Článek
Ne povrchně, ale opravdu. Po letech společného života, rozhovorů do noci, sdílených starostí i radostí jsem měla pocit, že mezi námi už nejsou žádná slepá místa.
Že o sobě víme všechno, co je důležité.
Mýlila jsem se.
Nešlo o jednu velkou lež.
Šlo o ticho mezi větami.
O věci, které se neřekly, protože „na to nebyl čas“.
O myšlenky, které zůstaly v hlavě, protože by narušily klid.
O pocity, které jsme si nechávali pro sebe, protože jsme si mysleli, že ten druhý to přece nějak ví.
Nevěděl.
Každý den jsme fungovali.
Ráno rutina.
Večer únava.
Víkendy povinnosti.
Mluvili jsme spolu. Ale málokdy o sobě.
„Jak bylo?“
„Dobrý.“
A tím to končilo.
První prasklina se objevila nenápadně.
Zmínil něco, co se ho týkalo, a já si uvědomila, že o tom slyším poprvé.
Ne detail.
Celou kapitolu.
„Tohle dělám už roky,“ řekl.
A mně se stáhl žaludek.
Jak můžeš dělat něco roky a já o tom nevím?
Začali jsme se ptát. Opatrně. S překvapením.
Zjistila jsem, že má strachy, které jsem nikdy neviděla.
On zjistil, že se cítím osamělá, i když jsme spolu.
Každý jsme si nesli svůj vnitřní svět. Pečlivě oddělený.
Ne proto, že bychom si nevěřili.
Ale protože jsme si zvykli to zvládat sami.
„Nechtěl jsem tě zatěžovat,“ řekl.
„Myslela jsem, že to poznáš,“ odpověděla jsem.
Ani jedno nebyla pravda.
Ukázalo se, že zatímco já žila v neustálém napětí, on žil v tichém odstupu.
Zatímco já čekala na otázky, on čekal na signál.
A signál nikdy nepřišel.
Každý jsme žili jiný život. Vedle sebe.
Nejbolestivější nebylo zjištění, že se neznáme dokonale.
Ale že jsme se přestali zajímat do hloubky.
Zůstali jsme u povrchu, protože ten byl bezpečný.
Když jsme to konečně pojmenovali, nebyla to hádka.
Byl to smutek.
Ten druh ticha, kdy si uvědomíš, že jste se minuli o několik let.
Začali jsme znovu mluvit. Jinak.
Ne „co se stalo“, ale „jak ses u toho cítil“.
Ne „to zvládneš“, ale „jak ti v tom můžu pomoct“.
Bylo to nezvyklé. Někdy nepříjemné.
Ale opravdové.
Ne vždy to stačí. Ne vždy se dva světy znovu propojí.
Ale pochopila jsem jednu věc:
Znát někoho neznamená mít o něm informace.
Znamená to být zvědavý i po letech.
Protože jakmile přestaneme klást otázky,
začneme si domýšlet.
A v těch domněnkách pak žijeme každý svůj vlastní život.
Vedle sebe.
A někdy tak dlouho,
až zapomeneme,
jaké to bylo být spolu.
