Článek
Že když mezi námi není drama, znamená to zralost. Klid. Jistotu. Až později mi došlo, že ten klid nebyl výsledkem porozumění, ale opatrnosti.
Začalo to drobně. Věty, které jsem si nechala pro sebe, protože „to není důležité“. Úsměvy v situacích, kdy jsem cítila bodnutí. Souhlas v okamžicích, kdy bych dřív řekla: „Tohle vidím jinak.“ Nechtěla jsem narušit rovnováhu. Nechtěla jsem být ta komplikovaná. Ta, která přináší nepříjemná témata.
A myslím, že ona to měla podobně.
Kdysi jsme si říkaly všechno. Bez filtru. Bez strachu, že něco pokazíme. Mohly jsme se smát i pohádat, a stejně jsme věděly, že to přátelství unese. Byla tam důvěra, že pravda nás nerozdělí.
Jenže časem se změnilo něco podstatného. Začaly jsme se bát, že pravda by mohla bolet víc než ticho.
Když mě něco zranilo, řekla jsem si, že to nebylo myšlené špatně. Když jsem cítila závist, zahanbila jsem se za ni. Když mi něco vadilo, vysvětlila jsem si to sama. A když se ptala, jestli je všechno v pořádku, odpověděla jsem: „Jasně.“ Stejně jako ona.
Neříkaly jsme si pravdu, ale pořád jsme si říkaly, že jsme blízké.
Postupně se mezi námi objevila vzdálenost, která neměla jméno. Nebyla to zášť ani konflikt. Spíš prázdno. Setkání byla příjemná, ale plytká. Smály jsme se, ale něco chybělo. Už jsem se jí nesvěřovala s tím, co bylo křehké. A ona se mnou také ne.
Obě jsme to cítily. A obě jsme to ignorovaly.
Nejtěžší na tom bylo, že jsme si nemohly nic vyčíst. Nikdo neudělal nic „špatně“. Jen jsme se pomalu učily být spolu opatrné. A opatrnost je pro přátelství tichý jed.
Pamatuji si okamžik, kdy mi došlo, že už si navzájem nevěříme tak jako dřív. Řekla něco, co se mě dotklo. Ne hluboce. Jen tak, aby to stálo za reakci. A já jsem ji neměla. Jen jsem se usmála. A v tu chvíli jsem věděla, že něco skončilo.
Protože když si přestaneš dovolovat být pravdivá, přestaneš být blízká.
Přátelství nevydrželo ne proto, že bychom si ublížily. Ale proto, že jsme si přestaly dovolovat být nepohodlné. Upřímné. Zranitelné. Pravda mezi námi nezmizela náhle — my jsme ji postupně odkládaly, aby byl klid.
A klid nakonec všechno vyprázdnil.
Dnes se na to dívám bez hořkosti. Spíš se smutkem nad tím, jak snadno se může blízkost rozpustit, když si lidé myslí, že láska znamená neříkat všechno. Že vztah se udrží tím, že se vyhneme těžkým slovům.
Přátelství ale nevydrží na zdvořilosti. Potřebuje pravdu. I tu nepohodlnou. I tu, která může bolet. Protože bolest se dá přežít. Ale ticho, ve kterém se ztratí opravdovost, nakonec pohltí všechno.
A to je možná to nejtěžší poznání —
že jsme se neztratily kvůli konfliktu,
ale kvůli mlčení.
