Článek
Že když si nestěžuji, znamená to, že to zvládám. Že když neříkám, co mě bolí, ukazuji tím odolnost. A že slabost je něco, čemu je lepší se vyhnout — hlavně na veřejnosti, hlavně před lidmi, kteří mě znají jen jako tu, co má všechno pod kontrolou.
A tak jsem přestala mluvit.
Začalo to nenápadně. Něco mi nebylo příjemné, ale řekla jsem si, že to nestojí za řeč. Byla jsem unavená, ale ostatní byli taky. Něco mě zranilo, ale nechtěla jsem to rozebírat. Nechtěla jsem být „ta, co si pořád stěžuje“. Ta, co kazí náladu. Ta, která potřebuje víc než ostatní.
Tak jsem to nechala být.
Postupně jsem si zvykla všechno zlehčovat. „To nic není.“ „Já si poradím.“ „To přejde.“ Slova, která zněla dospěle a rozumně. Jenže pokaždé, když jsem je vyslovila, jsem o kousek víc ustoupila sama sobě.
A nikdo si toho nevšiml. Protože když si nestěžujete, svět má tendenci předpokládat, že jste v pořádku.
Čím déle jsem mlčela, tím víc se ode mě očekávalo. Byla jsem spolehlivá. Výkonná. Klidná. Ta, která to unese. A já jsem tu roli přijala, i když mě postupně vysávala. Protože jakmile se jednou stanete „tou silnou“, těžko se z té pozice odchází.
Slabost v tomhle systému nemá místo.
Nejtěžší bylo, že jsem tomu začala věřit i já. Že když si stěžuji, selhávám. Že když přiznám únavu, zklamu. Že moje potřeby jsou přítěž. A tak jsem je odsouvala. Nejdřív na konec dne. Pak na víkend. Pak na někdy.
To „někdy“ ale nikdy nepřišlo.
Jednoho dne jsem si uvědomila, že už ani neumím říct, co mi vadí. Ne proto, že by to zmizelo, ale protože jsem si odvykla to pojmenovávat. Všechno jsem spolykala dřív, než se to dostalo ke slovům. A tělo si to začalo vybírat jinak — únavou, podrážděností, prázdnotou.
Mlčení mělo svou cenu.
Zlom nepřišel jako velké prozření. Spíš jako tichá únava ze sebe samotné. Z toho, že hraju roli, která mi už nesedí. Že chráním obraz silné ženy na úkor té skutečné. A že slabost, které jsem se tolik bála, možná není to, co si myslím.
Možná není opakem síly. Možná je její součástí.
Začala jsem mluvit opatrně. Ne dramaticky. Ne s výčitkami. Jen pravdivě. Říkat, když něco nezvládám. Když je toho moc. Když potřebuji pomoct. A zjistila jsem, že svět se nezhroutil. Někteří lidé odešli. Ale jiní zůstali. A ti, kteří zůstali, mě konečně viděli.
Ne jako „tu silnou“. Ale jako člověka.
Dnes už vím, že nestěžovat si není vždycky ctnost. Někdy je to jen naučený způsob, jak se vyhnout odmítnutí. Jak si udržet přijetí za cenu sebe sama. A že slabost není v tom, že něco bolí.
Slabost je předstírat, že nebolí, tak dlouho, až se ztratíte.
Učím se mluvit dřív, než bude pozdě. Učím se nevysvětlovat své pocity, jako bych se za ně musela omlouvat. A hlavně — učím se, že být silná neznamená mlčet.
Někdy ta největší síla spočívá právě v tom, že si dovolíme říct:
„Takhle už to dál nejde.“
