Článek
Vilnius, září 1941. Z okna vojenské kanceláře u hlavního nádraží byl dokonalý výhled. Wehrmacht feldvébel (seržant) Anton Schmid seděl u svého stolu a psal zprávy. Venku na ulici shromažďovací místo.
První týden září. Každý den stejné. Kolony Židů. Litevští milicionáři je nahánějí do hromady. Údery pažbami zbraní. Kopance. Pláč dětí. Křik žen.
Pak je naložili na nákladní auta. Odvezli je do lesíka u Ponary, asi 10 kilometrů od města.
A tam je zastřelili. Všechny. Do masového hrobu.
Anton Schmid seděl u svého stolu a pozoroval. Během prvního týdne září 1941 bylo takto zavražděno 3 700 Židů.
Ten večer napsal dopis manželce Steffi do Vídně: „Tady shromažďovali mnoho Židů, které litevské milice zahánějí a střílí na louce před městem, skupiny po 2-3 000 najednou. Cestou tloukli děti o stromy a podobně. Můžeš si představit, jak jsem se cítil… Znáš mě, mám měkké srdce. Nemohl jsem jinak než jim pomoct.“
Malý obchod s rádii
Anton Schmid se nenarodil jako hrdina. Narodil se jako obyčejný člověk.
9. ledna 1900, Vídeň. Chudá rodina. Po základní škole šel ne na gymnázium, ale učit se elektrikářem. Potřeboval uživit rodinu.
Rok 1918. Osmnáct let. Odvedli ho do rakousko-uherské armády. Bojoval v první světové válce a přežil nejhorší bitvy na konci války. Vrátil se do Vídně. Oženil se se Stefanie. Narodila se dcera Greta. Otevřel malý obchod s rádii ve 20. okrese. Zaměstnával dva Židy. Žil svůj tichý, obyčejný život. Nečetl noviny, nezajímal se o politiku. Pak přišel rok 1938. Anschluss, Německo anektovalo Rakousko. V ulicích Vídně začalo násilí proti Židům.
Anton viděl, jak někdo rozbil okno jeho židovského souseda. Nevydržel se na to jenom dívat a pachatele pomocí tzv. občanského zatčení zatkl. Pomohl několika židovským přátelům uprchnout do Československa.
Ale to nestačilo. V roce 1939 byl odvedený do wehrmachtu. Jako čtyřicetiletý muž ho neposlali na frontu, ale poslali ho do týlové jednotky, nejprve v Polsku, potom v Bělorusku.
A pak, v srpnu 1941, Vilnius.
„Propustky od smrti“
Schmidovi svěřili kancelář na nádraží. Měl hledat vojáky, kteří se oddělili od svých jednotek, a vracet je zpátky. Hodně z nich mělo bojovou únavu. Byli na dně. Schmid jim rozuměl. Mohl je obvinit z dezertace nebo zbabělosti - ale neudělal to.
Hermann Adler, jeden z Židů, které zachránil, ho později popsal: „Byl to prostý seržant. Sociálně neobratný člověk v myšlení i řeči. Nečetl noviny ani knihy.“
Ale měl měkké srdce.
Prvního Žida zachránil ještě v září. Jmenoval se Max Salinger - polský Žid z Bielsko-Biały, který mluvil plynně polsky i německy. Dostavil se do Schmidovy kanceláře a prosil o pomoc. Schmid mu dal vojenskou knížku padlého vojáka Maxe Hupperta a vzal ho jako písaře. Salinger válku přežil.
Krátce poté zachránil třiadvacetiletou litevku Luisu Emaitisaite. Unikla při náboru, ale večer ji chytili po zákazu vycházení - což znamenalo jistou smrt. Ukryla se v nějakých dveřích a když kolem procházel Schmid, zoufalým šepotem ho poprosila o pomoc.
Schmid ji schoval u sebe doma. Zařídil jí pracovní povolení na stenografku. Zachránil jí život.
V říjnu 1941 to začalo být horší. Němci zrušili většinu pracovních povolení. Chystali se zavraždit velkou část ghetta.
Ve Schmidově kanceláři pracovalo 150 Židů. Teď dostal povolení jen pro patnáct z nich - a to krylo šedesát lidí včetně rodin. Židé těmto povolením říkali „propustky od smrti“.
Zbývajících devadesát Židů přišlo za Schmidem: „Prosíme vás, odvezte nás do Lidy. Tam ještě zatím Židy nezatýkají.“
Schmid věděl, jaké to je riziko. Přesto to udělal. Vzal kamiony wehrmachtu, označil je velkými nápisy „Nebezpečné výbušniny“ a projel s nimi všemi kontrolními body. Nikdo si netroufal kontrolovat náklad. Němci netušili, že místo výbušnin vezou Židy.
Odvezl je do Lidy v Bělorusku. Dočasně je zachránil před masovým hrobem v Ponary. A pak to udělal znovu. A znovu.
Tajná odbojová buňka
V listopadu 1941 Schmid u sebe ukryl Hermanna Adlera, židovského básníka a člena odboje, a jeho manželku Anitu, slavnou operní pěvkyni.
Díky Adlerovi se Schmid seznámil s Mordechaim Tenenbaumem, vůdcem židovského odboje. Na Silvestra 1941 se v jeho bytě sešlo vedení židovské podzemní organizace Dror. Slavili příchod nového roku. Tenenbaum mu tenkrát slíbil: „Až po válce vznikne židovský stát, vyznamenáme tě za to, co děláš pro Židy.“
Schmid na to odpověděl: „Nosil bych takové vyznamenání s hrdostí.“
Ani jeden z nich se konce války nedožil. Tenenbaum padl v roce 1943 při povstání v bialystockém ghettu. Schmid byl popraven wehrmachtem o rok dříve.
Společně totiž vymysleli plán: Budou převážet Židy z vilniuského ghetta do Białystoku, Lidy a Grodna. Oficiálně jako „přesun nezbytných pracovníků tam, kde jsou potřeba“.
Tímto způsobem Schmid zachránil přibližně 300 Židů. Použil kamiony wehrmachtu. oficiální papíry. Na první pohled všechno legální. Jeho byt se stal schůzovacím místem partyzánů. Dodával jim zásoby. Pomáhal s falešnými doklady. Někdy u něj přenocovalo víc než dvacet lidí najednou. Hermann Adler o něm později řekl: „Pro nás v ghettu byl ten štíhlý, tichý muž v seržantské uniformě něco jako svatý.“ Schmid si za svou práci nikdy nic nevzal. Spisovatel Purpur, kterého Schmid taky ukrýval, se ho jednou zeptal: „Není to šílené? Takhle riskovat život?“
Schmid odpověděl: „Všichni jednou umřeme. Ale když si můžu vybrat, jestli umřu jako vrah nebo jako pomocník, tak si vybírám smrt pomocníka.“
Zatčení
Tenenbaum ho varoval: „Příliš mnoho lidí o tobě ví. Jsi v obrovském nebezpečí.“
Ale Schmid stejně pokračoval.
Byla to jen otázka času. Gestapo zjistilo, že v ghetu v Lidzě žije nezvykle hodně Židů z Vilniusu. Některé z nich zatknuli a mučili, až prozradili pravdu - že tam všichni dorazili díky seržantovi wehrmachtu.
Koncem ledna 1942 pro Schmida přišli. Zavřeli ho do věznice Stefanska ve Vilniusu a 25. února stanul před válečným soudem velitelství Vilniuského pole. Rozsudek: smrt. Obvinění: velezrada a pomoc nepříteli.
Soudní spisy se nedochovaly, takže dnes nevíme, kdo Schmida udal ani jaká přesně byla obvinění. Víme jen, jak to skončilo.
Poslední dopisy
Z vězení napsal Steffi dva dopisy.
První dopis, 9. dubna 1942:
„Chci ti říct, jak se to všechno stalo. Litevští vojáci hnali mnoho Židů na louku za městem a stříleli je, pokaždé okolo 2 000 až 3 000 lidí. Cestou zabíjeli děti tím, že je házeli proti stromům, atd., zkus si to představit. Víš, jak jsem na tom se svým měkkým srdcem. Nemohl jsem myslet a musel jsem jim pomoct.“
Druhý dopis, krátce před popravou:
„Moje milovaná Steffi,
kdyby to šlo jinak, ušetřil bych vás s Gretou tohoto všeho. Jediné, co jsem chtěl udělat, bylo zachránit lidi - ano, byli to Židé - před smrtí, která teď čeká mě. Celý život jsem dával všechno ostatním, nemohl jsem se změnit…
Píšu ti poslední řádky, co ti ještě můžu napsat. Posílám ti všechnu svou lásku. Líbám vás obě. A tobě, Steffi, ještě jeden polibek navíc - ty jsi pro mě vším, tady na zemi i tam nahoře, kam brzy půjdu.
Mnoho polibků, láska navždy, tvůj Toni.
13. dubna 1942. Ranní poprava. Zastřelen.
Cena humanity
Když Židé ve vilniuském ghettu slyšeli o Schmidově popravě, recitovali kaddiš - židovskou modlitbu za mrtvé. Za seržanta wehrmachtu.
A co se stalo s jeho rodinou?
Sousedé ve Vídni rozbíjeli okna Stefanie Schmid. Nazývali jejího manžela zrádcem. Rakousko ho neuznalo jako oběť nacismu až do konce 50. let. To znamenalo, že Steffi a Greta nedostaly žádnou finanční podporu. Žily v chudobě.
Až v roce 1945 Max Salinger - ten první Žid, kterého Schmid zachránil - přijel do Vídně. Vyhledal Stefanii a Gretu. Řekl jim, co pro něj Anton udělal. A začal je pravidelně finančně podporovat.
V roce 1964 - 22 let po Schmidově smrti - mu Yad Vashem udělil titul Spravedlivý mezi národy. Stefanie přijela do Jeruzaléma přijmout vyznamenání. Zasadila strom v Zahradě spravedlivých.
V roce 1965 Simon Wiesenthal zorganizoval cestu Stefanie do Vilniusu - navzdory sovětským omezením. Simon Wiesenthal Centre zaplatil nový náhrobní kámen s nápisem: „Zde odpočívá muž, který si myslel, že je důležitější pomáhat bližnímu než žít.“
Ticho v soudní síni
Rok 1961. Jeruzalém. Soud s Adolfem Eichmannem - architektem „konečného řešení“.
Na svědecké stolici sedí Abba Kovner - jeden z mála odbojářů z vilniuského ghetta, který přežil.
Vypráví o Antonovi Schmidovi. O seržantovi wehrmachtu, který riskoval život, aby zachránil Židy.
Spisovatel, který tam byl, zaznamenal:
„Během několika minut, co trvalo Kovnerovo vyprávění o pomoci, která přišla od německého seržanta, se nad soudní síní rozprostřelo ticho. Bylo to, jako by dav spontánně rozhodl dodržet obvyklé dvě minuty ticha na počest muže jménem Anton Schmid.“
Ticho v soudní síni plné přeživších holocaustu. Ticho pro seržanta wehrmachtu.
Vzpomínka
Dnes je po Schmidovi pojmenována ulice ve Vídni. Vojenské kasárny v Rakousku nesou jeho jméno. V Haifě v Izraeli je po něm pojmenován kruhový objezd na jižním příjezdu do města. Je to málo. Je to pozdě.
Ale pro ty, které zachránil - pro jejich děti, vnoučata, pravnoučata - to znamená všechno.
Hermann Adler, básník, který přežil díky Schmidovi, napsal v roce 1945 sbírku poezie „Písně z města smrti“. Věnoval ji Antonovi Schmidovi. Popsal ho jako „sociálně neobratného muže v myšlení i řeči“ a svatého.
Volba
Anton Schmid nebyl žádný výjimečný člověk. Nebyl hrdina. Nebyl vzdělanec ani politik. Byl to prostě elektrikář z Vídně. Čtyřicetiletý táta s malým obchodem s rádii. Tichý. S měkkým srdcem.
A přesto - když viděl zlo, udělal to, co bylo správné.
Zachránil 250 až 300 Židů. Celé rodiny. Jejich budoucnost. Děti, které se ještě nenarodily.
A za to ho popravili jeho vlastní. Wehrmacht. Němečtí vojáci. Kulka do srdce.
Byl jedním z pouhých tří wehrmacht vojáků, kteří byli popraveni za to, že pomáhali Židům. Tři z milionů.
Co nám to říká o lidské povaze?
Možná tohle: V každém z nás někde žije Anton Schmid. To měkké srdce. Schopnost vidět utrpení druhých. Touha pomoci. Ale málokdo z nás má jeho odvahu.
Odvahu říct ne, když všichni říkají ano. Odvahu riskovat život za lidi, které sotva známe. Odvahu zůstat člověkem v době, kdy být člověkem znamená zločin.
Schmid přitom věděl, co ho čeká. Tenenbaum ho varoval. Židé v ghettu mu říkali: „Přestaň. Jsi v nebezpečí.“
Ale on řekl: „Všichni jednou umřeme. Když si můžu vybrat, jestli umřu jako vrah nebo jako pomocník, tak si vybírám smrt pomocníka.“
A vybral si.
V jeho posledním dopise není lítost. Není tam „proč jsem to udělal“. Je tam jen vysvětlení: „Viděl jsem, jak tloukli děti o stromy. Znáš mě - mám měkké srdce. Nemohl jsem jinak.“
Nemohl jinak.
To je poselství Antona Schmida. Ne že byl výjimečný. Ale že nemohl jinak. Že když vidíte zlo, nemůžete prostě přihlížet.
Někde v Izraeli dnes žije rodina. Možná netuší, že jejich pradědeček přežil díky wehrmacht seržantovi. Možná to vědí a každý rok mu zapalují svíčku. Jejich existence je Schmidův pomník. Jejich život je jeho odměna.
A jeho slova - „Jen jsem se choval jako člověk“ - jsou výzvou pro nás všechny.
Zdroje:
Anton Schmid, Wikipedia
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Anton_Schmid
The story of Anton Schmid
Dostupné z: http://www.auschwitz.dk/Schmid/Schmid.htm
Sergeant Anton Schmid: Saint in a Feldwebel's Uniform, Warfare History Network
Dostupné z: https://warfarehistorynetwork.com/article/sergeant-anton-schmid-saint-in-a-feldwebels-uniform/
Anton Schmid, Yad Vashem - Righteous Among the Nations
Dostupné z: https://www.yadvashem.org/righteous/stories/schmid.html
The letter Anton Schmid wrote to his wife before his execution, Yad Vashem
Dostupné z: https://www.yadvashem.org/righteous/stories/schmid/schmid-letter.html
Brave Austrian Sergeant: Anton Schmid, Accidental Talmudist
Dostupné z: https://www.accidentaltalmudist.org/heroes/2023/01/12/brave-austrian-sergeant/
1942: Anton Schmid, Executed Today
Dostupné z: http://www.executedtoday.com/2011/04/13/1942-anton-schmid/
Anton Schmid, Association of Jews of Vilna and vicinity in Israel
Dostupné z: https://en.vilna.co.il/history/huo/anton-schmid/
Wreath-laying ceremony in Vilnius in honor of Sergeant Anton Schmid, Austrian Ministry of Foreign Affairs
Dostupné z: https://www.bmeia.gv.at/en/austrian-embassy-to-lithuania/news/detail/wreath-laying-ceremony-in-vilnius-in-honor-of-sergeant-anton-schmid-1900-1942
