„Ať žije Československá republika!“ Josef Mašín, poslední ze Tří králů padl 30. 6. 1942 v Kobylisích

Třicátého června 1942 v půl osmé večer postavili na Kobyliské střelnici ke zdi sedmdesát tři lidí. Josefu Mašínovi spoutali před popravou nejen ruce, ale i nohy. Gestapo se obávalo, že muž, kterého nedokázali zlomit ani třinácti měsíci mučení, se vrhne proti popravčí četě. Odmítl mít pásku přes oči. Vypjal hruď a vykřikl: „Ať žije Československá republika!“ Pak zazněla salva. Poslední ze Tří králů padl.

Josef Mašín se narodil 26. srpna 1896 v Lošanech u Kolína do starobylého selského rodu. Otec Alois vlastnil statek, matka Marie se starala o domácnost. Josef byl jejich jediné dítě.

Studoval nejprve na české reálné škole v Kutné Hoře, v letech 1912 až 1915 pak na Zemské střední škole hospodářské v Roudnici nad Labem. Počítalo se s tím, že jednou po otci převezme rodný statek.

Válka mu plány změnila. V dubnu 1915 byl odveden a zařazen jako jednoroční dobrovolník k c. k. pěšímu pluku č. 36, s nímž se dostal na ruskou frontu.

Už 2. září 1915 přeběhl u Sinkova na Dněstru do ruského zajetí. Když se dozvěděl o československých dobrovolnických jednotkách, přihlásil se 3. ledna 1916 ke vstupu do legií v Rusku. V legiích přestoupil k pravoslaví a přijal jméno Vladimír. Byl zařazen k 1. československému střeleckému pluku, kde postupně velel četě, pak půlrotě a nakonec celé rotě.

Vyznamenal se v bitvě u Zborova, kde se svojí četou pronikl hluboko do nepřátelských pozic a do vlastní bojové linie ustupoval s raněným spolubojovníkem na zádech. Bojoval u Bachmače a prošel sibiřskou anabází.

Do osvobozené vlasti se vrátil v hodnosti kapitána. 25. února 1919 byl povýšen na kapitána a vyznamenán Československým válečným křížem se třemi lipovými ratolestmi, Československou revoluční medailí a Spojeneckou medailí.

Krátce pracoval na rodinném statku, pak se rozhodl pro dráhu profesionálního vojáka. Sloužil u pěšího pluku a po třech letech byl převelen k dělostřelectvu. Působil v Českých Budějovicích, Jindřichově Hradci a Olomouci.

V roce 1928 byl zařazen jako velitel 2. baterie k 1. dělostřeleckému pluku Jana Žižky z Trocnova v Praze-Ruzyni. Tam poznal velitele náhradní baterie – štábního kapitána Josefa Balabána. Znali se pravděpodobně už z ruských legií, nyní mezi nimi vzniklo přátelské pouto. 4. července 1929 byl povýšen na majora, 3. července 1933 na podplukovníka.

Jeho nadřízení ho hodnotili jako vynikajícího důstojníka, měl však pro svoji přímou povahu s některými důstojníky konflikty. V jednom posudku stojí: „Naprosto spolehlivý a svědomitý. Velmi iniciativní. Upřímný, dobrý kamarád. Spravedlivý ke všem. Temperamentní, ale klidný, sebevědomý a přece skromný, rozvážný. Má dobrý rozhled po všech oborech soudobé kultury a politiky. Má dar vynikající přirozené inteligence a nadání. Nenávidí demagogii.“

V Olomouci na taneční zábavě poznal modrookou plavovlasou dívku, Zdenu Novákovou, která pracovala jako geometr ve firmě svého otce. Mašín byl celým svým založením přímočarý – napsal jí dopis, požádal ji o schůzku a na schůzce ji rovnou požádal o ruku. Zdena souhlasila. Při první návštěvě rodičů okouzlil její matku Emmu natolik, že k sňatku rychle svolila. 15. června 1929 se v Olomouci vzali.

Jako dělostřelec říkal, že chce mít sedm kluků, aby měl obsluhu ke kanónu. Začalo to dobře – 11. srpna 1930 se narodil první syn Ctirad. Mašín to oznámil nadřízenému větou: „Hlásím narození dělovoda.“ Osmého března 1932 přišel na svět druhý syn Josef, sedmého listopadu 1933 pak dcera Zdena.

Josef ji velmi miloval, přestože se narodila s vážným postižením – neměla zcela vyvinuté klouby na obou nohou. Ortopedická špička profesor Jan Zahradníček krátce po jejím narození konstatoval, že stráví celý život na kolečkové židli. Josefovi hrozně záleželo na tom, aby její život byl plnohodnotný.

Rodina bydlela ve služebním bytě v Litovické ulici 11 v Horní Liboci. Zdena dodnes vzpomíná, jak vždy ráno stála na balkóně a dívala se, jak před domem čeká voják s koněm, otec vychází z domu, nasedá na koně a odjíždí do Ruzyňských kasáren.

Mnichovská kapitulace pro něj znamenala šok, s nímž se odmítl smířit. Z bojového postavení u Dačic napsal manželce: „Naši zbabělí vůdcové vydali nás na milost a nemilost. Tolik zbabělosti a podlosti v našich dějinách ještě nebylo. Vždyť morálně stojíme níže než takoví Habešané. Běda našemu národu, ale ať zhynou všichni bídní a ničemní vůdcové skrývající svoji zbabělost za zástěrku záchrany národa.“

Podobná slova sdělil podplukovník Mašín i svým nadřízeným na ministerstvu obrany po svém návratu do Prahy.

Když se k Praze blížily jednotky wehrmachtu, věděl podplukovník Josef Mašín přesně, co udělá. Jako zástupce velitele 1. dělostřeleckého pluku v Ruzyni nařídil bez ohledu na rozkaz ke kapitulaci vydat ostrou munici a namířit děla na přístupovou silnici. Pak si oblékl slavnostní uniformu, připnul na ni všechna vyznamenání a čekal na Němce.

Jeho nadřízení mu v tom zabránili – museli ho fyzicky znemožnit. Mašín chtěl aspoň zničit vojenský materiál, vyhodit skladiště do povětří, aby Němci nezískali zbraně. I v tom mu fyzicky zabránili. Šel domů v uniformě bez nárameníků, bez vyznamenání, se stopami zápasu na rukou a obličeji.

14. března 1939 byl suspendován a obžalován pro vzpouru. Ještě před záborem kasáren se mu podařilo zachránit náklad pěti automobilů zbraní a munice. Poté se s několika podobně smýšlejícími důstojníky zapojil do formující se odbojové organizace Obrana národa. Získané zbraně ukládal do ilegálních skladišť po celém území protektorátu.

V létě 1939 začal úzce spolupracovat s podplukovníkem Josefem Balabánem a štábním kapitánem Václavem Morávkem. Výše zmínění se brzy zaměřili na sabotážní akce za pomocí výbušnin a zpravodajskou činnost. Tato činnost jim u okupantů brzy vynesla přezdívku Tři králové – gestapo po nich začalo intenzivně pátrat.

Mašín měl na starost zejména sabotážní činnost a zásobování odboje zbraněmi. Byl velitelem rámcového pluku v Dejvicích, Bubenči a Břevnově a velmi úzce spolupracoval s diverzním generálem Bedřichem Homolou.

Mezi oblíbené sabotážní akce patřilo ničení kotelny přímo pražské úřadovny gestapa v Petschkově paláci. Používali výbušniny maskované jako brikety, které potom míchali mezi náklad briket určených pro Petschkův palác. Zhotovení výbušniny byl Mašínův „patent“.

Nejvýznamnější akcí, na které se skupina podílela, byly pumové útoky proti cílům v Berlíně. Mašín zajistil přípravu a odzkoušení náloží. Dne 15. září 1939 je Ctibor Novák, Mašínův švagr, umístil přímo v Berlíně – jednu u policejního ředitelství, druhou u budovy ministerstva letectví.

Další z útoků byl pokus o likvidaci Heinricha Himmlera. Nálož 30. prosince 1940 explodovala v Berlíně na Anhaltském nádraží správně, ale Himmlerův vlak měl zpoždění. Podle některých svědectví se Mašín podílel na vydávání ilegálního časopisu V boj.

Od léta 1940 udržoval Václav Morávek styk s agentem A-54, Paulem Thümmelem. Zprávy předávali do Londýna prostřednictvím vysílaček domácího odboje. V březnu 1941 navázali spojení s Londýnem prostřednictvím vlastní vysílačky Sparta II.

Dvacátého druhého dubna 1941 byl zatčen Josef Balabán. Do léčky ho svedl konfident gestapa Antonín Nerad. Balabán šel sám, bez zajištění. Když vystoupil z tramvaje, vrhli se na něho připravení příslušníci gestapa. Bránil se přesile a podařilo se mu dát se na útěk, ale gestapáci po něm zahájili střelbu a zasáhli ho. Byl dopaden. Třetího října 1941 byl popraven na Ruzyni.

Toho dne se psal 13. květen 1941. Josef Mašín, Václav Morávek a radista František Peltán se prostřednictvím své radiostanice v podvečer spojovali s Londýnem z nuselského bytu v ulici Pod Terebkou, dnešní Čiklova 19. Byl to čtvrtý patro, Morávkův ilegální byt.

Krátce po odeslání prvních depeší zazvonělo na chodbě přepadové komando pražského gestapa. František Peltán s Václavem Morávkem okamžitě začali ničit šifrované zprávy, aby nepadly nepříteli do rukou, a rozbili vysílačku. Josef Mašín se s odjištěnou pistolí rozběhl ke dveřím, rychle je otevřel a vystřelil. Zasáhl úředníka gestapa Georga Mischkeho do břicha, dalšího příslušníka gestapa zasáhl do hlavy.

Vzápětí sám jednu kulku inkasoval. Došlo ke rvačce s několika dalšími gestapáky. Z bytu se pokusil krýt ležícího raněného přítele Václav Morávek, ale vzpříčil se mu náboj v hlavni. Mašínovi se podařilo z rvačky vyklouznout. Chtěl se vrhnout o patro níž, ale noha se mu zaklínila v zábradlí a zlomila se.

Těžce raněný Mašín klouzal po schodech dvě patra a nakonec utržil jednu kulku do boku, další do stehna. Zbraň však pevně svíral v ruce – teprve až když mu gestapáci prostřelili zápěstí, jeho sevření povolilo.

Morávek mezitím stačil přirazit dveře gestapákům před nosem. Ti dveře rozmlátili sekyrou. Morávkovi s Peltánem nezbývalo než spustit se po tenkém ocelovém laně, které jim sloužilo jako uzemnění pro vysílačku, z okna dolů. Peltán si při doskoku těžce pohmoždil obě nohy, Morávek si o uzlík na lanu nařízl prst a později si ho musel uříznout.

Josef Mašín byl ve vážném stavu – měl zlomenou levou nohu v bérci, střelná poranění v boku, noze a zápěstí, množství pohmožděnin a utrpěl silnou ztrátu krve. Byl převezen do SS lazaretu v Podolí.

Týden po přestřelce se v noci pokusil omráčit strážného, ale byl silně zesláblý a neuspěl. Následoval převoz do věznice na Pankráci a pravidelné výslechy v Petschkově paláci.

Po zatčení byl Josef Mašín při výsleších krutě mučen. Přesto byl jedním z mála zatčených, kdo se v Petschkově paláci s gestapáky pral – při jednom výslechu „složil“ k zemi gestapáka Soppu, který byl vyhlášeným surovcem. Gestapáci k němu chodili minimálně ve dvou a k výslechu byl přiváděn ve svěrací kazajce.

Vypověděl pouze ty skutečnosti, které byly vyšetřovatelům již známy, a značnou část odbojové činnosti se snažil vzít na sebe. Mašína nezlomilo ani to, že na něj gestapo vykonávalo nátlak hrozbou perzekuce jeho rodiny. V lednu 1942 zatklo gestapo i jeho manželku Zdenu – gestapáci se snažili Josefa zlomit a nechali ho nahlédnout kukátkem do manželčiny cely. Ani to ho nezlomilo. Přivedli k němu také zmučeného Balabána, ale Mašín ani přes toto nic na své spolupracovníky nevyzradil.

Několikrát se pokusil o sebevraždu. Úmyslně narazil hlavou na topení – hlavu si rozrazil, ale úraz pro něho nebyl smrtelný. Podruhé se pokusil si prokousnout tepnu, ani to se mu nepodařilo.

Během ročního pobytu na Pankráci a po četných krutých výsleších zcela ztratil svou lidskou podobu. Přišel o všechny vlasy a tělo mu pokrývaly hnisavé rány. Když byl 27. května 1942 v Praze proveden atentát na Reinharda Heydricha, chtěli po Mašínovi gestapáci, aby atentát odsoudil. Josef Mašín ve vězení prohlásil, že lituje, že Heydricha nemohl zabít on sám.

Po atentátu na Heydricha jej stanný soud při řídící úřadovně gestapa v Praze 30. června 1942 odsoudil k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán ještě téhož dne večer. Krátce před popravou napsal Josef Mašín dva krátké vzkazy určené manželce a dětem – psal je kouskem tuhy na toaletní papír.

Manželce napsal: „Milovaná ženo a drahé moje děti! … Tebe, moje milovaná ženo, prosím, abys mi odpustila, provinil-li jsem se na Tobě. … Odpusť a nevzpomínej na mne ve zlém! Zanechávám Tě zde, moje drahá, s velikým úkolem. Vychovat naše děti. Vím, že je to úkol nesnadný, ale věřím, že jej splníš a že se Ti to zdaří. Vychovej z nich lidi čestné, uvědomělé Čechy a vlastence!“

Dětem napsal: „Drahé moje děti!
Posílám Vám poslední svůj pozdrav před svým odchodem na věčnost. Poslední má myšlenka platí jen Vám a to mne nejvíc tíží, neboť jste dosud ještě malé a potřebovaly byste mé největší péče. Bohužel Vás musím opustit. Dnes ještě nechápete vše, ale až budete starší, jistě mne pochopíte. Bojoval jsem za naši drahou vlast a národ proti odvěkým našim nepřátelům – Němcům, kteří naši vlast a národ chtěli porobit a zničit. Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byly porobenými otroky, nýbrž abyste zůstaly svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou takto musíte postupovat. V tomto boji jsem podlehl. Věřím však pevně, že naše svatá věc zvítězí. Zůstanete zde nyní jen se svou mamičkou. Musíte ji poslouchat, abyste jí ulehčily její těžký úkol a starost o Vás. Ty, Radku, jsi nejstarší, vím, že jsi rozumný chlapec. Buď oporou a rádcem Pepovi a Nenušce. Ty musíš zastupovat mne. Spoléhám se na Tebe! Ty, Pepíčku musíš pomáhat mamičce a Radkovi. Starejte se o Nenušku a nikdy ji neopusťte. Mějte se navzájem rádi a nikdy se neopouštějte, pomáhejte si vždy a ve všem s láskou a porozuměním. Učte se pilně, abyste byli vzdělanými a prospěšnými lidmi. Buďte vždy svědomití a čestní. A nyní Ty, moje drahá Nenušo, moje sladká holčičko. Buď šťastná a nezapomínej na svého tatíčka, který Tě měl tolik rád. Vím, že máš dobré srdéčko, že máš ráda svoji mamičku a bratříčky, že jim budeš dobrou ......... (nečitelné). Chlapci, mám ještě jedno přání. Jeden z Vás se ujme rodného statku. Ovšem, není to žádná podmínka. Nebudete-li mít chuti, nemusíte. Tím končím, moje nejdražší děti! Líbám Vás v duchu všechny, i s Vaší mamičkou. Buďte šťastni.
Váš milující otec. Vlasti zdar!“

První moták vynesla z Pankráce manželka jeho spoluvězně Vojtěcha Vrnaty. Druhý byl nalezen v roce 1945 na základě informace ve Vrnatově motáku v ostění dveří pankrácké cely č. 10.

30. června 1942 v půl osmé večer na Kobyliské střelnici postavili ke zdi sedmdesát tři lidí. Mezi nejstarší patřila sedmašedesátiletá Františka Plamínková. Někteří ze zastřelených byli blízcí spolupracovníci Josefa Mašína, Václava Morávka a Josefa Balabána.

Josefu Mašínovi, jehož během třinácti měsíců při výsleších zmučili k nepoznání, spoutali před popravou také nohy. Gestapo se obávalo, že muž, kterého nedokázali zlomit, se bude bránit do posledního dechu a rozeběhne se proti popravčí četě. Popravčí četa mu ani neuvolnila pouta. Takže voják Mašín jen vypjal hruď a vykřikl: „Ať žije Československá republika!“ Jeho tělo odvezli do krematoria ve Strašnicích.

Zdenu Mašínovou z nacistického kriminálu propustili v srpnu 1942. Doma ji čekaly děti a maminka Emma. Po osvobození Československa se objevovaly zprávy, že Josefa Mašína někdo viděl v koncentračním táboře, u partyzánů, v Anglii. Až do roku 1946 věřila, že manžel žije a vrátí se k nim. Za čas se potvrdilo, že zprávy jsou mylné a naděje marné.

Když koncem roku 1945 obdržela kopii dopisu na rozloučenou, vzpomínal syn Josef: „Seděli jsme v jídelně v našem bytě. Maminka nám řekla, jak se k ní dopis dostal, a přečetla ho. Celý život se nám to udrželo v povědomí.“

Po válce byl Josef Mašín in memoriam povýšen na podplukovníka. Pátého května 2005 mu český prezident Václav Klaus udělil in memoriam hodnost brigádního generála. Dvacátého osmého října 2022 mu prezident Miloš Zeman udělil Řád bílého lva I. třídy.

Jeho synové Ctirad a Josef se k odkazu svého otce přihlásili a založili odbojovou protikomunistickou skupinu. Na podzim 1953 se prostříleli do Západního Berlína.

Zdroje:

Web: