Imrich Horváth musel zjišťovat svým tělem, kde leží miny. Rom, který přežil všechno.

Rok 1942. Imrichu Horváthovi je třicet let a žije na Košicku – na území, které před čtyřmi lety okupovalo Maďarsko jako kořist z mnichovského diktátu. Je Rom, což v té době znamená jedno: je bezprávný občan druhé kategorie, stejně jako Židé, stejně jako všichni, které režim označil za nežádoucí.

Jednoho dne mu přichází povolávací rozkaz. Židovsko-romská pracovní jednotka maďarské armády. Bude sloužit beze zbraně, protože Romům a Židům se zbraně nedávají. Není to vojenská jednotka v pravém slova smyslu – je to spíš trestný prapor, kde se spojuje nejhorší: nucená práce, rasová perzekuce a válečné šílenství.

Jejich úkolem je běžet před postupující Rudou armádou a vlastními těly kontrolovat, kde jsou minová pole. Když někdo vybuchne, ostatní vědí, že tudy nejde. Když přežijí, pokračují dál. Jsou to živé miny, které slouží k tomu, aby maďarští a němečtí vojáci mohli postupovat bezpečně.

Imrich Horváth měl štěstí, pokud se takovému slovu v té situaci vůbec dá věřit. Přežil. Neví se, kolikrát viděl explodovat muže vedle sebe. Neví se, jak dlouho to vydržel.

A pak byl zajat Rudou armádou – a začala další kapitola pekla.

Sovětský zajatecký tábor Moršansk ležel v centrálním Rusku, daleko od fronty, daleko od všeho. Deset tisíc válečných zajatců namačkaných v dřevěných barácích. Katastrofální podmínky, které se nedaly ani popsat – hlad, který vás sžíral zevnitř, zima, která vás mrazila až do kostí, smrt, která chodila mezi baráky každou noc a každé ráno odnášeli další těla.

Imrich Horváth postupně vystřídal čtyři sovětské zajatecké tábory. Přežíval. Nevzdával se. A pak se v roce 1943 dozvěděl něco, co mu vrátilo naději – existuje československo-sovětská smlouva, která umožňuje zajatcům vstoupit do československé armády v SSSR. Byl to únik z gulagu, byl to život místo smrti.

Přihlásil se okamžitě.

Dostal se k 2. československé samostatné paradesantní brigádě. Elitní výsadkové jednotce, která se připravovala na něco velkého. Z židovsko-romské jednotky, která čistila minová pole vlastními těly, se najednou stával elitním výsadkářem československé armády.

Absolvoval výcvik, tvrdý jako skála. Naučil se skákat z letadla do neznáma, bojovat v týmu, používat zbraně, které mu nikdy předtím nikdo nesvěřil. Stal se součástí jednotky, která měla podpořit Slovenské národní povstání – stal se vojákem armády, která osvobozovala jeho vlast.

2. paradesantní brigáda byla složena především ze slovenských vojáků, kteří tvořili sedmdesát procent příslušníků brigády. Češi jen čtrnáct procent, zbytek byli Zakarpatští Ukrajinci a další. Celkový počet se pohyboval mezi dvěma a třemi tisíci muži. Byli to vojáci, kteří dezertovali ze slovenské armády bojující po boku Němců, nebo vojáci zajatí Rudou armádou, kteří se rozhodli bojovat proti nacismu.

Imrich Horváth byl jedním z nich. Rom mezi Slováky a Čechy. Nikdo nevěděl, co prožil. Nikdo se neptal a Horváth to nikomu nevyprávěl.

Září 1944. Karpatsko-dukelská operace byla v plném proudu a 2. paradesantní brigáda dostala rozkaz zapojit se do bojů v Karpatech. Českoslovenští parašutisté osvobozovali jednu osadu za druhou mezi Krosnem a Sanokem, bojovali rameno vedle ramene se sovětskými jednotkami.

19. září přišel nový rozkaz – brigáda byla stažena z bojů a postupně přesunuta vzdušnou cestou na Slovensko, přímo do srdce povstání. Na pomoc povstalcům, kteří se snažili osvobodit Slovensko ještě před příchodem fronty.

Imrich Horváth skákal s padákem nad Slovenskem. Rom, který ještě před dvěma lety běžel po minovém poli a čekal, jestli vybuchne on, nebo někdo vedle něj. Teď byl elitním výsadkářem, který padákem sestupoval do vzbouřené země, kde ho čekaly tvrdé boje.

2. paradesantní brigáda se zapojila do Slovenského národního povstání v jeho nejkritičtější fázi. Bojovala proti německým jednotkám, které měly bohaté zkušenosti s partyzánským bojem a které byly na tento způsob války vycvičeny a připraveny. Při tvrdých střetech v horách ztratila brigáda dokonce svoji bojovou zástavu – symbol, který každá jednotka chrání jako nejcennější poklad.

Porážce povstání však ani tito špičkově vycvičení vojáci zabránit nedokázali – němečtí vojáci měli přesilu v počtech i ve výzbroji. Po zatlačení povstání do hor se povstalecké oddíly včetně jednotlivých částí parabrigády snažily uniknout z dosahu německých vojsk, které systematicky prohledávaly každou vesnici, každou rokli, každou skrýš.

Většině vojáků se to podařilo, ale za cenu toho, že museli strávit krutou mrazivou zimu v horách – většinou v Nízkých Tatrách, kde teploty klesaly hluboko pod nulu a vojáci umírali na podvýživu, vyčerpání a omrzliny. Mnoho jich umrzlo během pochodu nazývaného „pochod bílou smrtí“.

A mnoho jich padlo do německého zajetí při snahách uniknout z hor. Mezi nimi byl i Imrich Horváth.

Ještě předtím utrpěl průstřel levého stehna a je pravděpodobné, že byl zajat jako raněný, protože Němci během potlačování povstání obsadili několik nemocnic, kde leželi ranění vojáci parabrigády spolu s dalšími slovenskými vojáky a partyzány.

Německý koncentrační tábor Krefeld-Fichtenhain nedaleko Düsseldorfu byl pobočným táborem Buchenwaldu, jednoho z nejhrůznějších nacistických koncentračních táborů. Sem byl Imrich Horváth deportován společně s dalším československým vojákem, pravděpodobně někdy na podzim nebo v zimě 1944.

Rom. Bývalý člen židovsko-romské pracovní jednotky, kterou Maďaři posílali čistit minová pole. Bývalý sovětský zajatec, který přežil čtyři zajatecké tábory. Elitní výsadkář 2. československé paradesantní brigády. Účastník Slovenského národního povstání. Teď vězeň v nacistickém koncentračním táboře, kde se s Romy zacházelo stejně jako se Židy – jako s podlidmi určenými k vyhlazení.

Na jaře 1945, když se válka chýlila ke konci a americké jednotky postupovaly hlouběji do Německa, ho osvobodili američtí vojáci. Byl to již třetí režim, který ho zajal – Maďaři, Sověti, Němci. A třetí, který přežil.

Imrich Horváth se po osvobození z koncentračního tábora spolu s dalšími bývalými československými vojáky přidal k americké armádě. V dubnu 1945 se jako součást amerických jednotek podílel na osvobozování západních Čech – vracel se konečně do vlasti, kterou pomáhal osvobodit.

Od židovsko-romské jednotky, která čistila minová pole vlastními těly, přes sovětské zajatecké tábory s tisíci mrtvých, výcvik na elitního výsadkáře, skok padákem nad Slovensko, boje v povstání, zranění, německý koncentrační tábor – až k americké armádě osvobozující západní Čechy spolu se sovětskými a československými jednotkami postupujícími z východu.

Imrich Horváth přežil naprosto všechno, co druhá světová válka dokázala na člověka shodit.

Až do roku 1947 působil v strážním oddíle pro organizaci UNRRA (Správa spojených národů pro pomoc a obnovu), která poskytovala materiální pomoc evropským zemím zničeným válkou. Horváthova rota zabezpečovala železniční transporty do Československa na trase z Brém do Plzně – osm set kilometrů křížem Německem a Československem, hlídala vagóny s potravinami, léky, oblečením a dalšími potřebami pro lidi trpící následky války.

Po propuštění z armády v roce 1948 začal pracovat v dělnických profesích. Nejdéle – v letech 1950 až 1969 – jako elektrosvářeč v lokomotivce plzeňské Škodovky. Podle pracovních hodnocení měl dobrou pracovní morálku, byl spolehlivý, svědomitý. Byl mírné povahy a klidného vystupování – kolega, na kterého se dalo spolehnout, který nikoho neobtěžoval svými problémy.

Nikdy nikomu neřekl, co prožil. Nikdy nemluvil o válce, o židovsko-romské jednotce, o sovětských zajateckých táborech, o výsadkářích, o povstání, o koncentračním táboře, o americké armádě.

Jeho žena nevěděla. Děti nevěděly. Příbuzní nevěděli. Možná si mysleli, že prostě byl někde ve válce, jako miliony dalších. Možná se nikdy neptali. Možná nechtěl odpovídat.

„Osobně jsem ho poznala, až když přišel k nám domů, kdy už byl moc nemocný a já se o něj ještě jako dítě starala. Byl už starý a moc hodný, takový kliďas,“ vzpomínala mnoho let později jeho neteř Růžena Ďorďová, která tehdy netušila, že se stará o válečného hrdinu.

Imrich Horváth zemřel v roce 1977 v Plzni. Bylo mu pětašedesát let.

„Dozvěděli jsme se to až po jeho smrti, kdy máma našla pod víkem ve staré skříní schovanou krabici. A v ní měl vyznamenání,“ řekla Růžena Ďorďová mnoho let potom, když se snažila rekonstruovat strýcův život.

V té staré krabici ležel Československý válečný kříž za osvobození republiky. Pamětní medaile československé armády v zahraničí za účast v bojích na východní frontě. Dukelská pamětní medaile – důkaz, že byl u Dukly, že se skutečně probíjel Karpatami, že jeho život nebyl vymyšlený příběh.

Teprve v roce 2022 – čtyřicet pět let po smrti Imricha Horvátha – se jeho příběh dostal na veřejnost. Historik Zdenko Maršálek z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR objevil dokumenty a záznamy z vojenských archivů, které potvrzovaly každý krok této neuvěřitelné odyssey.

Mnozí lidé jeho dramatickému životnímu příběhu nejprve odmítali uvěřit. Jak je možné, ptali se, že jeden člověk přežil židovsko-romskou pracovní jednotku maďarské armády, kde musel vlastními těly čistit minová pole? Jak přežil čtyři sovětské zajatecké tábory, kde hlad a zima zabíjely tisíce? Jak se stal elitním výsadkářem a bojoval v karpatsko-dukelské operaci a ve Slovenském národním povstání? Jak přežil německý koncentrační tábor? A jak je možné, že se pak přidal k americké armádě a osvobozoval západní Čechy?

„Jeho život by mohl být námětem na hollywoodský trhák,“ napsal historik Maršálek.

Ale Hollywood by takový scénář možná odmítl jako příliš nepravděpodobný.

V československé zahraniční armádě bylo podle vojenských archivů padesát vojáků, kteří měli v odvodních protokolech přímo uvedenou zápis „cikánské“ národnosti. Ale byla celá řada dalších, kteří takový záznam neměli, protože vojenské úřady se standardně ptaly pouze na mateřskou řeč a na konfesi. Národnost zapisovaly jen tehdy, když se někdo sám přihlásil a výslovně řekl: „Já jsem Rom.“

Imrich Horváth nemá v žádném dokumentu jediný záznam o tom, že by se jednalo o Roma. Teprve jeho rodina po jeho smrti potvrdila, že byl Rom z Košicka, že pocházel z romské rodiny, že celý jeho život byl poznamenán tím, jak s Romy zacházeli Maďaři, Němci i Slováci.

Kolik jich bylo jako on? Kolik dalších romských vojáků bojovalo v československé zahraniční armádě, ale nikdo o tom nikdy nevěděl, protože se báli přiznat svůj původ? Kolik dalších příběhů se ztratilo v mlčení, v zapomenutí, ve strachu, snad i ve studu?

Jeho život je připomínkou toho, kolik příběhů se ztratilo. Kolik hrdinů zemřelo v tichosti, aniž by o nich někdo věděl. Kolik Romů bojovalo za osvobození Československa – a nikdo si jich nevšiml, protože Romové byli i po válce stále občany druhé kategorie, o kterých se nemluvilo, kteří se měli stydět za svůj původ.

Imrich Horváth byl mírné povahy a klidného vystupování. Dobrý elektrosvářeč v plzeňské Škodovce. Spolehlivý kolega. Hodný starý pán, který nikdy nikomu nic neřekl o tom, co prožil.

A přitom přežil všechno – židovsko-romskou jednotku, sovětské tábory, Duklu, SNP, koncentrák, americkou armádu. Všechno, co druhá světová válka dokázala na člověka shodit.

Zemřel v roce 1977 v Plzni. Bylo mu pětašedesát let. Byl to zapomenutý hrdina, jehož příběh zůstal skrytý v krabici ve staré skříni, dokud ji jeho sestra neotevřela po jeho smrti. Dnes jsou medaile vystaveny v Muzeu romské kultury.

Zdroje: