Generál Klapálek a jeho pouštní krysy. Z hrdiny světových válek po nepřítele režimu

23. září 1915 u Haliče. Rakousko-uherský voják Karel Klapálek leží na zemi a čeká. Je mu dvaadvacet, na frontě je měsíc. Pracoval jako účetní v továrně na čerpadla v Kralupech nad Vltavou. Pak přišla mobilizace.

Teď čeká, až ho Rusové zajmou. Dobrovolně.

Když jeho matka před sedmi lety ovdověla, zůstala sama s pěti dětmi. Rodina žila v bídě. Karel přesto vystudoval pražské gymnázium – matka se zadlužila, aby ji děti nemusely opustit. Teď leží v haliččském bahně a rozhoduje se pro zradu. Ne pro zradu vlasti. Pro zradu císaře.

3. června 1916 vstoupil do České družiny. Bojoval po boku ruské armády proti těm, s nimiž ještě před rokem sdílel zákopy. V červenci 1917 u Zborova stál v řadách 3. československého střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova. Seznámil se tam s jedním podplukovníkem – jmenoval se Ludvík Svoboda. Setkají se ještě v Užhorodu, v Hranicích, na Dukle.

Svoboda pak zásadním způsobem zasáhne do Klapálkova života.

Po Zborovu byl Klapálek povýšen na důstojníka. Vedl plukovní poddůstojnickou školu, onemocněl tuberkulózou, prošel sibiřskou anabází. V roce 1920 se vrátil domů v hodnosti kapitána. Bylo mu sedmadvacet let a celý dospělý život strávil ve válce.

Zůstal v armádě. Sloužil v Plzni, Praze, na Podkarpatské Rusi. V Užhorodu potkal Olgu Košutovou. Vzali se. Dvacátého čtvrtého března 1926 se jim narodila dcera Olga. Karel učil taktiku na Vojenské akademii v Hranicích. Znovu se tam setkal se Svobodou.

Byl prototypem vojáka: drsný, energický, rozhodný. Vydával krátké rozkazy, netrpěl dlouhé povídání. Jeho vojáci ho za to respektovali a milovali. Říkali mu prostě „Klapoš“.

V listopadu 1937 dostal přeložení do Českých Budějovic k 1. pěšímu pluku Mistra Jana Husi. Podplukovník pěchoty. Během mobilizace v září 1938 velel mobilizačnímu dvojčeti 51. pěšího pluku. Nesouhlasil s kapitulací. Musel se jí podřídit.

Po vyhlášení Protektorátu v březnu 1939 se zapojil do odboje. Stal se velitelem českobudějovické pobočky Obrany národa. Když ji gestapo v květnu 1940 rozbilo, přešel do ilegality. Ukrýval se v Praze.

16. května 1940 se rozhodl. Nechal doma manželku Olgu se čtrnáctiletou dcerou. Přešel ilegálně přes Slovensko do Maďarska, pak do Jugoslávie. Říkali tomu balkánská cesta. Tisíce mužů jí prošly – mnozí zahynuli cestou, jiní skončili v zajateckých táborech.

4. června vstoupil v Bělehradě do československé exilové armády. Poslali ho do Palestiny.

V palestinském městečku Gedera vznikala československá jednotka. Symbolicky na státní svátek 28. října 1940 byl ustaven Československý pěší prapor 11 – Východní. Velitelem praporu se stal podplukovník Karel Klapálek.

10. prosince se prapor přesunul do Judské pouště nedaleko Jericha. Výcvik v tropickém horku. Vojáci se učili bojovat v písku, v žáru, v podmínkách, které by Čecha z Kralup normálně zabily.

Koncem června 1941 nastal křest ohněm. Ale ne proti Němcům. Prapor se přesunul do Sýrie bojovat proti francouzským silám věrným vichistické vládě generála Pétaina. Paradoxní situace – Čechoslováci v československém praporu bojovali proti Čechoslováků v Cizinecké legii. Po porážce Francouzů mnozí z jejich českých a slovenských příslušníků přešli na stranu spojenců.

V srpnu 1941 chtěla československá exilová vláda, aby prapor přeplul na Britské ostrovy. Ale v tu chvíli byl generál Erwin Rommel jednou nohou v Egyptě. V postupu mu bránila pouze Tobrucká pevnost obležená již od dubna.

Britové potřebovali posily. Československý prapor dostal rozkaz vyplout do Tobruku.

Dvacátého října 1941 vpluli českoslovenští vojáci na dvou australských torpédoborcích do obklíčeného přístavu. Šest set čtyřicet tři mužů. Přivítalo je dělostřelecké ostřelování a letecké bombardování. Tobruk byl hromadou rozvalin, v přístavu hořely požáry.

Prapor byl zařazen do sestavy polské Samostatné brigády karpatských střelců, velel ji generál Stanisław Kopański. Dostali svěřený téměř šestikilometrový úsek obrany v západním sektoru perimetru – na obou stranách výpadové silnice na Dernu. Třináct betonových a skalních pevnůstek.

Město žilo pod neustálou palbou. Němci útočili, obránci je odráželi. Vojáci spali v podzemních krytech, hlídkovali v noci, čekali na útok, který mohl přijít každou chvíli. Voda byla přidělována, jídlo monotónní, horko nesnesitelné.

Německá propaganda jim dala přezdívku „pouštní krysy“. Českoslovenští, polští a australští vojáci ji přijali s hrdostí.

Během obrany Tobruku ztratil československý prapor čtrnáct mužů a osmdesát jedna jich skončilo zraněných. Pevnost se nevzdala. Když 10. prosince 1941 Britové prolomili obklíčení, „pouštní krysy“ se staly legendou.

17. dubna 1942 odjel prapor z Tobruku. Dvacátého prvního května byl reorganizován na 200. československý lehký protiletadlový pluk. Klapálek zůstal velitelem a byl povýšen na plukovníka.

Na Silvestra 1942 se vrátili podruhé do Tobruku – tentokrát ho chránit před německými vzdušnými útoky z Kréty. 20. ledna 1943 odrazili nálet a sestřelili jeden Junkers Ju 88.

V červenci 1943 přeplul pluk do Velké Británie. Stal se součástí Československé samostatné obrněné brigády. Klapálek byl jmenován zástupcem velitele brigády.

Od března 1944 seděl Klapálek v Londýně jako přednosta I. odboru ministerstva národní obrany. Sedmého března byl povýšen na brigádního generála. Měl pohodlnou kancelář, měl klid, byl v bezpečí.

V srpnu 1944 se dobrovolně přihlásil na východní frontu.

Devátého září 1944 přiletěl do SSSR. Generál Ludvík Svoboda – jeho přítel z legií, z Užhorodu, z Hranic – ho jmenoval velitelem 3. československé samostatné brigády.

Karpatsko-dukelská operace právě běžela. První dva dny byly katastrofální – 1. a 3. brigáda byly prakticky zničeny, ztráta šesti set mužů. Klapálek přebíral velení brigády, která měla v sobě víc mrtvých než živých.

Pod jeho velením se 3. brigáda probíjela přes Kótu 534, přes Hyrovou Horu, přes Údolí smrti. Sedm dní se bojovalo o jedinou výšinu. Všichni schopní muži nasazeni – řidiči, kuchaři, hudebníci. Šestého října 1944 vstoupili českoslovenští vojáci Dukelským průsmykem na půdu vlasti.

Klapálek velel s tou chladnou rozhodností, kterou znal už z Tobruku. Krátké rozkazy, žádné zbytečné řeči. Vojáci ho za to milovali.

Po bojích na Dukle následovalo osvobozování Slovenska. Třicátého ledna 1945 postoupil 1. československý armádní sbor až do Liptovského Hrádku. Před nimi ležel Liptovský Mikuláš – město sevřené ze severu Vysokými a z jihu Nízkými Tatrami.

Smrtelná past.

Němci zde vybudovali obranu do hloubky. Jejich výhoda spočívala v pozorovatelnách v horách – odtud měli útočící sovětské a československé jednotky jako na dlani. Každý pohyb vojáků byl odměněn dělostřeleckou palbou.

Třetího února 1945 se českoslovenští vojáci pokoušeli prolomit německou obranu. Útok na Smrečany. Generál Klapálek byl v první linii – jak vždycky.

Zasáhla ho střepina německého dělostřeleckého granátu.

Těžké zranění. Odvezli ho do nemocnice ve Vyšných Hágách. Šest týdnů se léčil. Zatímco ležel v nemocnici, třetího dubna 1945 přišel rozkaz: Karel Klapálek je jmenován velitelem celého 1. československého armádního sboru v SSSR.

Ludvík Svoboda odcházel do vlády. Klapálek měl převzít armádní sbor.

Jakmile se uzdravil, vedl armádu v bitvě o Malou Fatru, při překročení Váhu, při osvobozování Moravy. Od Tobruku po Prahu. Pouštní krysa, která se stala generálem.

Sedmnáctého května 1945 vjel do Prahy generál na bílém koni. Karel Klapálek vedl vítěznou přehlídku v čele všech československých vojáků, kteří bojovali v zahraničí. Od Zborova, od Tobruku, od Dukly.

Lidé v ulicích jásali. Válka skončila. Generál na bílém koni symbolizoval vítězství.

Patnáctého června 1945 byl povýšen na divizního generála. Dvacátého února 1947 na armádního generála. Sloužil jako vojenský velitel v Praze. Drsný, energický, rozhodný. „Klapoš“ byl zpátky.

Pak přišel únor 1948.

Během těch dnů patřil Karel Klapálek k armádním špičkám, které podpořily komunistický puč. Společně s generály Bočkem a Svobodou vyzýval prezidenta Beneše, aby nezůstával u svého rozhodnutí. S generálem Svobodou ustavili Ústřední akční výbor Národní fronty a neutralizovali armádu.

V červnu 1948 vstoupil do KSČ.

Projevoval určité občanské postoje, které měly celkem blízko k socialistickému vidění světa. Ctil spojenectví se Sovětským svazem. Věřil v lepší budoucnost. Nebo alespoň chtěl věřit.

Ale Karel Klapálek se dokázal rvát o své lidi. Během procesů se západními vojáky se snažil ochránit své bývalé podřízené. Pouštní krysy z Tobruku. Letce. Vojáky, kteří bojovali proti Hitlerovi.

Dělal opatření k jejich ochraně. Zasahoval, kde mohl. Psal dopisy, telefonoval, tlačil na lidi z ministerstva.

Tím se sám dostal do hledáčku Státní bezpečnosti.

V březnu 1949 našel v poštovní schránce anonymní dopis. Stálo v něm: Sledují vás. Emigrujte, dokud je čas.

Klapálek ho považoval za provokaci. Nereagoval. Vždyť vstoupil do strany, vždyť podporoval únor. Proč by ho sledovali?

26. dubna 1950 se dozvěděl, že Ludvík Svoboda byl odvolán z funkce ministra národní obrany. Jeho přítel z legií, z Užhorodu, z Hranic, z Dukly. Generál, který s ním ustavoval Ústřední akční výbor.

Klapálek obratem napsal: „Prosím o udělení zdravotní dovolené vzhledem k mému zdravotnímu stavu.“

Bylo mu vyhověno. Ale perzekuci neunikl.

1. února 1951 byl jako politicky nespolehlivý poslán do trvalé výslužby. Ani členství v KSČ nepomohlo. Ani podpora únorového puče. Ani to, že bojoval od Zborova po Prahu.

20. listopadu 1952 ve 23:30 zaklepali na dveře. Po procesu s Rudolfem Slánským přišli pro Klapálka. Zatčen. Odvezen do věznice ve Valdicích.

V letech 1953 až 1954 ho vyloučili z KSČ a degradovali. Čtrnáctého května a 13. listopadu 1954 ho odsoudil vojenské kolegium Nejvyššího soudu v Praze za sabotáž Košického vládního programu v armádě.

Šest let vězení. Propadnutí veškerého majetku. Ztráta občanských práv na pět let.

Co bylo jeho zločinem? Pokusil se chránit své vojáky. Pouštní krysy z Tobruku, letce, muže, kteří bojovali proti nacistům. To byla sabotáž.

Komunisté mu zabavili všechno. Dům, úspory, vyznamenání. Generál na bílém koni seděl ve valdické cele.

Jeho žena Olga psala dopisy. Dcera Olga – ta, co přežila nacistický internační tábor ve Svatobořicích – psala žádosti. Nikdo neodpovídal.

Až v roce 1956, po smrti Stalina a Gottwalda, se věci daly do pohybu. Bývalí váleční maršálové – Nikita Chruščov, Georgij Žukov, Ivan Koněv – se přimluvili. Pamatovali si generála od Dukly.

V dubnu 1956 byl propuštěn z Valdic. Plně rehabilitován. Získal zpět majetek i hodnost armádního generála.

V roce 1968 vydal své paměti. Nazval je Ozvěny bojů. 24. května 1968 mu prezident Ludvík Svoboda udělil titul Hrdina ČSSR.

Svoboda. Ten samý muž, se kterým se seznámil u Zborova v roce 1917. Ten samý, s nímž učil na Vojenské akademii v Hranicích. Ten samý, který ho jmenoval velitelem 3. brigády na Dukle. Ten samý, který s ním ustavoval Ústřední akční výbor v únoru 1948.

Každoročně se Karel Klapálek účastnil setkávání „pouštních krys“ – jak sami sebe nazývali válečníci od Tobruku. Nikdy nezatrpkl. Absurdní jednání komunistického režimu spojoval s konkrétními lidmi, kteří povýšili osobní kariéru nad obecný prospěch.

Poslední vyznamenání, Řád rudé zástavy, obdržel v roce 1984.

Karel Klapálek zemřel 18. listopadu 1984 v Praze. Bylo mu jednadevadesát let.

Jeho žena Olga napsala knihu Voják vypravuje – válečnou pouť svého manžela. Dcera Olga vedla deník z nacistického internačního tábora ve Svatobořicích u Kyjova.

Karel Klapálek patří k nejznámějším československým generálům 20. století. Ale dnes je téměř zapomenutý. Bojoval u Zborova, Tobruku, Dukly. Vedl vítěznou přehlídku v Praze na bílém koni. Za to, že se pokusil chránit své vojáky před komunistickými procesy, strávil čtyři roky ve věznici ve Valdicích.

Legionář, pouštní krysa, generál, vězeň. Od Tobruku na bílém koni do Valdic. A zpět.

Zdroje: