Článek
„Byl jsem sice malý kluk, ale vybavuji si, jak jsem se jednou v zimě musel s rodiči i dalšími vězni na jeho příkaz svléct do naha a on přikázal, ať nás hadicí postříkají ledovou vodou.“ Arnošt Vintr, kterému bylo v roce 2015 šestasedmdesát let, o něm mluví po sedmdesáti letech stále jen jako o veliteli.
Josef Janovský zemřel v roce 1956 na rakovinu jako svobodný člověk. Poslední léta života pobíral státní penzi, kterou mu úřady po osvobozujícím rozsudku vyplatily i s doplatkem za roky, kdy byl mimo službu. Za tábor v Letech u Písku, kterým prošlo téměř třináct set lidí a z nějž se nejméně tři sta třicet pět nevrátilo, nebyl nikdy odsouzen.
Kariéra, která vedla přes půl monarchie
Narodil se 15. března 1888 ve Stříbrné Skalici na Kolínsku, jako syn Josefa Janovského a Barbory Mašínové. V roce 1909 nastoupil k pěšímu pluku č. 36 v Mladé Boleslavi, o čtyři roky později přešel k rakousko-uherskému četnictvu. První světovou válku prožil ve službě v Pule, kde se podle dochovaných životopisných údajů naučil německy, italsky, srbochorvatsky a později i rusínsky.
Po vzniku Československa zůstal u četnictva: Most, Kardašova Řečice, České Velenice. V roce 1922 ho převelili na Podkarpatskou Rus, kde velel stanici ve Velkém Lázu, o tři roky později v Užhorodě už jako zástupce okresního velitele. V roce 1930 získal důstojnickou hodnost, před válkou sloužil jako okresní velitel ve Velkém Berezném, v Kladně a v Jílovém u Prahy.
Byla to typická kariéra četnického profesionála meziválečného Československa. Nic v ní nenasvědčovalo tomu, co přijde.
Z četníka úředníkem
V červnu 1940 se Janovský s četnickým sborem po třiceti letech služby rozloučil. Odešel v hodnosti štábního kapitána – vládní nařízení z prosince 1939 ho jako vrchního kancelářského oficiála převedlo k Zemskému úřadu v Praze. A právě Zemský úřad se v témže roce chystal zřídit v Letech u Písku kárný pracovní tábor pro muže bez řádného zaměstnání, tzv. „pracovně nepřizpůsobivé“.
Janovský se stal jeho ředitelem hned od počátku, 1. června 1940. Podle historiků ke svému úkolu přistoupil „velmi iniciativně“ a vypracoval systém správy tábora, který se později stal předlohou pro druhý protektorátní kárný tábor v Hodoníně u Kunštátu.
Na konferenci s řediteli táborů, kterou 10. ledna 1941 v Praze vedl ministr vnitra generál Josef Ježek, zaznělo, že v táborech „musí být postupováno drakonicky“ a káranci mají vykonávat „tak těžkou práci“, aby si trest uvědomili. Systém trestů, který Janovský zavedl, počítal mimo jiné s tzv. „španglí“ – kůlem s kladkou, ke kterému byli provinilci na několik hodin poutáni a na kladce vytahováni. Fyzické tresty byly sice formálně zakázány, dozorci je ale přesto používali – a ředitel o tom podle svědků věděl.
Jak se kárný tábor stal „cikánským“
V Letech vedl Janovský tři různé tábory za dva a půl roku. Kárný pracovní tábor řídil od 1. června 1940 do 9. března 1942. Poté se Lety na několik měsíců staly sběrným táborem, který řídil dál. A 1. srpna 1942 – na základě protektorátního nařízení proti „cikánům a osobám žijícím cikánským způsobem života“ – se z něj stalo místo internace romských rodin. Muže, kteří předtím zdokonalovali tábor pro dospělé kárance, nahradily rodiny: ženy, děti, starci, lidé, kteří se ničím neprovinili.
Janovský zůstal ve funkci. Vedl ho od 1. srpna 1942 až do 18. ledna 1943.
Kůl, hadice a vila
Poválečné vyšetřování a následná svědectví popisují jeho metody shodně. Podle shromážděných výpovědí nechával „dlouhé hodiny ženy vázat na kůl“. Vězni měli v zimě pracovat bez odpovídajícího oblečení. Tábor stravoval hlad: podle svědectví, ale i archivních důkazů, dozorci, včetně Janovského, pravidelně kradli z táborových zásob jídlo, čímž ubírali i z toho mála, co vězni měli dostat. Podle Respektu měl Janovský v jednom rozhovoru přiznat, že chce postavit vilu – „jako ostatní páni“ – z nezákonně získaných peněz. Přímý důkaz o tom ale soud neměl.
Na konci roku 1942 propukla v táboře epidemie skvrnitého a břišního tyfu. Lidé vyčerpaní hladem, prací a zimou umírali po desítkách týdně. Ne všichni dozorci ale Janovského metody mlčky přijímali – strážmistr František Kánský později na jeho jednání upozornil nadřízené orgány, jiný dozorce, Josef Bouda, si na velitele oficiálně stěžoval jménem svých kolegů. Zásah nakonec přišel od úředníka ministerstva vnitra Jiřího Letova, který prosadil Janovského odvolání.
18. ledna 1943 převzal velení Štěpán Blahynka. Během necelých dvou měsíců se mu podařilo epidemii zvládnout – což jen potvrdilo, že katastrofa předchozích měsíců nebyla nevyhnutelná.
Planá nad Lužnicí a okresní úřad
Odvolání z Let znamenalo pro Janovského jen přesun jinam. Úřady ho převedly do pracovně výchovného tábora v Plané nad Lužnicí, tedy do podobného zařízení, jaké řídil už dřív. Vydržel tam tři měsíce, pak se pohádal s německým velitelem a musel odejít. Zbytek války strávil jako úředník na okresním úřadě Praha-venkov-sever.
Spravedlnost, která nepřišla včas
Hned po osvobození ho udali dva bývalí dozorci. Obvinění ale bylo na počátku července 1945 smeteno ze stolu jako bezdůvodné. Teprve protokol dozorce Františka Kánského z 25. června 1945 přiměl Zemské četnické velitelství v Praze k novému vyšetřování, které vedla vyšetřovací komise národního výboru v Jílovém.
V jedné chvíli se při konfrontaci s bývalým internovaným Fialou stalo, že se Fiala na Janovského málem vrhl. Komise to vzala jako signál, že případ přesahuje její možnosti, a požádala o jeho převzetí Národní bezpečnost. Od srpna do prosince 1945 pak strávil Janovský v pankrácké věznici. Vyšetřování se v roce 1946 zadrhlo a znovu se rozběhlo až o dva roky později.
Soud se konal 7. září 1948 – šest let poté, co Janovský převzal „cikánský tábor“, a tři roky po konci války. Obžaloba stála na čtyřech bodech: propagace nacismu, vyhrožování vlastním dozorcům koncentračním táborem, nařizování nucené práce ve prospěch Německa a způsobení úmrtí vězňů tím, že jim nevydával plné potravinové příděly, nutil je k nadměrnému pracovnímu výkonu a posílal je pracovat v mrazu.
Soud ho zprostil všech čtyř bodů. Argumenty? Dozorce Kánský, který ho sám udal, není věrohodný svědek. Tábor řídil podle příkazů nadřízených úřadů – a vysoké pracovní normy podle soudu požadovali Němci, aby prý do tábora nemuselo nastoupit německé policejní velení. Nakonec se prý nepodařilo prokázat, že by vězni nedostávali jídlo podle normy, protože k normám měli přístup jen členové táborového vedení. Táborový lékař Neuwirth sice podezření měl, před soudem ho ale nedokázal podložit. Podle dalších zpráv změnili někteří svědci své výpovědi a bývalí vězni se hlavního líčení vůbec nezúčastnili.
Nebyl to ojedinělý případ. Dozorce Josef Hejduk, kterého bývalí vězni obvinili z mučení a několika vražd, byl v roce 1947 osvobozen – úřady odmítly svědectví přeživších s odůvodněním, že jde o lidi s „kriminální minulostí“. Dozorce Josef Luňáček dostal za obdobná obvinění jen formální důtku.
Jediný odsouzený
Existuje jeden člověk, kterého česká justice za zločiny spojené s romským holocaustem na našem území skutečně odsoudila. Jmenoval se Blažej Dydy, narodil se 8. dubna 1917 a byl Rom. V Hodoníně u Kunštátu, kde měl vězeňské číslo 3336, a později v Osvětimi-Birkenau, kde mu patřilo číslo Z-8420, ho vedení tábora určilo do vězeňské samosprávy – jako „štubového“ a předáka. Soud ho odsoudil za týrání vězňů a zavinění smrti lidí; původně na smrt, později trest změnili na doživotí, v roce 1955 na pětadvacet let. V červenci 1961 ho propustili.
Dydyho vina není předmětem tohoto článku a není na místě ji zlehčovat ani hodnotit z dnešní perspektivy. Ten kontrast ale nelze přehlédnout: před soud předstoupil vězeň, který se nacházel v systému jako oběť, a zůstali mimo něj ti, kdo ten systém zavedli, řídili a profitovali z něj.
Penze a tichý konec
Po zproštění obžaloby dosáhl Janovský v roce 1948 důchodového věku. Dostal roční rentu 41 400 korun a doplatek mzdy za tři roky, které strávil mimo službu kvůli vyšetřování. Do té doby se živil příležitostnými manuálními pracemi a později jako technická síla ve skladu pražské firmy Prispol na Žižkově. Zemřel v roce 1956 na rakovinu.
Co po něm zůstalo
Podle nejnovějších odhadů Muzea romské kultury prošlo táborem v Letech celkem 1294 lidí, nejméně 335 jich zemřelo, většina z nich v zimě 1942–1943, kdy tábor vedl Janovský. Táboroví lékaři navíc podle svědectví skutečný počet úmrtí v záznamech zkreslovali směrem dolů – přesné číslo tak možná navždy zůstane jen odhadem.
Janovského příběh není jen příběhem jednoho brutálního muže. Je to příběh o tom, jak hladce dokázal fungovat systém, ve kterém čeští úředníci a četníci spravovali tábor pro české občany – a jak snadno se po válce našly důvody, proč za to nikoho nepotrestat. Štěpán Blahynka ukázal, že za stejných rozkazů šlo dělat věci jinak. Josef Janovský zvolil kůl, hadici a plány na vlastní vilu – a zaplatili za to lidé, kteří se do tábora dostali jen proto, kým byli.
Zdroje:
Velitelé tzv. cikánského tábora v Letech u Písku Paměť a dějiny, Ústav pro studium totalitních režimů, 1/2019 Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2019/04/PD_1_19_s26-35.pdf
Dva muži, do jejichž osudu se smrsknul romský holocaust Respekt, 2015 Dostupné z: https://www.respekt.cz/tydenik/2015/21/dva-muzi-v-tabore
Blažej Dydy: Rom jako jediný odsouzený za romský holocaust v Čechách Romea.cz Dostupné z: https://romea.cz/cz/domaci/co-se-stalo-s-josefem-janovskym
Lety u Písku a vina českých úředníků Policista.cz Dostupné z: https://www.policista.cz/clanky/reportaz/lety-u-pisku-a-vina-ceskych-uredniku-1246/
Život s dozorci v Letech u Písku HATEFREE CULTURE Dostupné z: https://www.hatefree.cz/clanky/zivot-s-dozorci-v-letech-u-pisku
Lety concentration camp Wikipedia (anglická verze) Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Lety_concentration_camp
Historie – Památník Lety u Písku Muzeum romské kultury, Brno Dostupné z: https://www.rommuz.cz/cs/lety-u-pisku/
