I přes zostřený výslech nezradil. Josef Balabán, první ze Tří králů, padl 3. října 1941 v Ruzyni

Třetího října 1941 v odpoledních hodinách postavili v jízdárně ruzyňských kasáren podplukovníka Josefa Balabána ke zdi. Místo dobře znal – prožil tu značnou část své vojenské kariéry jako důstojník dělostřeleckého pluku. Teď se vracel naposledy. Salva popravčí čety ho zastihla vzpřímeného. Poslední slova zněla: „Ať žije republika!“ Tak padl první ze Tří králů. Po pěti měsících brutálního mučení neprozradil jediné jméno.

Josef Balabán se narodil 4. června 1894 v hájovně Obora u Dobříše do rodiny hajného Matěje Balabána a jeho manželky Anny, rozené Soukupové. Když byly mu dva roky, rodina se přestěhovala na Sedlčansko do Sestrouně, kde malý Josef vyrůstal v prostředí lesů a polí.

Dětství strávil v typické hajnické rodině, kde se od mala učil úctě k práci a k vlasti. Otec Matěj spravoval lesy pro velkostatek, matka Anna se starala o domácnost. Byli to prostí lidé s pevnými zásadami, kteří vychovávali syna v duchu vlastenectví a poctivosti.

V letech 1905 až 1908 absolvoval měšťanskou školu v Sedlčanech. Už jako chlapec projevoval technické nadání a zájem o mechaniku. Proto se po škole vyučil strojním zámečníkem v sedlčanské Kašparově továrně, kde se naučil přesnosti a pečlivosti, které ho provázely celý život.

V lednu 1914, když mu bylo devatenáct let, odešel za prací do Prahy. Nastoupil u renomované firmy Stross jako kreslič a nástrojář. Byl to šikovný mladý muž s jasnou perspektivou – před ním se otevírala slušná kariéra v dynamicky se rozvíjejícím průmyslu mladého státu. Válka mu všechny plány změnila.

26. října 1914 byl odveden do rakousko-uherské armády a zařazen k zeměbraneckému pěšímu pluku č. 28 v Písku. Absolvoval základní vojenský výcvik a v lednu 1915 s plukem odjel na ruskou frontu. Mladý zámečník z Čech se ocitl v pekle největší války, jakou dosud lidstvo poznalo.

Už 3. dubna 1915 padl do ruského zajetí. Pro mnoho českých vojáků to byla vytoužená příležitost – možnost opustit řady armády, která bojovala proti Slovanům a ve prospěch cizího císaře. Nejprve ho drželi v zajateckém táboře Kašíra nedaleko Moskvy, pak ho přemístili do Tuly. Tam byl zaměstnán v tamní muniční továrně a čekal na příležitost vstoupit do československých dobrovolnických jednotek.

Třetího října 1916 se přihlásil do československých legií v Rusku. Vstupoval do armády, která vznikala z tisíců českých a slovenských zajatců, kteří toužili bojovat za svobodu své vlasti. Trvalo však rok, než byl 12. října 1917 zařazen do 1. československého záložního pluku v Žitomiru. Odtud ho převeleli k 1. československému lehkému dělostřeleckému divizionu, který byl později přeměněn v dělostřeleckou brigádu.

V listopadu 1917 absolvoval poddůstojnickou školu a projevil se jako schopný voják. V hodnosti desátníka byl přidělen k dělostřeleckému muničnímu parku 1. baterie. Nebyl to bojovník v první linii, ale zodpovědný zásobovač, který zajišťoval, aby děla měla munici. Byla to práce vyžadující disciplínu, organizační schopnosti a spolehlivost – vlastnosti, které Balabán měl.

Zúčastnil se bojů u Lipjag a Buzuluku, kde legionáři čelili bolševikům v centrálním Rusku. Prošel sibiřskou anabází – tisíce kilometrů dlouhou cestu po Transsibiřské magistrále, plnou nebezpečí a bojů. Viděl kamarády umírat v mrazech, zažil boje s Rudou armádou i s Maďary. Z chlapce, který odešel z Prahy jako kreslič, se stal ostřílený legionář.

Do vlasti se vrátil 22. dubna 1920 v hodnosti poručíka. Přijížděl domů jako jeden z těch, kteří pomohli vybojovat svobodu.

Rozhodl se pro dráhu profesionálního vojáka. Mladá republika potřebovala zkušené důstojníky a Balabán měl za sebou pět let ve válce. Armáda se mu stala osudem i posláním.

Značnou část kariéry prožil u dělostřeleckého pluku v Praze-Ruzyni, kde postupoval funkčně i hodnostně. Vystřídal funkce mladšího důstojníka baterie, prvního důstojníka baterie a velitele baterie. Byl to spolehlivý, svědomitý a iniciativní důstojník. Nadřízení si ho cenili, přestože jeho přímá povaha mu občas způsobila konflikty s některými kolegy.

Patnáctého září 1929 byl přidělen k ministerstvu národní obrany, kde působil jako referent osobní skupiny dělostřeleckého oddělení. Byla to prestižní pozice – spravoval osobní záležitosti důstojníků, rozhodoval o kariérách, znal armádu zevnitř. Prvního května 1934 se vrátil k dělostřeleckému pluku jako velitel oddílu.

Prvního července 1936 byl povýšen na podplukovníka. To už byl mezi důstojníky respektovanou osobností – zkušený legionář, který prošel peklem Sibiře, schopný organizátor a člověk s přirozenou autoritou. Od 15. září 1936 byl jmenován přednostou osobní skupiny na ministerstvu národní obrany. Znal tak stovky důstojníků, jejich schopnosti, jejich povahu. Tato znalost se mu později v odboji velmi hodila.

Přijetí mnichovského diktátu Josefa Balabána velmi zasáhlo. Na rozdíl od některých armádních i politických špiček si už tehdy dobře uvědomoval, že střetnutí s nacisty nenechá na sebe dlouho čekat a že bude mít jinou podobu než frontový boj. Od podzimu 1938 se začal připravovat – vytvářel si síť spolupracovníků, o jejichž spolehlivosti a zároveň užitečnosti v nadcházejícím střetnutí nepochyboval.

V noci na 15. březen 1939 ničil na dvoře ministerstva národní obrany písemnosti a dokumenty, které nesměly padnout do rukou Němců. Své partnerce Josefě Kochmanové říkal: „Co tě čeká, naše vlasti, co asi bude? Bude to těžká práce, to víš, možná, že nasazujeme život, je to strašný boj, ale národ prostě nemůžeme nechat Němcům napospas.“ Věděl přesně, do čeho jde. A šel do toho s otevřenýma očima.

Po okupaci pracoval na MNO v likvidační komisi, která umísťovala důstojníky rozpuštěné československé armády do civilních profesí. Byla to ideální pozice pro budování odboje – denně přicházel do kontaktu s desítkami zkušených vojenských odborníků, kteří náhle ztratili uniformu. Mnohé z nich postupně zapojoval do formující se odbojové sítě. To vše činil v souladu s plány Obrany národa.

Pak byl přidělen k ministerstvu zdravotnictví a sociální péče. Podařilo se mu dosáhnout penzionování – oficiálně ze zdravotních důvodů. Ve skutečnosti to byla důmyslná záminka, jak získat volnost pohybu a čas na naplno se zapojit do odboje bez podezření.

Na jaře 1939 se aktivně zapojil do odbojové organizace Obrana národa, která vznikla z iniciativy bývalých armádních důstojníků. Organizoval a vedl jeden z rámcových pluků ON – v Dejvicích, Bubenči a Břevnově. Byla to ilegální vojenská struktura připravená na případné ozbrojené povstání. Od léta 1939 se stal členem užšího vedení celé organizace.

Začal systematicky budovat zpravodajskou síť s kontakty nejen v Praze, ale i v Brně, Plzni a dalších důležitých městech. Získával informace o transportech wehrmachtu, o pohybu zboží, o poměrech v továrnách zaměřených na válečný průmysl. Zpravodajská síť měla dodávat informace vojenského charakteru, které by mohly být užitečné pro spojenecké velení.

Balabán zprávy šifroval a vysílačkami radiotelegrafické skupiny je předával do Londýna. Měl neobyčejný talent získávat si lidi – dokázal přesvědčit i civilisty, aby riskovali život a pracovali pro odboj. Pro svou síť získal řadu spolupracovníků i z oblasti mimo armádní kruhy – úředníky, dělníky, lékárníky. Vybudoval rozsáhlou a dobře fungující organizaci.

Díky přísnému dodržování konspirační opatření se mu podařilo přečkat likvidaci první garnitury ON na podzim 1939. Zatímco gestapem zatčení generálové jeden po druhém padali, Balabánova skupina zůstávala nedosažitelná. Od ledna 1940 se stal zástupcem znovuobnovené Obrany národa v Ústředním vedení odboje domácího (ÚVOD) – koordinačním orgánu, který měl spojovat různé odbojové proudy.

V létě 1939 začal velmi úzce spolupracovat s podplukovníkem Josefem Mašínem a štábním kapitánem Václavem Morávkem. Společně vytvořili zpravodajsko-sabotážní skupinu, která se záhy stala nejúčinnější složkou vojenského odboje. Gestapo ji brzy s jistou úctou překřtilo na Tři krále – podle biblických mudrců, kteří přinesli dary narozenému Kristu. Tři čeští důstojníci přinášeli Němcům jen problémy.

Balabán byl nejstarší z trojice – bylo mu pětačtyřicet, když skupina vznikla. Byl to on, kdo držel Tři krále pohromadě. Mašín s Morávkem byli bojovníci s horkou krví, odvážní až do bezohlednosti, připravení riskovat všechno. Balabán byl všechno dohromady – bojovník, diplomat, organizátor. Měl státnický rozměr, dokázal jednat s lidmi, vyjednávat, přesvědčovat.

Každý z nich přinesl do skupiny něco jiného. Mašín měl technické znalosti a schopnost improvizovat – vyráběl výbušniny, vymýšlel sabotáže. Morávek byl neohroženým kurýrem a spojkou, který se nebál ničeho. Balabán byl mozkem operace – plánoval, koordinoval, budoval síť kontaktů.

Exilové vedení v Londýně pověřilo Balabánovu skupinu udržováním kontaktů s jedním z nejdůležitějších agentů předválečného 2. oddělení hlavního štábu – Paulem Thümmelem, který působil pod krycím jménem A-54. Thümmel byl německý důstojník pracující pro československou rozvědku a dodával mimořádně cenné informace z nitra wehrmachtu.

Balabán tento úkol předal Morávkovi, protože Václav měl tu správnou kombinaci odvahy a opatrnosti. Zároveň se ale Balabán sám podílel na vyhodnocování informací a na jejich radiovém předávání do Londýna. Osobně pak udržoval kontakty se sovětskými zpravodajci působícími v protektorátu – vztah to byl komplikovaný, protože Sověti nejenže nedodržovali dohody o reciprocitě, ale navíc se snažili domácí odboj ovládnout.

Tři králové se pod Balabánovým velením podíleli i na diverzní činnosti, která měla mít nejen vojenský, ale především psychologický efekt. Chtěli ukázat Němcům, že i v srdci Říše nejsou v bezpečí. Vrcholem jejich akcí byly dva bombové atentáty provedené přímo v Berlíně.

První z nich proběhl v lednu 1941 a úspěšně zasáhl budovu říšského ministerstva letectví a policejního ředitelství. Bomby vyrobil Mašín v malé klempířské dílně na Bílé hoře a do Berlína je dopravil Mašínův švagr Ctibor Novák. Výbuchy způsobily rozsáhlé škody a vyvolaly v nacistickém vedení nervozitu – někdo se jim dokázal dostat až do centra moci.

Druhá diverzní akce byla ještě odvážnější. V únoru 1941 byla na berlínském Anhaltském nádraží umístěna bomba zamířená přímo na vlak Heinricha Himmlera, druhého nejmocnějšího muže Třetí říše. Reichsführer SS unikl smrti jen čirou náhodou – jeho vlak měl technickou poruchu a přijel na jiné nádraží. Bomba explodovala, ale Himmlera nezasáhla.

Psychologický efekt byl přesto obrovský. Gestapo začalo intenzivně pátrat po pachatele a tlak na pražskou úřadovnu gestapa se zvyšoval. Tři králové ale dál pokračovali v sabotážích. Zakládali požáry v továrnách, házeli výbušniny maskované jako brikety do tendrů s uhlím pro lokomotivy wehrmachtu, čímž způsobili škody na desítkách vlaků. Dokonce se jim dařilo ukrývat výbušniny ve vagónech s uhlím, kterým byly zásobovány italské parníky v přístavech.

Z obavy před infiltrací gestapa do Ústředního vedení odboje domácího uvedl Balabán v březnu 1941 do provozu vlastní vysílačku známou pod krycím názvem Sparta II. Díky ní mohla skupina komunikovat s Londýnem nezávisle na ostatních odbojových strukturách.

Dvacátého prvního dubna 1941 se Balabán vydal do Chrudimské ulice v Praze, kde spolu s Václavem Morávkem odvysílal několik svých vlastních depeší a také zpráv od Paula Thümmela. Balabán se ještě před rozloučením svěřil, že příště bude mít velmi zajímavé informace. Morávek znejistěl – bylo mu jasné od koho. Byli to Prstýnkáři.

Následujícího dne měl Josef Balabán schůzku s představiteli odbojové organizace bývalých armádních rotmistrů, nazývané Prstýnkáři. Jejich poznávacím znamením byl prstýnek s vyraženou hvězdou. Pomáhali ukrývat osoby, vydávali letáky, rozšiřovali ilegální časopisy a připravovali drobné sabotážní akce.

Nejprve se Balabán zastavil v lékárně na Velvarské třídě, dnešní Evropské ulici, kde pracoval lékárník Otakar Šídek. Byla to malá lékárna nedaleko jeho ilegálního bytu na Hanspaulce. Tam za ním přišel muž, kterého už jednou viděl. Měl mu prý důležité informace o další odbojové skupině.

Balabán měl až chorobnou touhu propojovat celý odboj. Jakmile se o nějaké skupině dozvěděl, hned o ní chtěl mít přehled. Bylo to pochopitelné – jedním z jeho nejdůležitějších úkolů bylo obnovit strukturu ilegální armády, která měla být připravena na případné ozbrojené povstání. Kdyby taková situace nastala, bylo by na obtíž, aby nějaká separovaná odbojová skupina dělala něco, co by bylo v neprospěch celé akce. Tato snaha po koordinaci se mu ale stala osudnou.

Muž, který k němu přišel, byl Antonín Nerad – bývalý rotmistr československé armády, který se stal konfidentem gestapa. Gestapo mezi Prstýnkáře infiltrovalo svého špeha a ten teď vedl Balabána do pasti. Zatýkací komando gestapa už čekalo připravené.

Ten den se pokazilo všechno, co se pokazit dalo. Josef Balabán se totiž několik hodin předtím setkal i se zástupcem Ústředního vedení odboje domácího doktorem Krajinou a při svém zadržení tak u sebe měl i několik lístků s požadavky do Londýna. Dobře připravená akce pražské řídící úřadovny gestapa měla bleskurychlý průběh.

Sotva Balabán vystoupil z tramvaje na Velvarské třídě a zamířil ke křižovatce s dnešní Studentskou ulicí, přepadlo ho několik agentů gestapa pod velením Oskara Fleischera. Jako zkušený voják a legionář věděl přesně, co ho v případě zatčení čeká. Žádné výslechy, žádné soudy – jen mučení, dokud nevyzradí všechno. Vypukla divoká přestřelka.

Balabán se bránil zuřivě, ale útěk mu znemožnila kulka z pistole – byl zasažen. Zraněný, krvácející a s pouty na rukou byl naložen do vozu a odvezen k ošetření do vězeňské nemocnice. Šéf protišpionážního oddělení kriminální rada Clemens se s velkou pýchou chlubil veliteli pražského gestapa Geschkemu: „Je konec Tří králů.“

Z Petschkova paláce okamžitě letěla dálnopisná zpráva do Heydrichovy ústředny v Berlíně. Psalo se v ní: „Dobře organizovaná zpravodajská služba dodávala Balabánovi informace, zejména vojenského charakteru. Balabán nejrůznější zprávy šifroval a vysílačkami radiotelegrafické skupiny, obsluhovanými příslušníky odbojového hnutí, je předával nepřátelské cizině.“

Po ošetření v nemocnici začalo peklo. Josef Balabán byl převezen do Petschkova paláce, sídelní budovy pražského gestapa v Bredovské ulici, a začaly výslechy. Gestapo přesně vědělo, koho dopadlo – velitele nejnebezpečnější odbojové skupiny v protektorátu.

Balabána vyslýchali a brutálně mučili. Byl zavěšen ke stropu za nohy a bit tak dlouho, dokud neupadl do bezvědomí. Když ležel těžce zmučen a v bezvědomí, seděl u jeho lůžka policista s poznámkovým blokem, aby zaznamenával, co v horečkách mluví, jaká jména říká ze spaní. Doufali, že v deliriu prozradí to, co při vědomí zamlčel.

Přesto byl Balabán jedním z mála zatčených, kdo se v Petschkově paláci s gestapáky dokázal fyzicky prát. Při jednom výslechu „složil“ k zemi gestapáka Soppu, který byl mezi vyšetřovateli vyhlášeným surovcem a sadistou. Od té chvíle k němu gestapáci chodili minimálně ve dvou a k výslechu musel být přiváděn ve svěrací kazajce.

Balabán vypověděl pouze ty skutečnosti, které byly vyšetřovatelům již známy z předchozích zatčení a výslechů. Značnou část odbojové činnosti se snažil vzít na sebe, aby ochránil ostatní. Vyšetřovatelé na něj tlačili všemi způsoby. Hrozili mu, že zatčou jeho rodinu, že budou mučit Josefu a malou Haničku. Balabán nepodlehl.

Nejhorší bylo, když viděl důsledky svého mlčení na vlastní oči. Přivedli k němu zmučeného Josefa Mašína, který byl zatčen 13. května 1941. Chtěli, aby jeden přiměl druhého k výpovědi. Oba mlčeli. Díky dezinformacím, které Balabán gestapu předhazoval, získal čas pro Morávka – ten stihl přemístit vysílačku a pokračovat dál v činnosti.

Gestapák Karl Schnabel to po válce shrnul slovy: „Nápadní nám byli vlastně jen ti, kteří i za zostřeného výslechu neřekli ani slovo, jako byli Balabán a Mašín.“ V řeči gestapa to bylo nejvyšší uznání, jaké mohli dát.

Když 28. září 1941 nastoupil do funkce zastupujícího říšského protektora Reinhard Heydrich a vyhlásil stanné právo, začala vlna poprav. Heydrich přijel do Prahy s úkolem zlomit odboj a zastrašit český národ. Josef Balabán byl stanným soudem odsouzen k trestu smrti.

Dne 3. října 1941 byl odvezen do Ruzyně. Byl to hořký návrat. Jízdárna ruzyňských kasáren, kde měl být popraven, byla místem, které důvěrně znal – prožil tu značnou část své vojenské kariéry jako důstojník 1. dělostřeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova. Pamatoval si ještě časy, kdy tu přijížděl jako mladý kapitán, plný nadějí a víry v novou republiku. Teď se vracel naposledy.

V odpoledních hodinách, přesně v 16 hodin a 15 minut, ho postavili ke zdi. Po pěti měsících mučení byl vyčerpaný, vyhublý, poznamenaný brutálními výslechy. Ale stál vzpřímeně. Popravčí četa zamířila. Josef Balabán, legionář z Buzuluku, velitel Tří králů, muž který neprozradil jediné jméno, vydechl naposledy. Bylo mu sedmačtyřicet let.

Salva zazněla a první ze Tří králů padl. Gestapo se domnívalo, že je to začátek konce. Domnívali se, že teď už bude snadné zatknout zbývající dva – Josefa Mašína a Václava Morávka. Jak šeredně se zmýlili. Mašín vydržel dalších osm měsíců mučení a zemřel na Kobyliské střelnici 30. června 1942. Morávek bojoval až do 21. března 1942, kdy padl při přestřelce u Prašného mostu. Všichni Tři králové mlčeli až do konce.

Josef Balabán měl družku Josefu Kochmanovou, později provdanou Nebřenskou. Poznal ji v Praze a utvořili spolu partnerský pár, i když se nikdy nevzali. Měli spolu dceru Haničku, která byla Balabánovi velikou radostí i starostí zároveň.

Josefa nebyla jen partnerkou v soukromém životě. Pracovala s Balabánem v odboji a plně chápala riziko, které podstupuje. Její bratr Bohuslav Sleza byl významným spolupracovníkem Tří králů. Sleza pracoval ve firmě Letov, kde se vyráběla letadla, a odtud pašoval výkresy letadel pro odboj. Nosil je přímo na těle, omotané slabými provazy na břiše a na zádech. Josefa mu v tom někdy pomáhala – fingovala těhotenství a pod šaty schovávala dokumenty.

Josefa věděla přesně, jaké riziko Josef podstupuje. V noci na 15. březen 1939, když ničili písemnosti na dvoře ministerstva národní obrany a nad Prahou se snášela tma nacistické okupace, jí Josef řekl: „Možná, že nasazujeme život, je to strašný boj, ale národ prostě nemůžeme nechat Němcům napospas.“ Josefa mu tehdy odpověděla, že to chápe. Že s ním půjde, kamkoliv bude třeba.

Po Balabánově zatčení žila Josefa ve strachu o jeho život. Nevěděla, jestli ho gestapo mučí, nevěděla, jestli je vůbec naživu. Zprávy přicházely jen kusé a nejisté. Když se dozvěděla o popravě 3. října 1941, zůstala s malou Haničkou sama. Musela dceru vychovat bez otce, musela jí vysvětlit, proč tatínek už nikdy nepřijde domů.

V roce 1946 byl Josef Balabán in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka, v roce 1947 do hodnosti brigádního generála. 5. května 2005 mu český prezident Václav Klaus udělil in memoriam hodnost generálmajora. 28. října 2022 mu prezident Miloš Zeman udělil Řád bílého lva I. třídy.

8. května 2006 byla na místě jeho zatčení na rohu ulic Evropská a Studentská v Praze 6 odhalena pamětní deska. Čtvrtého června 2021 byla slavnostně odhalena pamětní deska na jeho rodném domě v Dobříši.

Celou Balabánovu zpravodajskou síť se nikdy nepodařilo zrekonstruovat, protože nacisté neodhalili všechny její spolupracovníky. Díky jeho mlčení mnoho z nich přežilo válku.

Zdroje: