původním záměrem bylo nejprve odvézt vězně z protektorátních cikánských táborů v Letech a Hodoníně. Epidemie tyfu, která vypukla v obou táborech, však měla za následek přehodnocení tohoto plánu. Jako první tak měli odjíždět Romové dosud žijící na svobodě. K prvnímu transportu nacisté Romy násilně shromažďovali u bývalých stájí jízdního oddílu protektorátní policie v Brně na Masné ulici – v areálu městských jatek, průmyslového komplexu z konce devatenáctého století s historizujícími fasádami ze dvoubarevných cihel, kde se porážel vepřový a hovězí dobytek a kde nyní mělo dojít k jiné porážce.

Ve dvorním traktu této budovy byli násilně soustředěni Romové z Moravy – z Brna, z Brna-Žebětína, z Nesovic, z Velké Bíteše, z Olomouce, z desítek dalších měst a vesnic. Muži, ženy, děti, kojenci. Rodiny Danielovy ze Žebětína, rodiny Holomkovy z Nesovic, stovky dalších jmen, která zůstala napsána jen v transportních listinách a v evidenčních knihách Cikánského tábora v Auschwitz-Birkenau. Byli tam několik dní, v chladu březnových nocí, bez dostatečného jídla, bez soukromí, bez naděje. Protektorátní četníci je hlídali, protektorátní úředníci je evidovali, protektorátní stát se podílel na jejich deportaci.

V noci ze sedmého na osmý března 1943 byl transport sestaven. Třiadvacet pevně uzamykatelných nákladních vagonů, 1038 romských žen, mužů a dětí. Bylo to přesně 492 mužů a chlapců, 546 žen a dívek, z toho 211 dívek a 220 chlapců ve věku do čtrnácti let. Sedmidenní Maxmilián Kryštof, který se narodil přesně ve chvíli, kdy se nad jeho rodinou stahovala smrt. Těhotné ženy, které porodí své děti v Auschwitz a nebudou mít sílu je ochránit. Staří lidé, kteří nebudou mít sílu přežít selekci. Celé rodiny, které budou společně vězněny v cikánském rodinném táboře a společně zahynou v plynových komorách.

Vlak odjel. Cesta trvala několik dní. Lidé byli nacpáni do nákladních vagonů bez jídla, bez vody, bez ventilace, bez toalet. Děti plakaly, ženy se modlily, muži mlčeli. Nikdo nevěděl, kam jedou, ale všichni tušili, že to nebude nic dobrého. Říkalo se jim, že jedou „na práci“. Jejich majetek byl okamžitě zničen nebo rozkraden. Nikdo nepočítal s tím, že by se někdy měli vrátit a na svůj majetek vznést nárok. Domy zůstaly prázdné, pole zůstala neoraná, životy zůstaly nedožité.

Transport dorazil do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Lidé byli internováni ve zvláštním úseku B-II-e označovaném jako Cikánský rodinný tábor (Zigeunerfamilienlager). Na rozdíl od židovských transportů, kde docházelo k okamžité selekci na práci schopné a ty určené k plynové komoře, byli Romové a Sintové vězněni společně jako rodiny. To však neznamenalo žádné privilegium – byl to jen odklad popravy. Později se ukázalo, že jde o součást nacistické propagandy, která měla skrýt skutečný osud romských vězňů.

Do evidenčních knih Cikánského tábora v Auschwitz-Birkenau bylo celkově zapsáno více než dvaadvacet tisíc Romů a Sintů z Říše a z různých okupovaných zemí Evropy. Vězňové z Protektorátu Čechy a Morava představovali druhou nejpočetnější vězeňskou skupinu. Lidé tam umírali na nemoci, na hladem, na týrání. Tamní lékař Josef Mengele prováděl na romských vězních své pseudovědecké pokusy za účelem „výzkumu rasové příslušnosti Romů“, za což obdržel válečný kříž. Děti byly používány jako pokusné objekty, dvojčata byla zvlášť vyhledávaným materiálem pro experimenty.

Antonín Daniel, který pocházel z integrovaných romských rodin z brněnského Žebětína a byl deportován hned prvním transportem, vypráběl později o událostech ze šestnáctého května 1944. Po večerním apelu došlo k vyhlášení Lagersperre – uzávěry tábora, při které vězňové nesměli vycházet z bloků. Přijela nákladní auta se zvláštním komandem, které mělo všechny nešťastníky odvézt na smrt do plynových komor. Vězňové ale bloky přes opakované rozkazy odmítli opustit.

„A teďka to napnutí, ten strach, že vodvezou třeba náš blok,“ vzpomínal později Antonín Daniel. „My, jako chlapi, co sme trochu mohli, tak už každý hledal, co kde viděl, a že se budem bránit. A teď sme stáli u těch blokových vrat, vrata zamčený, a my, ať už to s nama dopadne, jak chce, budem se bránit.“ Plánovaná likvidace musela být odvolána a přeložena na pozdější dobu. Byl to jediný okamžik v dějinách holocaustu Romů, kdy se vězňové Auschwitz-Birkenau dokázali vzepřít táborovému teroru a uchránit si život – alespoň dočasně.

Po deportacích práceschopných vězňů do Buchenwaldu a Flossenbürgu a vězeňkyň do Ravensbrücku zůstali v Cikánském táboře jen staří a nemocní lidé, matky s dětmi a sirotci. V noci z druhého na třetí srpna 1944 jednotky SS vyvedly poslední obyvatele Auschwitz-Birkenau z baráků a převezly je na dvůr krematoria číslo V. Navzdory jejich zoufalému odporu byli vehnáni do plynových komor a těla spálena vedle krematoria, které už bylo mimo provoz. V plynové komoře bylo té noci zavražděno 4200 lidí, především dětí a žen.

Celkem v Auschwitz-Birkenau v letech 1941 až 1944 zahynulo na dvacet tisíc Romů a Sintů. Z transportu, který vyjel z Brna sedmého března 1943, se naprostá většina už nikdy nevrátila. Sedmidenní Maxmilián Kryštof pravděpodobně neviděl své první narozeniny. Děti, které jely v tom transportu, neměly šanci dospět. Rodiny, které se snažily držet pohromadě, byly společně zavražděny.

Celkem bylo od března 1943 do ledna 1944 z protektorátu deportováno 4870 Romů. Z původního etnika, které se skládalo z 6500 protektorátních Romů a nejméně 3000 sudetských Sintů a Romů, se vrátilo do osvobozené vlasti pouze 583 bývalých romských vězňů. Spolu s několika stovkami těch, kteří se zachránili před deportacemi skrýváním, útěkem na Slovensko nebo zůstali ponecháni na svobodě, byli jedinými, kdo přežili útrapy let 1939–1945. Z deseti lidí přežil většinou jen jeden.

Žalostnou realitou zůstává, že k žádnému skutečnému vyrovnání nedošlo dodnes, ačkoliv existuje nezpochybnitelná dokumentace. Majetek deportovaných Romů byl okamžitě zničen nebo rozkraden, domy byly obsazeny jinými obyvateli, pole připadla jiným. Po válce se nikdo nepídil po tom, komu co patřilo, nikdo nehledal dědice, nikdo neodškodňoval. Vyjádření úřadů, že Romové odcházeli „na práci“ a jejich majetek byl ihned zničen, odhaluje skutečnost, že nikdo nepočítal s tím, že by se do svých domovů někdy mohli vrátit.

Z iniciativy historika Ctibora Nečase, zakladatele historického romistického bádání v našich zemích a prvního českého historika, který upozornil na problematiku romských pracovních táborů, byla v roce 2000 na budově brněnských jatek odhalena pamětní deska. Text na ní zněl: „Ve dvorním traktu této budovy byli násilně soustředěni Romové z Moravy v počtu 999 mužů žen a dětí a dne 7. března 1943 transportováni do vyhlazovacího cikánského tábora Auschwitz – Birkenau. Nemůžeme zapomenout. Našti bisteras!“

V roce 2003 byla budova jatek zbourána v souvislosti s přestavbou území. Pamětní deska byla sňata a předána do sbírek Muzea města Brna. Muzeum ji později zapůjčilo dlouhodobě do Muzea romské kultury v Brně, kde se u ní každoročně konají vzpomínkové tryzny. Každého sedmého března se tam scházejí lidé, aby si připomněli, co se stalo před více než osmdesáti lety. Čtou vzpomínky pamětníků, pronášejí proslovy, hrají romští hudebníci. Pietní akt má vyjádřit naději, že podobné události se už nebudou opakovat.

Tisíc třicet osm lidí. Čtyři sta devadesát dva mužů a chlapců, pět set čtyřicet šest žen a dívek. Dvě stě jedenáct dívek, dvě stě dvacet chlapců mladších čtrnácti let. Sedmidenní Maxmilián Kryštof. Celé rodiny ze Žebětína, z Nesovic, z Velké Bíteše. Lidé, kteří měli jména, kteří měli tváře, kteří měli životy. Lidé, kteří byli nahnáni na jatka jako dobytek, nacpáni do nákladních vagonů jako věci, odvezeni do Auschwitz-Birkenau jako materiál k likvidaci.

Muzeum romské kultury vnímá velmi symbolicky fakt, že první transport Romů a Sintů do vyhlazovacího tábora byl vypraven právě z Brna, kde muzeum sídlí již více než třicet let. Cítí zodpovědnost za pravidelné připomínání této tragické události. Protože zapomínání je druhá smrt. Protože mlčení je spoluvina. Protože historie, která není vyprávěna, se opakuje.

„Naprostá většina se nikdy nevrátila,“ řekla při jedné z pietních vzpomínek ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová. Nikdo se nevrátil. Z tisíce třiceti osmi lidí, kteří odjeli z brněnských jatek v noci ze sedmého na osmý března 1943, se vrátila jen hrstka. Většina zahynula v Auschwitz-Birkenau, v plynových komorách, na nemoci, na hladem, na týrání, na pseudovědeckých pokusech Josefa Mengeleho. Děti, které neměly šanci dospět. Ženy, které neměly šanci porodit své děti ve svobodě. Muži, kteří neměli šanci bránit své rodiny. Staří lidé, kteří neměli šanci dožít se konce války.

Tisíc třicet osm lidí. Našti bisteras. Nezapomeňme.

V Muzeu romské kultury uctili památku obětí holokaustu Romů a Sintů na Moravě. Romea.cz, 7. 3. 2022
https://romea.cz/cz/domaci/pietni-akt-v-muzeu-romske-kultury

Pamětní deska: romský holocaust - Profil objektu. Encyklopedie dějin města Brna
https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_objektu&load=231

Muzeum romské kultury připomnělo transport do koncentračního tábora. ČT24, 8. 3. 2010
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/muzeum-romske-kultury-pripomnelo-transport-do-koncentracniho-tabora-246907

Před 80 lety převezli do Osvětimi víc jak tisíc Romů. Šlo o děti, těhotné ženy i starce, říká historička. iROZHLAS, 7. 3. 2023
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/romove-koncentracni-tabory-vyroci-transport-osvetim_2303071703_mst

Deportace do Osvětimi. Holocaust.cz
https://www.holocaust.cz/dejiny/pronasledovani-a-genocida-romu/pronasledovani-a-genocida-romu-v-ceskych-zemich/pronasledovani-romu-po-vzniku-protektoratu/deportace-do-osvetimi/

Od zahájení transportů evropských Romů do vyhlazovacího tábora Auschwitz II-Birkenau uběhlo 75 let. Radiožurnál, 10. 3. 2018
https://radiozurnal.rozhlas.cz/od-zahajeni-transportu-evropskych-romu-do-vyhlazovaciho-tabora-auschwitz-ii-8106126

Městská jatka (Brno) – Wikipedie
https://cs.wikipedia.org/wiki/Městská_jatka_(Brno)

Před 75 lety vyjel z Brna první transport s tisícovkou Romů do Osvětimi. ČT24, 7. 3. 2018
https://ct24.ceskatelevize.cz/regiony/2412436-pred-75-lety-vyjel-z-brna-prvni-transport-s-tisicovkou-romu-do-osvetimi

„Naprostá většina se nikdy nevrátila.“ Muzeum romské kultury připomnělo 82 let od prvního transportu Romů do Osvětimi. Romea.cz, 8. 3. 2025
https://romea.cz/cz/domaci/naprosta-vetsina-se-nikdy-nevratila-muzeum-romske-kultury-pripomnelo-82-let-od-prvniho-transportu-romu-do-osvetimi

Genocida Romů za druhé světové války. Ústav pro studium totalitních režimů
https://www.ustrcr.cz/prednasky-ustr/cyklus-verejnych-historickych-seminaru-2013/genocida-romu-za-druhe-svetove-valky/

Před osmdesáti lety začala genocida Romů. Jen připomínání nestačí… Magazín Paměti národa, 7. 3. 2023
https://magazin.pametnaroda.cz/doba/holocaust/pred-osmdesati-lety-zacala-genocida-romu-jen-pripominani-nestaci

Ctibor Nečas – Wikipedie
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ctibor_Nečas

Ctibor Nečas - Profil osobnosti. Encyklopedie dějin města Brna
https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=32040

Protektorátní „cikánské“ tábory. Holocaust.cz
https://www.holocaust.cz/dejiny/pronasledovani-a-genocida-romu/pronasledovani-a-genocida-romu-v-ceskych-zemich/protektoratni-cikanske-tabory/

Nečas, Ctibor. Holocaust českých Romů. Praha: Prostor, 1999.

Nečas, Ctibor. Z Brna do Auschwitz-Birkenau: První transport moravských Romů do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Brno: Muzeum romské kultury, 2000.

Nečas, Ctibor. Českoslovenští Romové v letech 1938-1945. In: Spisy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1994.