„Jde o politickou vraždu.“ Generál Heliodor Píka: Zachránil tisíce z gulagu, popravili ho komunisté.

Generál Heliodor Píka věděl příliš mnoho. Viděl gulagy Sovětském svazu na vlastní oči, mapoval je, tahal z nich umírající Čechoslováky trpící v  otřesných podmínkách. V srpnu 1941 varoval prezidenta Beneše, že SSSR neusiluje o svobodné Československo, ale o diktaturu proletariátu. Klement Gottwald proti němu protestoval už v roce 1941. 21. června 1949 ve 6:08 ho oběsili na dvoře plzeňské věznice Bory. Bylo mu 51 let. V noci před popravou napsal: „Jsem si jist, že nejde o justiční omyl, nýbrž o politickou vraždu.“

Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 ve Štítině u Opavy jako syn koláře Ignáce a matky Jany, rozené Valáškové. Otec provozoval kolářské řemeslo, později pracoval jako dělník v pivovaru. Matka pracovala v zemědělství. Měl osm sourozenců. Vystudoval české gymnázium v Opavě, chtěl studovat farmagrafii. Do plánů mu zasáhla první světová válka.

V červnu 1916 narukoval k zeměbraneckému pluku v Opavě. V červenci odjel na haličskou frontu, ale už o měsíc později, 5. října 1916, přeběhl u městečka Berestečka a vzdal se Rusům. Putoval do zajateckého tábora Berezovka u Bajkalského jezera, kde panovaly neutěšené podmínky. Přihlásil se do československých legií v Rusku a byl zařazen k 1. střeleckému pluku. Na podzim 1917 se nalodil v Archangelsku a přes Anglii se v listopadu 1917 objevil na francouzské půdě. Za statečnost a obětavost byl několikrát vyznamenán.

Do nově vzniklého Československa se vrátil až v lednu 1919 v hodnosti poručíka. Povolali ho na česko-polské hranice, kde probíhaly boje o Těšínsko. V roce 1920 absolvoval francouzskou vojenskou akademii, poté učil na vojenské akademii v Hranicích. V roce 1926 nastoupil na Vysokou školu válečnou v Paříži. Po jejím absolvování v roce 1928 nastoupil k Zemskému vojenskému velitelství v Praze. S masarykovskými ideály státu souzněl, byl vlastencem a demokratické principy prosazoval v armádě.

V září 1932 byl jmenován vojenským atašé v Bukurešti s kompetencí pro Turecko. Plnil úkoly vojáka i vysokého diplomata. V době nástupu fašismu v Německu a Itálii nabývalo území Rumunska strategického významu. Píka měl za úkol navázat kontakty s lidmi z vojenských, politických a hospodářských kruhů. Patřil mezi nejlepší československé zpravodajce a diplomaty. V roce 1938 se vrátil do Prahy a byl jmenován plukovníkem. Jako přednosta skupiny C prvního oddělení Generálního sekretariátu obrany státu se podílel na spolupráci válečného průmyslu se zeměmi Malé dohody.

V roce 1938, v pokusu zabránit okupantům použít československou vojenskou techniku, prodal zbraně militantní organizaci Haganah v Palestině.

Koncem března 1939 odešel na Balkán a stal se jedním z čelných představitelů československého vojenského odboje. Exilový prezident Beneš ho vyslal opět do Bukurešti – Píka si tam vybudoval dobré vztahy, které chtěla exilová vláda udržovat. Pomáhal uprchlým československým vojákům na jejich cestě z protektorátu do řad zahraničního odboje. Za tuto činnost byl po rumunském převratu zatčen, podařilo se mu uprchnout do Istanbulu.

V Turecku se potkal s generálem Ludvíkem Svobodou, který ho přesvědčil, aby u prezidenta Beneše přednesl návrh na založení vojenského vyslanectví v Moskvě a později i na vytvoření československých jednotek na území SSSR. Beneš souhlasil.

18. července 1941 byla podepsána sovětsko-československá vojenská dohoda. Heliodor Píka se stal vojenským atašé a velitelem mise Československé armády v Moskvě. Již v srpnu 1941 varoval Edvarda Beneše, že SSSR neusiluje o svobodné Československo, ale o diktaturu proletariátu. Toto varování nemělo na politiku Beneše žádný vliv.

Již v roce 1941 proti Píkovu působení v Moskvě protestovali zástupci KSČ Klement Gottwald a Václav Kopecký.

V roce 1942 začal Píka v Buzuluku formovat jednotku československé armády z československých vojáků v sovětských zajateckých táborech. Právě tam na vlastní oči poznal otřesné praktiky komunistické moci. Viděl gulagy, mapoval je, zaznamenával svědectví propuštěných.

Z generálových záznamů vyplývá, že třicetikilogramový úbytek na váze byl u Čechoslováků zcela běžný. V některých případech až padesátikilogramový. Československý velvyslanec v SSSR Zdeněk Fierlinger, který byl pod silným vlivem Klementa Gottwalda, všechny tyto informace mezinárodnímu Červenému kříži zapíral. Heliodor Píka s nimi naopak pracoval a snažil se životy spoluobčanů zachránit.

Píkův pomocník, rusínský básník poručík Andrej Patrus, pořídil evidenci 29 táborů Gulag, ve kterých bylo uvězněno asi 20 000 Čechoslováků, převážně Rusínů. Podle výpovědí vězňů z pečorského lágru tam bylo nejméně 3000 Čechoslováků. Dobrovolník dr. Unger hlásil denní průměrnou úmrtnost 40 osob.

Sovětské úřady nakonec – především zásluhou generála Píky – propustily z táborů gulag 2700 občanů Československa. Pro špatný zdravotní stav byli nejprve zařazeni k záložním jednotkám. Nejméně 15 procent Čechoslováků se amnestie nedočkalo a v lágrech zahynulo.

Vězeňkyně Štěpánka Cejzlarová-Sochorová se Heliodoru Píkovi svěřila: „Byly jsme vyzdviženy z velikého utrpení.“

Komunistům se to nelíbilo. Argumentovali u sovětských úřadů, že Rusíni jsou nakažení antikomunismem a fašismem, který ještě zesílil jejich pobytem v táborech. Ve vojenských jednotkách se stanou destruktivním prvkem.

Společně s Ludvíkem Svobodou dokázal Píka čelit tlaku Klementa Gottwalda na zpolitizování jednotky. V září 1943 se 1. československá samostatná brigáda přesunula na frontu do oblasti Kyjeva, který osvobodila. V listopadu 1943 se Píka účastnil slavnostního podpisu československo-sovětské spojenecké smlouvy. V prosinci 1943 byl jmenován brigádním generálem. Podílel se na přípravách SNP.

Do osvobozené vlasti se generál Píka vrátil v červnu 1945. První vláda Národní fronty ho pověřila funkcí podnáčelníka hlavního štábu pro zvláštní úkoly. Byl povýšen do hodnosti divizního generála. Byl vyznamenán čtyřiceti československými a zahraničními vyznamenáními včetně pěti sovětských.

Po únoru 1948 byl poslán na zdravotní dovolenou. 9. března 1948 ho postihl těžký žlučníkový záchvat. Byl hospitalizován ve vojenské nemocnici a podstoupil operaci. 5. května 1948 vstoupili do jeho pokoje příslušníci 5. oddělení Hlavního štábu a oznámili mu, že je zatčen. S nezhojenou operační ránou a trpící bolestmi se musel převléknout z pyžama do civilních šatů, a poté byl odvezen do konspirační vily v Dělostřelecké ulici. K 1. červnu byl přeložen do výslužby.

Rozběhl se maraton výslechů, na jejichž konci mělo být obvinění z velezrady a špionáže. Heliodor Píka jakoukoliv vinu odmítal. Hájil se, argumentoval, vysvětloval.

Hlavní líčení bylo zahájeno před Státním soudem v Praze 26. ledna 1949. Veřejnost byla vyloučena proto, že se údajně měly projednávat záležitosti spojené se státním tajemstvím. Píkovi obhájci Rastislav Váhala a dr. Čeřovský svého mandanta statečně bránili. Proces trval jen tři dny.

Prokurátor Karel Vaš o vině Píky nepochyboval. „Měl dvojí tvář. Jednak to byl kádrový, profesionální důstojník, na druhé straně zradil… Píka se přiznal! Přiznal se přímo u soudu,“ tvrdil později. Šéf NKVD v Praze Chazanov přitom Vašovi řekl: „Chazanov mě upozornil, že materiál na Píku je slabý.“

Údajný znalecký posudek, který obviněnému přitížil, byl vylhaný. Zpracoval ho plukovník Zadina, který uvedl, že „osoby, s nimiž byl Píka v přímém styku, byly orgány cizí moci.“ To byla přesně Píkova práce v rámci vojenské diplomacie.

28. ledna 1949 přečetl předseda senátu plk. justice JUDr. Otakar Matoušek rozsudek. Heliodor Píka byl uznán vinným trestnými činy vojenské zrady a zneužití služební moci a odsouzen k trestu smrti provazem. Vedle ztráty hodnosti, vyloučení z branné moci, ztráty všech vyznamenání a čestných práv. Nejvyšší soud jeho odvolání zamítl.

Žádosti o milost byly zamítnuty. Prezident Klement Gottwald nevyhověl. Ironií je, že tehdejším ministrem národní obrany byl Píkův válečný spolubojovník generál Ludvík Svoboda. Ten ale mlčel a milost pro bývalého kolegu ani nenavrhl.

Na začátku března 1949 převezli generála Heliodora Píku do věznice v Plzni na Borech. V noci z 20. na 21. června 1949 přijal poslední svátosti z rukou kněze. Poté se setkal a rozloučil se synem Milanem a obhájcem Rastislavem Váhalou a požádal je, aby jeho jméno očistili, až jim to doba umožní.

Synovi řekl: „Milane, nemsti se. Právě naopak: buď spravedlivý k lidem, snaž se odvrátit rozkol, snaž se o dorozumění a starej se o maminku. A prosím tě, až přijde vhodná doba, očisti moje jméno.“

V dopise rodině napsal: „Před hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnaný, s čistým svědomím. Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl. Vždyť je vše tak průhledné, že jde o politickou vraždu. Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti.“

Brzy ráno 21. června 1949 jej přivedli v generálské uniformě na dvůr borské věznice. Byl podle svědků klidný, vykouřil cigaretu. Bývalý vězeňský dozorce Josef Klesla vzpomínal: „Přivedli ho z cely smrti. Tady ho kat pověsil. Doktor k němu přišel, poslechl, jestli mu ještě bije srdce. Když ne, tak ho dali do rakve. Při popravě byl klidný, vykouřil cigaretu, s nikým nemohl mluvit, protože tam byli jen samí dozorci.“

V 6:08 byla konstatována smrt.

Tělo Heliodora Píky několik let tajně ukrývali zaměstnanci-vlastenci patologického ústavu v Plzni-Lochotíně. „Vlastenci z řad lékařů a pracovníků tehdejšího anatomického ústavu v Lochotíně se dohodli, že tělo generála uchovají do doby, než bude moci být důstojným způsobem pochovaný. Nabalzamovali ho a uložili do veliké kádě s formalínem,“ vzpomínal syn Milan.

V roce 1956 však bylo za zvláštních okolností zpopelněno. Čistky po roce 1968 zasáhly i anatomický ústav. Protože panovaly obavy, že bude tělo objeveno, došlo k jeho zpopelnění. Urna pak byla pohřbena pod jiným jménem a neznámo kam.

První kroky k rehabilitaci proběhly během Pražského jara. Překvapivě se do nich zapojil také prezident generál Ludvík Svoboda – ten, který jako ministr obrany milost nenavrhl. V prosinci 1968 Vyšší vojenský soud Příbram původní rozsudek v plném rozsahu zrušil. Generál Heliodor Píka byl zbaven všech obvinění a rehabilitován.

K plné rehabilitaci došlo až v 90. letech. V roce 1990 povýšil prezident Václav Havel Heliodora Píku do hodnosti armádního generála in memoriam. V roce 1991 mu propůjčil Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti během 2. světové války.

V roce 2001 byl prokurátor Karel Vaš indikován Úřadem vyšetřování na základě toho, že vědomě použil falešné důkazy, padělal doznání, překročil své pravomoci a použil psychické násilí v případu Píka. V červnu 2001, po procesu před Senátem Městského soudu v Praze, byl pětaosmdesátiletý Vaš shledán vinným z předkládání falešných dokumentů a prohlášení a odsouzen k sedmi letům vězení.

Generál Heliodor Píka se stal první obětí justiční vraždy československých komunistických zinscenovaných procesů. Poprava uznávaného vlasteneckého generála měla odstartovat další čistky a vyvolat mezi lidmi atmosféru strachu. Proces s političkou Miladou Horákovou následoval rok poté, v červnu 1950.

Heliodor Píka věděl příliš mnoho. Viděl gulaguv na vlastní oči, mapoval je, tahal z nich umírající Čechoslováky, znal podmínky. Varoval Beneše před sovětskou diktaturou. Komunisté proti němu protestovali už v roce 1941. Svědectví, které mohl podat o sovětských pracovních táborech, by poškodilo obraz „osvoboditelského“ SSSR.

Zachránil tisíce Čechoslováků z gulagu. Oběsili ho komunisté na dvoře plzeňské věznice.

„Nejde o justiční omyl, nýbrž o politickou vraždu.“

Zdroje: