Článek
Nebylo to rozhodnutí. Spíš postupné stažení. Jemné ubrání tónu, zkrácení věty, potlačení úsměvu.
Zpočátku to byla ohleduplnost. Aspoň jsem si to myslela.
Někdo blízký se trápil. Měl těžké období, problémy, starosti, které se táhly dlouho. A mně přišlo necitlivé mluvit o tom, že se mi něco povedlo. Že mám radost. Že se těším. Tak jsem to zabalila do neutrála. Zmínila jen fakta, bez emocí. Nebo jsem nemluvila vůbec.
Říkala jsem si, že to je přece normální. Že empatie znamená přizpůsobit se. Že dobrý člověk neoslňuje světlem, když je někdo jiný ve tmě.
Jenže to nezůstalo u jedné situace.
Postupně jsem se naučila radost filtrovat. Přemýšlet, komu ji můžu říct a komu ne. Kde je „bezpečná“ a kde by mohla působit jako provokace. Kde se smím těšit a kde je lepší zůstat při zemi.
Začala jsem používat menší slova.
„Jo, bylo to fajn.“
„Asi dobrý.“
„Nic zvláštního.“
I když uvnitř bylo „mám radost“, „jsem hrdá“, „těším se“.
Nechtěla jsem, aby si někdo připadal méně úspěšný. Méně šťastný. Méně dostatečný. A tak jsem raději zmenšila sebe.
Nikdo mě o to výslovně nežádal. O to je to horší. Ten mechanismus se spustil sám. Vycházel z pocitu odpovědnosti za emoce druhých. Z přesvědčení, že moje radost může být pro někoho zátěží.
Postupem času jsem si všimla zvláštní věci. Když jsem se radovala sama, bylo to nějak poloviční. Radost, která se nesdílí, rychle vyprchá. Nemá ozvěnu. Nemá potvrzení. Jako by ani nebyla úplně skutečná.
Začala jsem si zvykat na to, že své dobré zprávy zlehčuji i před sebou. Že se zarazím ve chvíli, kdy bych se chtěla pochválit. Že úspěch rychle přejdu, ale selhání rozeberu do detailu.
A pak přišel moment, kdy jsem si uvědomila, že už ani nevím, s kým radost sdílet. Že jsem kolem sebe vytvořila prostředí, kde je smutek přijatelnější než radost. Kde je v pořádku si stěžovat, ale ne zářit.
Nejvíc mě zasáhlo, když mi někdo řekl:
„Ty máš vlastně pořád všechno pod kontrolou, viď?“
Ne. Jen jsem přestala ukazovat, co mě těší.
Došlo mi, že radost není útok. Není srovnávání. Není výčitka. Je to emoce stejně legitimní jako smutek. A že tím, že ji skrývám, nikoho dlouhodobě nechráním. Jen se vzdalují opravdové vztahy.
Protože blízkost není jen o sdílení bolesti. Je i o sdílení světla. A vztah, který unese jen jednu polovinu lidského prožívání, je neúplný.
Učím se znovu říkat: „Mám radost.“
Ne okázale. Ne na úkor druhých. Ale pravdivě.
A učím se přijímat, že emoce druhých nejsou moje odpovědnost. Že někdo může být smutný a já přesto nemusím umlčet své štěstí. Že obojí může existovat vedle sebe.
Přestala jsem sdílet radost, aby se někdo necítil hůř.
Dnes se učím ji sdílet s těmi,
kteří ji se mnou dokážou unést.
