Věřím v Boha a své pistole. Václav Morávek, poslední ze Tří králů, padl 21. 3. 1942 u Prašného mostu

Sedmnáctiletému Václavovi v prosinci 1921 zemřel otec Josef, středoškolský profesor na Zemské řemeslnické škole v Kolíně. Po otci, původně strojním inženýrovi, zdědil Václav smysl pro humor a dobré srdce. Blíž měl ale k matce Jaroslavě, rozené Muzikové – hluboce věřící evangeličce, která mu předala víru v Boha.

Rodina měla tři děti. Nejstarší byla sestra Jarmila, o deset měsíců starší než Václav. Nejmladší byl bratr Zdeněk, o dva roky a osm měsíců mladší. Po otci jim zůstaly dluhy. Jarmila studovala vysokou školu v Praze, což tehdy nebylo pro ženy obvyklé. Na Václava spadla tíže zaopatřit rodinu.

Rezignoval na plány jít na univerzitu. V červenci 1923 se písemně zavázal, že nastoupí na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Bylo to pragmatické rozhodnutí, ale nebylo to rozhodnutí špatné. V armádě našel své místo. 1. října 1923 nastoupil vojenskou službu, 28. října složil přísahu věrnosti republice.

Na akademii vynikal. V srpnu 1925 ji ukončil jako poručík dělostřelectva. Následoval dělostřelecký kurz v Olomouci a vojenské jezdecké učiliště v Pardubicích. Morávek byl vynikající jezdec. V drezuře i parkuru vybojoval řadu cen. Miloval koně. „Ušlechtilý kůň je srdnaté stvoření,“ napsal si do deníku. „Má-li spravedlivého pána, je jeho věrným služebníkem.“

Kromě koní výborně ovládal pistole. Stal se armádním mistrem ve střelbě. Na míru si nechal u krejčího ušít bederní pouzdra na dvě pistole a naplněné zásobníky. Nosil je pod kabátem, vždycky po ruce. Věřil v Boha a ve své pistole – to bylo jeho heslo.

15. březen 1939. Václav Morávek, štábní kapitán, velitel dělostřelecké baterie v Olomouci, sledoval, jak německá vojska obsazují Čechy a Moravu. Hitler stál na Pražském hradě. Republika přestala existovat.

V září 1938 byl Morávek připraven bojovat. Jeho jednotka se chystala na střet s německou armádou. Pak přišla Mnichovská dohoda. Demobilizaci nesl těžce, stejně jako jeho přítel Josef Mašín, kterého museli z pozic na hranicích odvléct násilím. Odmítli se smířit s tím, že se nebojuje.

21. března 1939 byl Morávek demobilizován. Pokusil se o přechod hranic do Polska u Moravské Ostravy, ale nebyl úspěšný. Vrátil se do Kolína, kde ho ministerstvo národní obrany v likvidaci přidělilo jako vrchního aktuárského tajemníka k Úřadu práce. Kancelářská práce „nějakého škrabala“ ho netěšila. Ještě hůř bylo, že jeho nadřízený si jméno germanizoval na Hrubesch a vyžadoval projevy loajality vůči okupačnímu režimu.

Morávek požádal o přeložení do Českého Brodu. Byla to jen záminka. Ve skutečnosti odešel do Prahy a dal se k dispozici vojenskému odbojovému hnutí. V létě 1939 se zapojil do budování Obrany národa, vojenské podzemní organizace tvořené bývalými důstojníky. Stal se zpravodajským důstojníkem ilegální divize „Pribina“ na Kolínsku.

V Praze se seznámil s podplukovníkem Josefem Balabánem a podplukovníkem Josefem Mašínem. Balabán a Mašín byli oba legionáři z první světové války, oba měli zkušenosti, oba měli prudkou povahu. Morávek byl mladší – narodil se v roce 1904, Balabán v roce 1894, Mašín v roce 1896. Ale sedli si. Gestapo je později pojmenovalo „Tři králové“ – Heilige drei Könige. Sami si říkali Tři mušketýři nebo Tři muzikanti.

Tři králové vybudovali zpravodajskou ústřednu, kde shromažďovali a vyhodnocovali informace vojenského, hospodářského i politického charakteru. Měli síť železničářů a pošťáků, kteří jim dodávali zprávy o německých transportech, pohybech zboží, poměrech v továrnách. Zprávy posílali do Londýna nejdřív prostřednictvím kurýrů, později pomocí vysílačky.

Nejdůležitějším kontaktem byl Paul Thümmel, agent A-54 – důstojník německého abwehru, který za velké peníze prodával informace československé rozvědce. Morávek na žádost plukovníka Františka Moravce z Londýna navázal s Thümmelem spojení v létě 1940. Scházel se s ním až do března 1942. Roli Thümmela historici dodnes neobjasnili – byl dvojitý agent? Agent operačního zastírání? Nebo prostě zrádce za úplatu? Hodnota jím dodaných informací byla každopádně považována za velmi vysokou.

Kromě zpravodajství se Tři králové věnovali sabotážím. Vyhazovali trhavinami traktory ve sběrnách, ničili kotle továren. Nejznámější byly jejich akce v Berlíně. V lednu 1941 nasadili bomby v budově říšského ministerstva letectví a policejního ředitelství. V únoru 1941 umístili výbušniny na berlínské nádraží Anhalt, kde měl projíždět Heinrich Himmler. Vlak se opozdil kvůli poruše, Himmler přežil, ale výbuch byl mocný.

Vymysleli „brikety“ – plechové krabice velké jako kusy uhlí, naplněné výbušninou s časovanou rozbuškou. Házeli je do tendrů lokomotiv a vagónů s uhlím směřujících do Itálie a Německa. Vybouchly mimo území protektorátu, takže viníky nešlo dohledat. Jednu pekelnou briketu propašovali i do kotelny gestapa v Petschkově paláci. Výbuchu zabránil jen pozorný kotelník.

Morávek měl specifický smysl pro humor. Gestapu pravidelně doručoval výtisky ilegálního časopisu V boj! přímo na jeho pražské velitelství. Chodil v převlečení – dlouhý kožený plášť se zlatým stranickým odznakem NSDAP, tyrolský klobouk. Vypadal jako nacista.

V prosinci 1940 vyhledal oblíbenou hospodu Oskara Fleischera, šéfa gestapácké jednotky pověřené dopadením Tří králů. Fleischer nevěděl, jak Morávek vypadá. Morávek k němu přisedl, vytáhl cigaretu a požádal o oheň. Fleischer mu úslužně připálil. Morávek mu poděkoval, dokouřil cigaretu a odešel.

Morávek pak poslal dopis: „Oskare, ty bídáku! Vsadil jsem se o tisíc korun, že si od Tvého doutníku zapálím cigaretu a oznamuji Ti, že jsem sázku vyhrál. Bůh ví, že všechno utrpení, které jsi způsobil, Ti nepřinese žádné štěstí. Na shledanou po válce. Žij blaze, Oskare a pěkně hledej. Tvůj hlavní gauner Morávek.“

Fleischer byl vztekle bez sebe. Chodili za ním kolegové, jestli by jim taky nepřipálil. Vyrazil do ulic a naslepo pozatýkal kolemjdoucí, kteří mu vtipálka připomínali. Musel je s ostudou propustit. Za dopadení Tří králů gestapo vypsalo odměnu jeden milion korun – při tehdejší průměrné mzdě by je člověk vydělával víc než sto let.

22. dubna 1941 byl zatčen Josef Balabán. Padl do léčky gestapa. 3. října 1941 byl popraven v ruzyňských kasárnách.

23. května 1941 přepadlo gestapo byt v Nuslích v ulici Pod Terebkou, odkud Tři králové vysílali. Josef Mašín kryl palbou ústup Morávka a radiotelegrafisty Františka Peltána. Sám byl postřelen a zatčen. Morávkovi s Peltánem se podařilo ze třetího patra uprchnout oknem po ocelovém lanku, které sloužilo jako anténa. Morávek si téměř úplně odřízl levý ukazováček. Přišel o něj. Krejčí Cabicara mu vyrobil speciální rukavici, která zakryla chybějící prst.

Mašín byl popraven 30. června 1942 na střelnici v Kobylisích. Před popravou mu spoutali nohy – báli se, že vyběhne s holýma rukama proti popravčí četě.

Morávek zůstal sám. Byl nejhledanějším mužem v protektorátu. Přes maximální opatrnost se k němu dostávalo gestapo stále blíž. V noci z 19. na 20. prosince 1941 postupně obsadili dvě desítky ilegálních bytů. Jeden z nich byl v Karlově ulici č. 25 na Starém Městě. Morávek tam spal.

Devítičlenné zatýkací komando vedené inspektorem Dittmarem Bingelem vtrhlo do bytu. Morávek se probudil, vytáhl pistole a začal střílet. Prostřílel se přímo přes devítinásobnou přesilu. Tři gestapáky zabil. Utekl přes pavlač, půdu a střechu. Gestapo ho nezasáhlo. Sama střela z gestapácké pistole Walther PPK zůstala zaseknutá v zárubni dveří – byla nalezena v prosinci 2023 badateli.

Na počátku března 1942 se Morávek setkal s Alfrédem Bartošem z výsadku Silver A. Šel na schůzku s legendou, s mužem, o němž se mezi odbojáři mluvilo s úctou. Ze tmy se vynořila nevelká štíhlá postava, dlouhý kabát, široká krempa klobouku, pod ní se blýskaly obroučky brýlí. Předal Bartošovi fotografie parašutistů pro zhotovení falešných dokladů. Byl 20. březen.

Další den, 21. března 1942 ráno, spáchal Václav Morávek sebevraždu u Prašného mostu. Tak to hlásilo gestapo. Tak se to učilo v učebnicích. Až v devadesátých letech historik Vilém Čermák našel pitevní zprávu. Zranění, která Morávek utrpěl, si nemohl udělat sám. Gestapo lhalo.

Co se skutečně stalo večer 21. března 1942? Paul Thümmel byl 22. února zatčen podruhé. Tentokrát usvědčen ze spolupráce s odbojem. Slíbil, že gestapo přivede na Morávkovu stopu. Prozradil schůzku na 20. března. Morávek se nedostavil. Thümmel byl opět zatčen. Gestapo zjistilo, že další schůzka má být 21. března poblíž Ořechovky.

Morávek měl se svým spolupracovníkem Václavem Řehákem schůzku v parku u střešovické tramvajové vozovny. Řehák přišel jako první. Kolem 19. hodiny po něm skočilo připravené gestapo. Znemožnili mu vytáhnout pistoli. Začali ho odvádět ke gestapáckému vozu, který čekal u Prašného mostu.

Morávek to z dálky uviděl. Nasedl na projíždějící tramvaj. Chtěl Řeháka náhlou akcí vysvobodit. Nabyl dojmu, že na gestapáky stačí. Vystoupil u zastávky Prašný most. Vydal se svému spolupracovníkovi na pomoc.

Vzápětí se z úkrytů vyhrnul zbytek gestapáků. Začal střílet. Gestapo palbu opětovalo. V parčíku u Prašného mostu ho zasáhly dvě kulky do nohy. Znemožnily mu pohyb. V pokleku se snažil zasáhnout pronásledovatele. Další kulka zasáhla aortu. Padl na zem smrtelně raněný.

K tělu přiběhli gestapáci. Jeden z nich – pravděpodobně Oskar Fleischer – vzal Morávkovu pistoli a trefil ho dvěma ranami do hlavy. Chtěli se ujistit, že zemře. Možná se báli, co by při výslechu řekl. Fleischer s ním mluvil před Thümmelem o citlivých věcech a Thümmel ty informace předával Morávkovi. Kdyby Morávek začal vypovídat, Fleischer skončil.

Václav Morávek, štábní kapitán československé armády, zemřel 21. března 1942 ve věku 37 let. Poslední ze Tří králů.

Alfréd Bartoš hlásil do Londýna Morávkovu smrt. Exilová vláda nemohla uvěřit, že nejslavnější český odbojář je po smrti. Ještě v říjnu 1942 vyzvali nový výsadek Antimony, ať v protektorátu vyhledá Václava Morávka.

Tělo Václava Morávka bylo pohřbeno na hřbitově v Ďáblicích. Po válce byl povýšen in memoriam do hodnosti podplukovníka. V roce 2005 do hodnosti brigádního generála. Získal Řád M. R. Štefánika II. třídy (1992). V roce 2022 mu byl udělen Řád Bílého lva.

Jeho matka Jaroslava se ze smrti syna nikdy nevzpamatovala. „Ze všech svých tří dětí k němu měla nejblíž,“ vzpomíná Václavova neteř Jaroslava Karbanová. „Po duchovní stránce si velmi rozuměli. Ostatní v rodině byli totiž ateisté.“ Od deseti let bydlela u babičky. „Václava si nepamatuji, padl, když mi byly dva roky. Znám ho jen z vyprávění tatínka, tety a staršího bratra.“

V polovině šedesátých let mu byl u Prašného mostu odhalen památník. V Kolíně nese jeho jméno ulice. V roce 1998 natočil režisér Karel Kachyňa sedmidílný televizní seriál Tři králové.

Paul Thümmel byl zatčen potřetí a definitivně. Zemřel v dubnu 1945 v Terezíně – buď ho zavraždilo gestapo, nebo spáchal sebevraždu.

Oskar Fleischer neudělal po Morávkově smrti žádnou kariéru. Skončil na nevýznamné úřadovně v Kolíně. Paradoxně ve městě, kde se Morávek narodil.

Václav Řehák byl popraven.

Radiotelegrafista František Peltán byl popraven v roce 1942.

Magda Rezková, která Morávkovi poskytovala úkryt ve svém krejčovském salónu na Vinohradech, vzpomínala: „Byl to muž ryzího charakteru, čestný, nábožensky založený, který nade vše miloval svou matku. Byl jemný, nikomu neublížil, o svůj život se nebál, jen toužil po krvi gestapáků. Přál si jen pomstít Pepka Mašína.“

Václav Morávek nebyl jen hrdina. Byl člověk. Psal básně, dobře kreslil, rád četl. Byl romantik se smyslem pro dobrodružství. Byl hluboce věřící. Měl na nočním stolku Bibli a dvě pistole pod polštářem. Lidé mu říkali Pobožný pistolník.

Věřil v Boha a ve své pistole. Do posledního okamžiku.

Zdroje:

Webové:

Knihy: