Článek
Rozlila se voda. Obyčejná nehoda, jakých se stane denně několik. Dřív by se zasmála, přinesla hadr nebo zavolala mě. Tentokrát se zarazila, ztuhla a tiše řekla: „Promiň… já jsem to zase pokazila.“ Ne „rozlila jsem vodu“, ale „pokazila“. To slovo mi zůstalo v hlavě.
Nechtěla jsem přehánět. Řekla jsem jí, že se nic nestalo. Že voda se utře. Přikývla, ale omlouvala se dál. Jako by potřebovala ujištění víckrát. Jako by čekala trest, který nepřišel.
Pak se to začalo opakovat. Omlouvala se, když položila otázku. Omlouvala se, když si chtěla jít hrát jinam. Omlouvala se, když zakašlala. „Promiň, že jsem hlasitá.“ „Promiň, že ti beru čas.“ „Promiň, že jsem tady.“
A tehdy mi došlo, že nejde o slušnost.
Dítě, které se omlouvá za věci, za které nemůže, nenese v sobě ohleduplnost. Nese v sobě strach. Strach, že je přítěž. Že existuje „navíc“. Že musí svou přítomnost neustále obhajovat.
Začala jsem se víc dívat. Ne jen poslouchat slova, ale všímat si těla. Stažená ramena. Oči, které se dřív rozsvítily, když něco vyprávěla, teď hledaly reakci dospělého dřív, než pokračovala. Čekala souhlas. Povolení. Ujištění, že nevadí.
Ptala jsem se sama sebe, kde se to vzalo. Doma jsme nekřičeli. Netrestali za chyby. Myslela jsem si, že máme bezpečné prostředí. Jenže bezpečí není jen o tom, co se děje doma. Je i o tom, co dítě slyší jinde. Jak se s ním mluví. Jak se hodnotí jeho reakce, emoce, tempo.
Postupně vyšlo najevo, že ve škole byla často napomínaná za věci, které neměla plně pod kontrolou. Že slyšela věty typu „zase ty“, „buď potichu“, „nepřeháněj“. Ne jako útok. Spíš jako rutina. Ale pro dětskou hlavu je i rutina zpráva: něco je se mnou špatně.
Dítě si to nepřeloží jako „dospělý je unavený“. Přeloží si to jako „já jsem problém“.
Nejvíc mě vyděsilo, když se omluvila za to, že je smutná. Seděla na gauči, slzy v očích, a řekla: „Promiň, že brečím. Já se zkusím uklidnit.“ V tu chvíli mi došlo, že se naučila regulovat emoce ne proto, že by je chápala, ale proto, že se za ně styděla.
Začala jsem reagovat jinak. Ne „to je v pořádku“, ale „nemusíš se omlouvat“. Ne „nic se nestalo“, ale „stát se to může“. Ne „nebreč“, ale „vidím, že je ti těžko“.
Bylo to pomalé. Omluvy nezmizely přes noc. Byly zakořeněné hluboko. Každá omluva byla návyk, obranný mechanismus. Způsob, jak se chránit před odmítnutím.
Uvědomila jsem si jednu věc: dítě, které se omlouvá za všechno, se snaží být neviditelné a přijatelné zároveň. Snaží se předem odčinit svou existenci.
A to je něco, co by žádné dítě nemělo cítit.
Dnes, když se omluví, jemně ji zastavím. Řeknu: „Za co konkrétně?“ A často zjistí, že odpověď nemá. Že se omluvila automaticky. A někdy se dokonce pousměje, jako by si uvědomila, že tady teď nemusí nic napravovat.
Pořád se to učíme. Obě. Já učím ji, že má právo zabírat prostor. A ona mě učí, že i zdánlivě malé věty můžou nést velké varování.
Dítě, které se omlouvá za věci, za které nemůže, není hodné.
Je opatrné.
A zaslouží si, aby mu někdo řekl:
„Nemusíš se omlouvat za to, že jsi.“
