Kmenové číslo 0.001/D. Ludvík Svoboda formoval armádu, když mu nacisté zavraždili syna

Dvacátého pátého listopadu 1941 přijelo gestapo k mlýnu v Nezamyslicích na Kroměřížsku. Zatýkací komando. Pátrali po parašutistech z výsadku S1, kteří se skrývali u rodiny Svobodových. Mají vysílačku. To je velezrada.

Mlynář Jaroslav Stratil byl bratrem Ireny Svobodové, manželky podplukovníka Ludvíka Svobody, který před dvěma lety odešel do exilu. Irena pracovala pro Obranu národa, ukrývala parašutisty ve svém domě v Kroměříži. Když jim přišlo gestapo na stopu, podařilo se jí s dcerou Zoe uniknout. Sedmnáctiletý syn Miroslav ne.

Chlapec se ještě pokusil varovat příbuzné. Gestapo ho dopadlo u strýce v Nezamyslicích. Zatčen byl spolu s ním – mlynář Jaroslav Stratil, jeho žena Vlasta, další příbuzní. Celkem patnáct členů obou rodin.

Miroslav Svoboda byl odvezen do Kounicových kolejí v Brně. Tam gestapo vyslýchalo a mučilo. Podle svědectví spoluvězňů se choval statečně. 22. prosince 1941 ho stanný soud v Brně odsoudil pro velezradu k předání gestapu a zabavení veškerého majetku. Bylo mu sedmnáct let. Podle tehdejších německých zákonů byl nezletilý.

7. března 1942 byl Miroslav Svoboda zavražděn v koncentračním táboře Mauthausen.

Ludvík Svoboda se narodil 25. listopadu 1895 v Hroznatíně na Českomoravské vysočině do selské rodiny. Po měšťanské škole absolvoval zemědělskou školu ve Velkém Meziříčí a chystal se stát hospodářem.

Válka všechno změnila. V roce 1915 byl odveden do rakousko-uherské armády jako domobranec k pěšímu pluku č. 81. Po základním výcviku ho 11. června 1915 poslali na ruskou frontu. Osmnáctého září téhož roku přešel u Tarnopolu dobrovolně do zajetí.

5. srpna 1916 vstoupil do československých legií. Byl zařazen do 3. praporu 1. československého střeleckého pluku. Bojoval u Zborova a u Bachmače jako zástupce velitele a později jako velitel čety. Byl vyznamenán dvěma Řády svatého Jiří.

Prošel sibiřskou anabází – tisíce kilometrů po Transsibiřské magistrále. Do vlasti se vrátil v září 1920 v hodnosti kapitána. Demobilizoval a ujal se rodinného hospodářství v Hroznatíně.

Ale už v říjnu 1921 vstoupil zpět do armády. Vojenství bylo jeho osud.

V červnu 1923 se oženil s Irenou Stratilovou. 15. května 1924 se jim narodil syn Miroslav, 4. prosince 1925 dcera Zoe.

Osm let sloužil v Užhorodu na Podkarpatské Rusi. Naučil se maďarsky a v roce 1929 složil z tohoto jazyka státní zkoušku. V letech 1931 až 1934 vyučoval maďarštinu na Vojenské akademii v Hranicích.

Od roku 1934 sloužil u pěšího pluku 3 Jana Žižky z Trocnova v Kroměříži. V roce 1938 byl v hodnosti podplukovníka velitelem náhradního praporu. Za mobilizace odešel na vlastní žádost jako velitel polního praporu na hranice bránit republiku.

Nesouhlasil s kapitulací před mnichovským diktátem. Musel se jí podřídit.

Po okupaci 15. března 1939 se zapojil do organizování vojenského odboje Obrana národa na východní Moravě. Pátého června 1939 odešel do Polska. Nechával doma manželku s dětmi, nechal je v nejistotě a nebezpečí. Důstojníků jeho věku a hodnosti, kteří by to udělali, nebylo mnoho.

V Polsku jako nejstarší a nejvyšší důstojník převzal velení vojenské skupiny ve vojenském táboře v Krakově v Malých Bronovicích. Přes tento tábor procházeli stovky emigrujících mladších důstojníků. Během příštích tří měsíců bylo vypraveno do Francie 1200 letců.

Vojáci, kteří v Polsku zůstali, měli vytvořit československou vojenskou jednotku na území Polska. Polský prezident ji povolil – legie Čechů a Slováků – až třetího dne po napadení Polska Německem. Jednotka mohla jen málo zasáhnout do bojů.

Sedmnáctého září 1939, za hrozby německého zajetí, Svoboda převedl své vojáky na území obsazované Rudou armádou. Skupina dostala status vojenské internace.

Po napadení Sovětského svazu Německem 22. června 1941 se vše změnilo. Koncem roku byla v Londýně uzavřena dohoda mezi vládami SSSR a Československa o vojenské spolupráci.

Za místo formování jednotky určilo sovětské velení město Buzuluk v západní části Orenburské oblasti. 12. února 1942 zde vznikl 1. československý polní prapor. Ludvík Svoboda dostal kmenové číslo 0.001/D.

Situace v Buzuluku byla velice složitá. Do města přijížděly kvůli vstupu do československé jednotky často celé rodiny v zoufalém zdravotním stavu – lidé propuštění z gulagů, internací, zajateckých táborů. Velký byl podíl Rusínů a Židů, jejichž mateřským jazykem byla němčina.

Tisícovka vojáků dostala britské uniformy, ale zprvu pouze padesát pušek. Adekvátní výzbroj českoslovenští vojáci obdrželi až na podzim. Do té doby používali dřevěné atrapy, čímž se stali zdrojem pobavení pro místní děti.

Už tak tvrdý výcvik ztěžovala krutá zima poduralského města. Později stejně horké léto.

Svoboda stál na pozicích předmnichovské armády – byl vychováván jako nadstranický velitel, v podstatě apolitický. Vojáci nesměli být členy žádných politických stran. A v tom byl velký problém. Komunisté si na něj neustále stěžovali v Moskvě.

Generál Jaroslav Procházka, který na Svobodu během války donášel Klementu Gottwaldovi, mu vyhrožoval, že se buď bude chovat podle jeho představ, nebo žádná jednotka nebude. Situace došla tak daleko, že byl Svoboda předvolán před vyšetřovací komisi.

Přesto jednotku vybudoval. Dvacátého sedmého ledna 1943 obdržel prapor z rukou velitele československé vojenské mise Heliodora Píky svůj bojový prapor s nápisem „Pravda vítězí“.

30. ledna 1943 odjel prapor po železnici na frontu. Čekala je první bojová akce – bitva u vesnice Sokolovo.

Ludvík Svoboda v té chvíli netušil, že jeho syn Miroslav je už jedenáct měsíců mrtvý.

8. března 1943 začal boj u Sokolova v Charkovské operaci. Byl to křest ohněm pro československý prapor. Boje byly tvrdé. Vojáci prokázali, že nežijí jen z odkazu legionářů – že sami dokážou být legionáři.

Po bitvě u Sokolova byl prapor přebudován na 1. československou samostatnou brigádu. Ta byla nasazena do bojů za osvobození Kyjeva a pravobřežní Ukrajiny.

V prosinci 1943 byl Ludvík Svoboda jmenován brigádním generálem. Obdržel Řád Suvorova 2. stupně. Celá brigáda byla tímto řádem vyznamenána.

Na jaře 1944 byla brigáda přemístěna do Volyňské oblasti. Svoboda získal souhlas sovětského velení s náborem mezi volyňskými Čechy, kterých zde žilo na 45 tisíc. Hlásili se spontánně – v několika týdnech dosáhl nábor počtu přes 12 tisíc dobrovolníků.

V létě 1944 bylo rozhodnuto přetvořit brigádu na 1. československý armádní sbor. Jeho velitelem se stal generál Jan Kratochvíl vyslaný z Londýna.

Začátkem září 1944 začala karpatsko-dukelská operace. Měla pomoci Slovenskému národnímu povstání. První dva dny byly katastrofální – 1. a 3. brigáda byly prakticky zničeny. Ztráta 600 mužů.

10. září 1944 byl generál Kratochvíl maršálem Koněvem odvolán z velení. Na jeho místo byl postaven generál Ludvík Svoboda. Československá exilová vláda zásah akceptovala – uprostřed bitvy nebylo místo na diplomatický konflikt.

Pod Svobodovým velením bojovali českoslovenští vojáci o Kótu 534, Hyrovou Horu, probíjeli se Údolím smrti. Po měsíci nepředstavitelně tuhých bojů vstoupili 6. října 1944 Dukelským průsmykem na půdu své vlasti.

Během bojů na Dukle se Svoboda dozvěděl pravdu. Jeho jediný syn Miroslav byl zavražděn v Mauthausenu. Oba bratři jeho manželky Ireny – Jaroslav a Eduard Stratilovi – byli popraveni. Tchyně Anežka Stratilová byla zavražděna v Ravensbrücku plynem. Synovec Jan Doležal zabit.

V internačním táboře ve Svatobořicích na Moravě bylo tři roky vězněno dalších patnáct členů obou rodin. Manželka Irena s dcerou Zoe se skrývaly od listopadu 1941 do května 1945 u statečných a obětavých lidí na Moravě.

Ludvík Svoboda to všechno nesl a dál velel. Armádní sbor osvobozoval Slovensko, Ostravu, východní Moravu. Skupina tanků byla vyslána na pomoc povstalecké Praze.

V dubnu 1945 byl Ludvík Svoboda jmenován ministrem národní obrany v Košické vládě. V říjnu 1945 byl povýšen na armádního generála.

V únoru 1948 vyjádřil osobně podporu prezidentu Benešovi. Současně se však zúčastnil ustavujícího zasedání ústředního akčního výboru Národní fronty. Svědectví si odporují. Zůstal ministrem.

V listopadu 1948 vstoupil do KSČ. Prosazoval však představu, že armáda má být budována s respektováním legionářských tradic. To se komunistům nelíbilo.

V roce 1950 byl odvolán z funkce ministra. Po krátkém období jako předseda Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport se vrátil do rodného Hroznatína, kde pomáhal zakládat místní JZD.

V roce 1952 byl zatčen. Díky intervenci sovětských válečných druhů byl brzy propuštěn. Okresní vedení KSČ ale využilo jeho zatčení k vysídlení jeho rodiny z Hroznatína. Vrátili se domů po třech letech.

V roce 1954 byl Svoboda rehabilitován. Stal se náčelníkem Vojenské akademie Klementa Gottwalda v Hranicích, později vedl Vojenský historický ústav v Praze.

13. března 1968 byl zvolen prezidentem republiky. V srpnu téhož roku odmítl jmenovat sovětským vedením připravenou dělnicko-rolnickou vládu a vynutil si jednání s Moskvou.

Od jara 1974 již ze zdravotních důvodů nevykonával prezidentský úřad. V roce 1975 byl změnou ústavy odvolán z funkce. 20. září 1979 zemřel.

Ludvík Svoboda zůstává postavou rozporuplnou. Legionář od Zborova, tvůrce armády v Buzuluku, velitel od Sokolova po Prahu. Ale také muž, který mlčel k perzekucím svých spolubojovníků v padesátých letech. Ministr ve vládě, která popravila generála Heliodora Píku – muž, který zachránil tisíce československých občanů z gulagů a měl obrovský podíl na vytvoření jednotky.

Jedno je ale jisté. Když Ludvík Svoboda odjížděl 30. ledna 1943 na frontu, jeho syn už byl měsíc mrtvý. Bojoval za vlast, zatímco jeho rodina umírala v koncentračních táborech. A přesto velel. A přesto formoval armádu, která osvobodila Československo.

Na hřbitově v Kroměříži je čestné pohřebiště. Kenotaf Miroslava Svobody. Sedmnáctiletého chlapce, který se pokusil varovat příbuzné před gestapem. Studenta, který ukrýval parašutisty. Syn generála, který zaplatil životem za odboj.

Zdroje: