Článek
Jaro 1942. Na terezínské ubikaci, kde bylo místo tak akorát na stání, se schází pár desítek lidí. Na improvizovaném jevišti stojí mladá žena a začíná hrát. Hraje milostný monolog Jeana Cocteaua – příběh ženy, která se telefonem loučí se svým milencem, protože ji opouští. V pařížském budoáru. Před diváky, kteří byli násilím vytrženi od svých nejbližších bez možnosti rozloučení. Před diváky, kteří nevědí, jestli zítra nezasednou do transportu na východ.
Monolog doznívá. Na okamžik nastane ticho.
Pak bouřlivý potlesk.
Herečka od kolébky
Vlasta Schönová se narodila 1. září 1919 v Praze jako třetí ze čtyř dcer Šalamouna Schöna a jeho ženy Magdalény, která byla sama herečkou – než se provdala, hrávala v souboru pod vedením Huga Hilara. Divadlo tak bylo ve Vlastině životě od začátku přítomné jako samozřejmý vzduch: jako děvče dostávala dětské role v Divadle na Vinohradech, a když jí bylo sedmnáct, začala spolupracovat s avantgardním Divadelním kolektivem mladých, soustředěným kolem Pavla Schönfelda – pozdějšího Pavla Tgirida. Říkali jí Váva a nikdo ji tak nepřestal oslovovat celý život.
Těsně před válkou spolu s Gustavem Schorschem spoluzaložila Divadélko pro 99 na pražské Národní třídě, kde nastudovala hlavní roli v monodramatu Jeana Cocteaua Lidský hlas. Byl to malý, komorní svět kaváren, textu a herecké vášně. Praha první republiky, ještě svobodná, ještě živá.
V sezóně 1939/1940 hrála v kočovné divadelní společnosti. Pak přišla nařízení, zákazy a hvězdy. Společnost brzy rozpustili.
Deportace
V roce 1942 odvezli Schönovy do Terezína – otce Šalamouna, matku Magdalénu, starší sestru Anču a Vávu. Nejstarší sestra Žofie deportaci unikla. Nejmladší Marie byla deportována později a v prosinci 1944 se jí z Osvětimi podařilo uprchnout při návratu z práce.
Rodiče a sestra Anča tu možnost nedostali. Skončili v plynových komorách.
Váva to ještě nevěděla. Snažila se hrát.
Jeviště uprostřed ghetta
V Terezíně tehdy probíhal pozoruhodný a zároveň hluboce tragický kulturní život. Tisíce uvězněných umělců, hudebníků, herců a spisovatelů se pokoušely udržet lidskou důstojnost v podmínkách systematického ponižování, hladovění a strachu z transportu. Koncerty, divadelní představení, přednášky – to vše bylo zároveň aktem odvahy i křečovitou snahou zachovat si vnitřní svobodu tam, kde žádná vnější neexistovala.
Váva se zapojila okamžitě. Hrála Cocteauův Lidský hlas – ten samý monolog, který nacvičila ještě v Praze – střídavě v češtině a němčině. Připravovala recitační večery, uváděla básně Máchy a Wolkera. Ale největším počinem se stala dramatizace Karafiátových Broučků: dětská klasika přepracovaná pro terezínské děti, které nikdy neměly mít ve svém světě místo pro ghetto ani pro transporty. Váva ji nejen zdramatizovala, ale sama také režírovala a do rolí obsadila terezínské děti.
Broučci se dočkali třiceti repríz. Třiceti.
Co zůstalo po válce
8. května 1945. Terezín je osvobozen. Váva přežila.
Rodiče ne. Sestra Anča ne.
S tím vědomím v sobě nastoupila do divadla v Kladně. V roce 1946 se stala ředitelkou nově otevřeného Divadla mladých v Brně – jako třiadvacetiletá. Role ředitelky ji ale nenaplňovala a po roce se pokorně vrátila k herectví, to jediné, v čem se vždy cítila doma.
Ale Terezín ji změnil víc, než si možná připouštěla. Systematická likvidace jejího národa, smrt rodičů, absurdita světa, v němž jeviště na chvíli chránilo před smrtí – to vše v ní probudilo přesvědčení, které v ní klíčilo už od války: chce žít v zemi, kde se to nemůže opakovat. Chce do Palestiny.
Odchod s malou kabelkou
V květnu 1948 hrála v Jihlavě premiéru. Po představení se nevrátila do hotelu. Vzala malou kabelku a odjela.
Do Tel Avivu přiletěla 14. května 1948 – přesně v den, kdy David Ben Gurion vyhlásil vznik státu Izrael. Jako by i tady bylo divadlo: velká scéna, první výstup, opona právě vychází.
Začínala od nuly. Neuměla hebrejsky, neznala izraelské divadelní prostředí, neměla peníze ani kontakty. V rodícím se státě, který právě vstoupil do války o přežití, to nebylo málo překážek. Ale Váva byla zvyklá hrát i na ubikaci pro pár desítek vyděšených lidí. Naučila se hebrejsky, přijala nové jméno Nava – v hebrejštině znamená milostná – a začala hrát v divadle v Haifě.
Stala se uznávanou izraelskou herečkou.
Pozdní láska a druhý exil
Rok 1968. Pražské jaro otevřelo na chvíli hranice a Váva se po dvaceti letech mohla vrátit. Přijela navštívit umírající sestru Marii. A potkala Huberta Herrmanna – svého předválečného ctitele, muže, který na ni čekal, aniž by čekání nazvali čekáním.
Propukla velká, pozdní láska. Jenže v srpnu 1968 přijela sovětská vojska a s nimi normalizace. Vávě bylo znemožněno zůstat. Odjela zpět do Izraele. Hubert zůstal v Čechách.
Čekali. Hubert žádal o výjezd rok za rokem. Komunistický režim odmítal. Teprve když změnil státní příslušnost z české na německou, dostal povolení. Do Izraele odjel po osmi letech.
Vzali se v roce 1972 v Jablonci nad Nisou, při jedné z Váviných návštěv. Pak žili spolu v Izraeli dalších dvacet let, v kibucu a v kočující divadelní společnosti, v níž Váva hrála až do vysokého věku.
Hubert zemřel v roce 1994. Váva ho přežila o sedm let. Zemřela 3. srpna 2001 v Kirjat Chajim u Haify.
Co po ní zbylo
V roce 1993 vydala paměti pod názvem Chtěla jsem být herečkou. Je to skromný titul pro neskromný život – život, který prošel Terezínem, Osvětimí se dotkl ztrátou celé rodiny, přestál dva odchody do exilu a uchoval si přes všechno schopnost stát na jevišti a dát druhým lidem na chvíli pocit, že jsou živí a že na tom záleží.
Když v Terezíně zněl závěrečný monolog Lidského hlasu a nastalo to krátké ticho před potleskem, bylo v něm soustředěno cosi, co se nedá pojmenovat jinak než jako důkaz: dokud někdo hraje, jeviště existuje. A dokud jeviště existuje, člověk ještě není úplně zlomen.
Váva Schönová to věděla. A nikdy nepřestala hrát.
Zdroje:
Váva, světlo ve tmě. Česko-izraelská herečka Vlasta Schönová by se dožila sta let
iRozhlas.cz / Rozhlas Brno, 30. srpna 2019
Dostupné z: https://brno.rozhlas.cz/vava-svetlo-ve-tme-cesko-izraelska-herecka-vlasta-schonova-se-dozila-sta-let-8046302
Vlasta Schönová – Wikipedie
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlasta_Sch%C3%B6nov%C3%A1
Marie Třešňáková: Vlasta Schönová na cestě tam, zpět a zase tam
Český rozhlas
Dostupné z: https://www.rozhlas.cz/klasika/tipy/_zprava/marie-tresnakova-vlasta-schonova-na-ceste-tam-zpet-a-zase-tam–337580
Vlasta Schönová – životopis a ocenění
Databáze knih
Dostupné z: https://www.databazeknih.cz/zivotopis/vlasta-schonova-10452
SCHÖNOVÁ, Vlasta: Chtěla jsem být herečkou
Praha, Ivo Železný, 1993
