Článek
Ne proto, že by zmizela. Ale proto, že jsem se naučila ji skrývat. Zabalit. Zmenšit. Utlumit. Aby nebyla příliš vidět.
Bála jsem se závisti.
Začalo to drobnostmi. Když se mi něco povedlo, zazněla věta: „Ty se máš.“ Ne jako pochvala, spíš jako konstatující povzdech. Když jsem mluvila o něčem hezkém, následovalo ticho. Nebo rychlá změna tématu. Někdy vtip, který měl bodnout, ale tvářil se lehce.
Říkala jsem si, že přeháním. Že si to beru osobně. Že lidé přece nemohou závidět radost. Ale opakovalo se to. A já se začala přizpůsobovat.
Když se mě někdo zeptal, jak se mám, odpovídala jsem opatrně. „Dobře.“ Bez detailů. Bez jiskry. Bez nadšení. Když jsem měla důvod slavit, mluvila jsem o tom potichu, nebo vůbec. Nechtěla jsem vyčnívat. Nechtěla jsem nikoho dráždit.
Radost se pro mě stala něčím, co je lepší držet doma.
Postupně jsem si všimla, že nehlídám jen slova, ale i emoce. Když se mi chtělo smát, krotila jsem se. Když jsem byla nadšená, stáhla jsem to na neutrální tón. Jako bych si sama říkala: „Nepřeháněj to. Buď skromná. Buď opatrná.“
A tak jsem byla.
Jenže radost, kterou nesdílíte, začne měnit podobu. Neztratí se, ale ztěžkne. Zůstane uvnitř a nemá kudy ven. Místo aby se násobila, zavírá se do sebe.
Začala jsem mít pocit, že se musím omlouvat za to, že se mi něco daří. Že mám hezký den. Že jsem spokojená. Jako by radost byla něco nepatřičného v prostoru, kde ostatní zrovna bojují.
Rozuměla jsem tomu. Věděla jsem, že každý má své starosti. Že život není spravedlivý. Že empatie znamená citlivost. Ale někde po cestě jsem si radost začala plést s provokací.
A to byl problém.
Uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy jsem měla opravdu velkou radost — a neměla jsem ji komu říct. Ne proto, že by kolem mě nikdo nebyl. Ale proto, že jsem si odvykla ji vyslovovat.
Mlčení se stalo zvykem.
Nejhorší bylo zjištění, že jsem se tím chránila jen zdánlivě. Ano, vyhnula jsem se nepříjemným reakcím. Ale zároveň jsem se vzdálila lidem. Protože sdílení není jen o problémech. Je i o radosti. A bez ní jsou vztahy neúplné.
Začala jsem si klást otázku, proč vlastně nesu odpovědnost za pocity druhých. Proč mám pocit, že musím své štěstí zmenšovat, aby se někdo jiný necítil hůř. Kde se vzalo přesvědčení, že radost je něco, co se musí dávkovat.
Neznamená to, že mám mluvit bezohledně. Že mám přehlížet cizí bolest. Ale znamená to, že radost sama o sobě není útok. Není arogance. Není necitlivost.
Je to přirozená součást života.
Dnes se znovu učím radost sdílet. Ne všude. Ne s každým. Ale tam, kde je prostor pro upřímnost. Učím se rozlišovat mezi závistí a tím, že někdo zrovna nemá kapacitu slyšet dobré zprávy. A hlavně se učím nezmenšovat sama sebe jen proto, abych byla pohodlná.
Protože radost, kterou nesdílíme, nás nechrání.
Jen nás izoluje.
A já jsem pochopila, že skutečné vztahy unesou i to, že se někdo raduje. Že opravdová blízkost není jen o sdílené bolesti, ale i o schopnosti přát druhému světlo — i když ho zrovna sami nemáme.
