Zilli Schmidtová prošla Lety i Osvětimí. Rodinu jí zplynovali pár hodin po jejím odjezdu

V noci na 2. srpna 1944 zplynovali v Osvětimi její rodiče, sestru se sedmi dětmi i čtyřletou dceru. Zilli Schmidtovou pár hodin předtím přesunuli do jiného tábora. Mlčela o tom skoro sedmdesát let.

Ve svých devadesáti letech pořád nemohla v noci pořádně spát. „V noci jsem ještě pořád v Osvětimi,“ řekla v jednom z posledních rozhovorů svého života. Někdy jí to trvalo hodiny, než usnula – a když se to podařilo, často se probouzela zpátky tam, odkud odešla jako jedna z mála.

Zemřela 21. října 2022 v Mannheimu ve věku osmadevadesáti let. Byla jednou z posledních žijících pamětnic holokaustu Romů a Sintů – a zároveň člověkem, který o svém osudu téměř sedmdesát let nedokázal promluvit. Když to nakonec udělala, bylo jí přes devadesát.

Narodila se 10. července 1924 v durynském Hinternah jako Cäcilie „Zilli“ Reichmannová. Rodiče, Anton zvaný Jewero a Berta zvaná Batschka, patřili k Lalleri, sintské skupině, která putovala středním Německem odedávna – v létě s ozdobenou dřevěnou maringotkou po kraji, v zimě usazená na jednom místě. Otec provozoval putovní kino a hrál na housle, matka prodávala galanterii a jemné krajky. Vyrůstala s dalšími čtyřmi sourozenci, ke kterým se v dospělosti upínala celý zbytek života.

„Měli jsme šťastný, dobrý život,“ řekla o tom dětství. Je to věta, kterou je těžké číst s vědomím toho, co přišlo potom.

V patnácti letech, v roce 1940, porodila v Chebu dceru Ursulu Josefine. Všichni jí říkali Gretel.

Gestapo ji zatklo 8. června 1942 při razii ve Štrasburku spolu s dvěma sestřenicemi. Bylo jí sedmnáct. Následovala cesta přes několik věznic, než ji 19. října 1942 převezli do „cikánského tábora“ v Letech u Písku, na českém území – místa, které podle jejích pozdějších slov ovládal hlad a brutalita dozorců.

Na počátku roku 1943 se jí odtud s jednou z příbuzných podařilo utéct. Svoboda netrvala dlouho – znovu ji chytili a uvěznili na pražském Pankráci.

11. března 1943 ji deportovali do takzvaného cikánského tábora v Osvětimi-Birkenau. Na předloktí jí vytetovali číslo Z-1959. V následujících měsících sem postupně dorazili i další členové rodiny – rodiče, dcera Gretel, bratr Otto, sestra Anna se sedmi dětmi. Bratr Stefan přijel ještě ve wehrmachtské uniformě, ze které ho museli násilím svléknout.

Byla to podivná, krutá úleva – mít po měsících strachu rodinu zase pohromadě, byť za ostnatým drátem. Zilli v táboře pracovala a byla mimo jiné vyšetřována lékařem Josefem Mengelem. Aby uživila blízké, kradla, co se dalo. „Jako vrána,“ řekla o tom později – ale nikdy prý lidem, kteří jídlo sami zoufale potřebovali.

2. srpna 1944 přeložili Zilli a její sestřenici Tilli z osvětimského cikánského tábora do koncentračního tábora Ravensbrück. Nevěděla, co to znamená. Nevěděla, že je to poslední chvíle, kdy ještě může rodinu potkat živou.

Té samé noci SS zplynovala a zavraždila mezi 4200 a 4300 vězňů cikánského tábora – v dějinách se tahle noc vede jako „Zigeunernacht“, cikánská noc, jedna z největších jednorázových vražd v celé historii Osvětimi. Mezi mrtvými byli její rodiče, sestra se sedmi dětmi a čtyřletá Gretel. Bratři Otto a Stefan přežili jen proto, že je pár hodin předtím odvezli na nucené práce jinam – stejná náhoda, která zachránila i Zilli.

O tom, co přesně tehdy cítila, když se to dozvěděla, mluvila jen výjimečně. „Nechci o tom mluvit,“ odpovídala, kdykoli se jí na tu noc někdo zeptal. Bylo jí dvacet let.

Z Ravensbrücku ji poslali na nucené práce do vedlejšího tábora Arado Flugzeugwerke u Wittenbergu, patřícího pod Sachsenhausen. 24. února 1945 se jí spolu s Tillou podařilo uprchnout. S pomocí spoluvězeňkyň sehnaly falešné doklady na jméno „Renate Müllerová“ z Kostřina a s nimi se dostaly až do okolí Vídně, kde je o pár týdnů později zastihl konec války.

Po válce, v roce 1948, se „po cikánsku“ – bez úředního zápisu – provdala za cimbalistu Antona Schmidta, který přežil koncentrační tábor Neuengamme a hrál v kapele Romano. Civilně se vzali až o pětadvacet let později, v roce 1973. Živili se jako pouliční hudebníci a prodejci perských koberců, natrvalo se usadili v Mannheimu.

Když v roce 1953 požádala o odškodnění za ztrátu svobody, německé úřady žádost zamítly. Odůvodnění bylo v přímém rozporu s tím, co prožila: byla prý „rasově čistá“, a tedy nebyla pronásledována z rasových důvodů. Rozhodnutí v roce 1956 potvrdil i Spolkový ústavní soud. Nakonec dostala 3 900 marek – 150 marek za každý měsíc věznění. Žádost o odškodnění za smrt dcery jí úřady zamítly s odůvodněním, že dítě nikdy nepobývalo na území Německé říše.

Trvalo skoro dvacet let, než německé soudy vůbec uznaly, že perzekuce Sintů a Romů byla rasová – tedy že se na ni obecně vztahuje odškodnění, o které mohli žádat oběti nacismu.

V roce 1988 vypovídala u soudu v Siegenu jako svědkyně proti bývalému esesákovi Ernstu-Augustu Königovi, bloktřídnímu z cikánského tábora v Osvětimi, který si podle soudu z týrání vězňů dělal potěšení. Soud ho v roce 1991 odsoudil za vraždu k doživotí. Rozsudku se ale nedožil jako svobodný člověk – než se stihl odvolat, spáchal sebevraždu.

Byla to ale výpověď před soudem, ne veřejné svědectví z vlastní vůle. Mimo soudní síň o svém příběhu dál mlčela.Jako dobrovolná svědkyně, která svou historii vědomě předává dál, vystoupila poprvé až v roce 2018 – na vzpomínkové akci v Berlíně, ve svých čtyřiadevadesáti letech. Trvalo jí tedy skoro tři čtvrtě století, než se rozhodla, že mlčení už dál neunese.

V roce 2020 vyšly její paměti Gott hat mit mir etwas vorgehabt! Erinnerungen einer deutschen Sinteza (Bůh se mnou měl nějaký plán! Vzpomínky německé Sintky), v roce 2023 poprvé i v českém překladu Rubena Pellara. V dubnu 2021 jí německý prezident Frank-Walter Steinmeier osobně udělil Spolkový záslužný kříž, o pár měsíců později obdržela i Kulturní a čestnou cenu Sintů a Romů.

Mezi všemi místy, kterými za války prošla, se Zilli Schmidtová ve svých vzpomínkách opakovaně vracela i k Letům u Písku – táboru na českém území, kde dodnes zůstává mnoho osudů vězněných Romů a Sintů neprobádaných. Její příběh je jedním z mála, které z tohoto malého jihočeského tábora vedou dál: přes Osvětim, ztrátu celé nejbližší rodiny během jediné noci, až k pozdnímu, ale o to hlasitějšímu svědectví ženy, která nakonec – po sedmi desetiletích ticha – rozhodla, že svět bude vědět, co se stalo.

Zdroje:

Zilli Reichmann Wikipedia (německá verze) Dostupné z: https://de.wikipedia.org/wiki/Zilli_Reichmann

Zilli Schmidt European Holocaust Memorial Day for Sinti und Roma Dostupné z: https://www.roma-sinti-holocaust-memorial-day.eu/history/zilli-schmidt/

Genocide of Sinti and Roma: Concentration camp survivor Zilli Schmidt: „At night I'm still in Auschwitz“ RomaTimes.News Dostupné z: https://www.romatimes.news/index.php/en/categories/social/4908-genocide-of-sinti-and-roma-concentration-camp-survivor-zilli-schmidt-at-night-i-m-still-in-auschwitz

Holocaustüberlebende Zilli Schmidt mit 98 gestorben Jüdische Allgemeine Dostupné z: https://www.juedische-allgemeine.de/unsere-woche/holocaustueberlebende-zilli-schmidt-mit-98-gestorben/

Zilli Schmidt Verfolgung von Jugendlichen im Nationalsozialismus Dostupné z: https://www.verfolgung-von-jugendlichen-im-ns.de/biographies/zilli-schmidt-620f86f31964f

Ernst-August König Wikipedia (německá verze) Dostupné z: https://de.wikipedia.org/wiki/Ernst-August_K%C3%B6nig

Bůh se mnou měl nějaký plán! Kniha Sintky Zilli Schmidt je k dostání v českém překladu Český rozhlas Radiožurnál Dostupné z: https://radiozurnal.rozhlas.cz/buh-se-mnou-mel-nejaky-plan-kniha-sintky-zilli-schmidt-je-k-dostani-v-ceskem-9319922

Zentralrat Deutscher Sinti und Roma trauert um Zilli Schmidt haGalil, říjen 2022 Dostupné z: https://www.hagalil.com/2022/10/zilli-schmidt/

Genocide of European Roma (Gypsies), 1939–1945 United States Holocaust Memorial Museum, Holocaust Encyclopedia Dostupné z: https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/genocide-of-european-roma-gypsies-1939-1945

»Gott hat mit mir etwas vorgehabt! Erinnerungen einer deutschen Sinteza« Stiftung Denkmal für die ermordeten Juden Europas Dostupné z: https://www.stiftung-denkmal.de/publikation/gott-hat-mit-mir-etwas-vorgehabt-erinnerungen-einer-deutschen-sinteza/